Legenda naší rockové a jazzrockové scény - Karel Jenčík

  • Číst 6465 krát

Dnes jsem ulovil další legendu naší rockové, ale i jazzrockové scény a to bubeníka Karla Jenčíka.

Karle prozraď nám něco o začátcích své kariéry?
Muziku jsem miloval od dětství. Rád jsem zpíval, dokonce jsem několik let byl členem dětského pěveckého sboru Československého rozhlasu v Plzni. Ale hrát na nějaký hudební nástroj mě nelákalo. To se změnilo až v jedenácti letech, kdy jsem zkoušel hrát na jakýkoliv nástroj, který se mi dostal do ruky. V té době jsem začal hrát na klavír. Ovšem už asi jako dvouletý jsem dostal bubínek, který jsem si zamiloval, a jeho plechovou "blánu" jsem úplně probouchal.

Koukám, že máme podobné začátky, já ve třech letech seděl vedle bubeníka orchestru, ve kterém hrál můj otec a taky jsem to mydlil do bubínku. A která kapela nebo píseň tě nejvíc oslovila?
To bylo v létě roku 1964, kdy jsem byl na pionýrském táboře. Nějaký kluk tam neustále zpíval "Twist and shout" a mně, přestože jsem ještě nevěděl nic o Beatles, se ta písnička strašně líbila. Po návratu domů jsem po ní začal pátrat, začal poslouchat rádio Svobodná Evropa, a po nějakém čase jsem ji konečně slyšel v podání samotných Beatles. K té Svobodné Evropě musím ještě dodat pro mladší čtenáře, že se u nás v té době až na pořad 12 na houpačce žádná taková muzika nevysílala.
Na podzim roku 1965 jsem začal hrát na bicí ve školním muzikálovém souboru Koťata. Ten založil učitel hudební výchovy Waldemar Toman na ZDŠ Schwarzova.

Poprvé jsem tě uviděl v Plzni na Chodské Rychtě, ve společnosti Vládi Grulicha. Jak a kdy si se s ním seznámil?
My, kteří jsme hráli v doprovodné kapele toho muzikálového souboru, jsme se brzy začali scházet i mimo běžné zkoušky a začali jsme hrát bigbít. Tehdy jsem Vláďu Grulicha ještě neznal. Mimochodem, přezdívku Ervín jsem mu o několik let později dal já, a bylo to podle Ernouše Šedivého z Flamenga.
Ale ptáš se na naše seznámení. Kdy přesně k tomu došlo, to už nevím, a pochybuji, že to ví on.
Já jsem totiž až do doby, než jsem se přestěhoval do Prahy, neměl vlastní bicí. Rodiče mi sice v hraní nebránili, ale bubny mi odmítali koupit. Tak jsem začal chodit všude tam, kde se hrálo a bylo možné si zajamovat. Někde tam jsem se s Vláďou seznámil.
On je naprosto geniální muzikant se vším, co je s tím spojené. To znamená, že má svou představu o muzice, kterou chce hrát, a je nekompromisní. Jsem moc rád, že jsme si hudebně sedli, ale žádný společný projekt z toho bohužel nevznikl.

jencik 02
Vladimír Grulich a Karel Jenčík

Plně s Tebou souhlasím. Ervín je opravdu geniální muzikant a dost často jsem ho navštěvoval a měl jsem možnost zahrát si v té době na výborné nástroje.
Prozradíš mě všechny kapely kde jsi hrál?
V Plzni jsem kromě už zmíněného muzikálového souboru a té jeho doprovodné party v žádné kapele nehrál. Bylo to dáno především tím, že jsem neměl vlastní bicí. Ale taky se mezi plzeňskými muzikanty říkalo, že "Jenčíka hraje divně". V té době byl místní bubenickou ikonou Hubert Tauber, ale my s Grulichem jsme na těch pár občasných jam sessionech hráli jinak. Našimi vzory byli už tehdy třeba King Crimson. Takže kapely, v nichž jsem hrál, byly až ty pražské.
Když se na to dnes s odstupem podívám, byl doslova zázrak, že osmnáctiletý kluk, který přijel z Plzně do Prahy studovat vysokou školu, našel už na druhý pokus tu správnou kapelu. Tou kapelou byl Benefit.
Původně se měl jmenovat The Atre, ale v té době vydali Jethro Tull album Benefit. Já jsem měl jakous takous průpravu v latině, takže jsem u přehrávek tenhle název obhájil s tím, že je převzatý z latiny a znamená "dobrodiní, prospěch, užitek". To přehrávková komise uznala a kapela Benefit byla na světě. Zhruba druhý rok existence kapely jsme se zúčastnili beatového festivalu v Nymburce, kde byl v porotě Luboš Andršt. Získal jsem diplom jako nejlepší bubeník a tím to pro mě skončilo. Jenomže pár dní nato zazvonil telefon a na druhém konci byl právě Luboš. Dostal jsem lano do Energitu. Dodnes nezapomenu na první zkoušku. Když skončila, povídá mi Vláďa Padrůněk: "Umíš hovno, ale my tě hrát naučíme." S Energitem jsem hrál tři roky, a to jak v jeho rockovém, tak jazzrockovém období. Pak se naše cesty rozešly, protože Luboš chtěl hrát jemněji a jazzověji. Začal jsem hrát s Orientem, což byla v té době konkurenční kapela Benefitu, ale i Benefit byl už někde jinde v úplně jiném obsazení. Těch kapel bylo docela dost, z těch známějších bych připomenul snad jen Projektil, Arakain, nebo Assesor.

Samá dobrá a známá jména, složil jsi také nějaké skladby nebo text?
Nějaké autorské pokusy jsem měl, třeba Podzemní výkřik, který jsem napsal ještě pro Benefit, ale natočili jsme ho až s Orientem. Nejvíce jsem ale pyšný na Zahradu ticha, kterou sice složil Ivan Sekyra, ale na aranžmá zpěvu jsem se podílel především já.

149702828 1347787955580132 6451133454069063766 n

Něco o muzikantech, se kterými jsi hrál?
Je to jako v jiných oborech lidské činnosti. Ti, kteří jsou dobří, až vynikající, bývají skromní. Já jsem si vždy vybíral podle té neměřitelné chemie, která mezi lidmi, a muzikanty zvlášť, panuje. Hrál jsem s řadou výborných muzikantů a jsem jim vděčný za to, co mi dali. Za všechny mohu uvést Luboše Andršta, s nímž jsem často jezdil jako spolujezdec na vystoupení. Během cest jsme si povídali o muzice a já jsem se třeba o přístupu ke hře na bicí od něj dozvěděl hrozně moc, ač je to "pouhý" kytarista.

Luboš Andršt je skvělý kytarista a dokonce jsem po něm „zdědil“ kombo Marshall Artiste 50w, které přivezl pro Ervína z Anglie, a poté se dostalo ke mněA co tvoje aparatura v začátcích a postupně?
Začínal jsem klasicky na Amatky. V Energitu jsem si pořídil Premiery, které mi ale v roce 1977 díky blbosti tehdejšího dopravce ukradli. Začal jsem pak bubny rekonstruovat a dnes mám soupravu, kterou už nehodlám měnit.

Karle děkuji Ti za rozhovor a věřím, že Tě potkám ještě na podium a přikládám klip se skvělým bubenickým sólem a s kapelou Doggybag.

Pro Rockpalace se ptal Milan Kolečko