Rozhovor s Honzou Křížkem

  • Číst 6471 krát

Když jsem naposledy kontaktoval Terezu (Electric Lady) ohledně jejího projektu Trilogy 2020, dostal jsem tip na skvělého muzikanta a zpěváka a skladatele Honzu Křížka. Položil jsem mu pár klasických otázek a zde je výsledek.

Kdy a jak ses dostal k muzice?
Muziku máme v rodinném DNA. Můj praděda, Jaroslav Křížek, vystudoval pražskou konzervatoř v oboru bicí a varhany a skladbu u Josefa Suka. Můj táta, taky Jarda Křížek, hrál na piano, bicí a trombon a občas vzpomíná na historku, která mu vytanula na mysli při mém absolventském koncertu na pražském hradě v roce 1992. Když mě tam sledoval v orchestru a viděl, jak dělám vzadu u bubenické sekce celou dobu kraviny a blbosti s bubenickými paličkami, vzpomněl si právě na dědu Jardu, který při svém absolventském koncertě v Praze protrhl blánu u tympánu. Následně na to byl učitelem hudby v Kolíně a ředitelem kúru v kostele v Kouřimi. Do dnes si ho tam dobře pamatují a jsou po něm dokonce dochovány i notové zápisy. Můj táta hrál bigbít, ale dávno před tím už sjížděl Jaroslava Ježka a jazzové standarty a vždycky miloval velké orchestry. U nás doma od malička něco hrálo. The Beatles, Frank Zappa, nebo Bachovy Braniborské koncerty. Ale i popina, metal, hodně jazzu a nejvíc blues. To je taková tátova stálice posledních let a já mu čím dál víc rozumím a přicházím tomuhle žánru na chuť. Ale pořád mě baví, když to prdí a řve a nenechá tě to v klidu. Tak asi odsud pramení moje příslušnost k hudební obci, jesti to můžu nazvat takhle okázale. Prostě jsem od malička muzikant a věděl jsem, že jím budu vždycky. Žádnej kosmonaut, žádnej popelář ani nic podobnýho mě nikdy v životě nenapadlo.

Něco o začátcích tvé kariéry?
Nejdřív jsem studoval hru na klavír a bicí nástroje v LŠU v Kostelci nad Orlicí. Pak jsem vystudoval bicí a klávesové nástroje na Vojenské hudební škole v Roudnici nad Labem. Následovala dvouletá praxe u letecké hudby v Hradci Králové. Ale to už jsem hrál zábavy s kapelou a můj hudební život se začal orientovat a soustředit jenom na kapelu, na podium, na zkušebnu a na to všechno kolem. Na skejtování, na kámoše v dodávce cestou na koncerty, na lidi v klubu po koncertě. Někde tady v tomhle naprosto bezstarostným období a devadesátkovým podhoubí vznikla v roce 1992 kapela Walk Choc Ice.

Která kapela nebo píseň tě nejvíc oslovila?
The Beatles a pecka Please, Please Me a Raining Blood od Slayer.

Všechny kapely kde jsi hrál?
Walk Choc Ice, Kollerband, Blue Effect a moje kapela.

Jak a kdy ses seznámil s klukama z první kapely?
Všechno zařídil můj starší brácha Martin. První klíče od zkušebny, první kluky do kapely. Mne tam vzali, protože chtěli mladýho, krásnýho a skvělýho zpěváka. Ne kecám, brácha mě tam vzal mezi ty starší kámoše a řekl, že s nima budu zpívat a bylo to! Díky za všechno, brácho!

02

Písně, které jsi složil nebo text?
Podílel jsem se na většině pecek Walk Choc Ice včetně Rejdit, Napříč, Sou stejný a dalších. Napsal jsem něco pro Davida Kollera a Kollerband, občas jsem někomu nějakou věc spíš vnutil. Ale popravdě, mně osobně to nikdy nic moc nedalo. Spíš naopak. Já ty lidi vlastně neznám, neumím se do nich vžít a nejsem stroječek na písničku ani kasička na penízky. Jsem Honza Křížek a v současné době se plně  soustředím na svoje vlastní skladby a na druhé album, které právě teď s kapelou a producentem připravujeme. Máme 22 demáčů a všichni jsme společně hlasovali, že chceme pracovat na šesnácti z nich, což mi přijde docela slušná shoda. Tentokrát půjde těžce o návrat ke kořenům, k hudbě, kterou reprezentovali Walk Choc Ice. K pozitivní agresi natlačený do crossoverových pecek. Další kategorie skládání je filmová a reklamní hudba, která mě živí. Složil jsem třeba hudbu k filmům režiséra Adolfa Ziky Zlatý muž z Ria a Robert Vano - Příběh Člověka. Teď jsem zrovna odevzdal pár svých hudebních podkresů do jeho nového filmu a skvělém tanečníkovi jménem Kristián Mensa. Občas uslyšíte v telce nějaký moje reklamy a reklamní jingle, takový to cinknutí před a po reklamně, za který pak koupím domů nákup a díky čemuž nemusím chodit do práce, která by mě stejně nebavila a nenaplňovala tak, jako skládání a hraní s kapelou.

Něco o muzikantech, se kterýma jsi hrál?
Pár jich bylo. Třeba Ivan Král, Radim Hladík, všichni muzikanti, co prošli Walk Choc Ice, taky Kollerband byla skvělá kapela a etapa mého hudebního života. Zmínil bych určitě spolupráci s kapelami Krucipüsk, Support Lesbiens, Wanastovi Vjecy, Kurtizány z 25 Avenue a Miroslavem Žbirkou, nebo Annou K., které jsem nabubnoval dvě alba a řada dalších, neméně důležitých a skvělých muzikantů a lidí, se kterými jsem měl to štěstí se zatím potkat.

Aparatura a kytara v začátcích a dnes?
Tenkrát to byla Tesla Vráble, dneska je to Mesa Boogie. Tenkrát to byla Jolana, dneska je to cokoliv si vzpomeneš, za hubičku a ještě k tomu v hodně kvalitním provedení. Když víš kam sáhnout, seženeš naprosto cokoliv tě napadne. To považuju za skvělou výhodu. Sám jsem teď investoval svůj čas a peníze a nakoupil si do studia základní sbírku takových kytar a baskytar. Stratocaster, Telecaster, Precision, JazzBass Fretless, Les Paul, SG, CASINO, EB-3 a takhle bych mohl pokračovat dál a dál. Všechno základní modelové řady, žádný drahý nesmysly a hraje to asi tak, že nepoznáš, jestli držíš v ruce zbytečně předražený starý dřevo, nebo dobře udělaný současný nástroj ve stejný kvalitě. Můžu to posoudit, měl jsem a hrál jsem na tyhle drahý krámy. Je to super, ale! Rozhodně na kytaře nemusí být napsáno Made in USA a rok výroby 1970, aby to byl dobrý nástroj, který hraje. Spíš naopak. Dnes je všechno naštěstí už naprosto jinde, než když jsme začínali my. A to je jenom dobře! Za ušetřený peníze potom můžete vzít ženu na dobrou večeři v nových šatech.

03

A další co by mohlo zajímat čtenáře . . . úspěchy, plány, nové CD, atd…
Za svůj dosavadní největší úspěch považuju to, že jsem stále na živu, při mojí moldavský nátuře je to docela obdivuhodný výkon. Dále si nade vše vážím toho, že mám svou krásnou rodinu, úžasnou ženu a dva malé nádherné syny. To všechno další je jen zábava a práce a práce a zábava. Moje plány s kapelou na tenhle rok jsou jasný. Nahrajeme tu nejlepší desku na světě, nebo aspoň v tom našem krásným světě to bude ta nejlepší deska a všechno ostatní mi je už víceméně ukradený. Kapela je radost, taky prodělečná činnost a volno časová aktivita. Já to beru s klukama přesto dost zodpovědně a víme, že jestli chceme hrát dobrý koncerty, musíme nejdřív naskládat a nahrát skvělou desku. No a přesně to hodláme letos udělat. Trvalo mi tři roky, než jsem našel ty správný lidi. Jsem naprosto nekompromisní v jistých ohledech, a kdo se mnou nedrží tempo, nebo má jinou představu o tom, jak dělat profesionální práci v mojí firmě, musí z kola ven. Věřím, že jsem už našel dobrý a kvalitní lidi a kamarády, co jsou spolu s mou rodinou schopný a především ochotný kousnout moje nálady, všechny moje stavy a propady a následný stavění se na nohy, všechny ty šílený útrapy, který prostě občas přijdou lidem do cesty a je potřeba je řešit a jít pak s láskou a porozuměním dál. Kapela je jako rodina a já svou rodinu miluju nade vše na světě!

Honzo, já Ti děkuji za odpovědi a přeju, ať se brzy vše vrátí do normálu a někdy, někde na koncertě…

Skladby na youtube ZDE

Pro Rockpalace – Milan Kolečko