Nikola Kandoussi – levák si kytaru hned tak nepůjčí

  • Číst 6731 krát

Cílevědomá, krásná, ač mladá, přesto úspěšná, má za sebou angažmá v kapele Aleše Brichty, metal v krvi – její otec psal naší historii heavy metalu např. s kapelou Atomic či Hever metal, setkala se samotnými KISS, dnes má vlastní kapelu The Agony, nové EP na spadnutí…S Nikolou jsme společně pár set kilometrů nacestovali po „našich luzích a hájích“, když jsme jezdili s AB Bandem. Co dnes Nikola děla, a kdy bude nové EP, to byly důvody dnešního rozhovoru…

Niky,  jak si se k muzice dostala a začala ji intenzivněji vnímat?
Když jsem vyrůstala, tak byla muzika všude kolem mě. Mamka brnkala na španělku, strejda poslouchal v autě hard and heavy všeho druhu, taťka si domů zval spoluhráče ze svých kapel a společně skládali, nebo zase mě bral občas na zkoušky a na koncerty. Když nebyl doma a já nebyla s ním, hrála jsem aspoň potají na jeho žlutou Ibanezku. Taky prodával v Hradci v Hellu (legendární obchod s hudebními nástroji) a tam jsem tam s ním trávila celý dny a hrála na úplně všechno, od bicích, přes klávesy, housle... Nástroje mě vždycky fascinovaly a naplňovaly nepopsatelnou radostí. Muzice se nedalo uniknout, nemohla jsem skončit jinak :)

Dnes jsi kytaristka a zpěvačka, začínala si na jiný nástroj a jsi samouk nebo si prošla nějakou tou průpravou?

Ale jo, mamka trvala na flétně a hudební nauce, že prý když už mám hudební sluch, tak ať mám taky nějakou průpravu. Myslím, že nějakou dobu si mě představovali v dechovém orchestru ZUŠ Čáslav, poté, co jsem ze zobcové přešla na příčnou flétnu, jenže ve třinácti jsem jim s tím sekla a bylo.

Měl vliv na tvůj hudební vývoj tvůj otec, mimo jiné kytarista berounského Atomic nebo legendárních kolínských Hever

Jasně, viz první otázka :) Myslím, že se ve mně vždycky tak trochu viděl, ono je to i tím, jak jsme si podobní, ale zase nikdy si do mě neprojektoval svoje ambice a nechal mě jít svou cestou. V hudbě mi pokaždý poradil a byl tu pro mě, když jsem potřebovala – svoje první demáče jsem natáčela u něj v domácím „kůlnostudiu“ na zahradě, ohromně nám pomohl, když jsme s The Agony točily první klipy a sám nám nějaké udělal (věnuje se teď filmařině), případně kdykoliv ho požádám o komentáře k novým písničkám, od demoverzí po mixy, pokaždé poskytne svůj erudovaný názor a já na něj hodně dám. Byl jedním z nejtalentovanějších kytaristů u nás a doteď hraju na 20 procent toho, co umí on... no, možná líp hraju thrash, ten už mu trochu vyšel z ruky :)) Nicméně taťka má hudební sluch a myšlení jako málokdo. A taky několikrát hrál ve vyprodaný Lucerně, což mi nikdy nezapomene ze srandy připomenout, když se přátelsky pošťuchujeme nad pivem.

agony 01

Co jsi poslouchala jako děvčátko školou povinné a snila si někdy o vlastní kapele?

Ono je otázka, jaký období školní docházky myslíš :D Jako prcek jsem začínala jsem na Dádě Patrasové a dětských písničkách typu Šmoulové, a na druhým stupni jsem měla svoje období poslechu Evropy 2 a tehdy frčících hitů, ale kapela, co se mnou jde už od tří let a nakonec to všechno převálcovala a dostala mě na správnou cestu, to byli vždycky KISS. Moje obsese a detailní znalost jejich historie, diskografie a naprosto zbytečných faktů typu s kým šel Paul Stanley třetího října 1977 na rande, tím už jsem známá a asi se toho nezbavím.

Hraješ levou rukou, je to výhoda či handicap? Ptám se, protože třeba v tenise jsou leváci hůře k „přečtení“ a bouchají do balonu jinak.

Kytara je teda o dost jiná záležitost než tenis (který mimochodem občas taky hraju), ale víš co? Leváctví je výhoda I handicap. Handicap proto, že když jdeš do obchodu s kytarama, máš absolutně osekaný výběr. Výhoda proto, že tě to donutí nechat si postavit nástroj na zakázku a kytaru ti nikdo nebere, protože si na ni málokdo zahraje. A taky to zaujme.

Máš postavenou kytaru, na jaký nástroj hraješ?

NK Explorer Pro z dílny Libora Kobrleho a NK Firebird od Romana Hanáka jr.
Oba jsou to nádherný nástroje vyrobený výjimečně talentovanými lidmi, a dávají mi přesně to, co potřebuju.

Měla jsi možnost poznat Jackie Chambers – kytaristku slavných Girlschool. Jak k tomu došlo?

Taťka mě jako dárek k mým patnáctým narozeninám vzal na Benátskou noc, tehdy ještě na Malou Skálu. A tam měly hrát Girlschool, který jsem si zrovna čerstvě oblíbila, protože jsem začala vyhledávat další ženský kapely a muzikantky, a tyhle mě úplně rozsekaly. Na fesťáku byl i můj strejda, který dodnes nevím, jestli sehnal, anebo našel zelenou pásku opravňující ke vstupu do zákulisí. S „holkama“ jsem se prvně seznámila na autogramiádě, kde byly úplně super, Jackie zejména, a tak jsem pak zelené pásky využila a šla je do zákulisí požádat o společnou fotku. Tam jsme se s Jackie zakecaly, na koncertě mi věnovaly písničku, tak jsem jim chtěla pak poděkovat a nějak jsem skončila u nich v šatně, kde mi nabízely Jacka Danielse (odmítla jsem!) a Jackie mi pak na sebe dala email, že jí prý připomínám ji samotnou v mladším vydání a že bychom měly zůstat v kontaktu.
Zůstaly jsme a byl to začátek dnes už dvanáct let trvajícího přátelství.

Měla jsi možnost poznat i další členky kapely, nebo si aspoň zajamovat s Jackie?
Obojí. Znám Denise a Kim, Denise mě dokonce nechala u sebe spát během jednoho z mých mnoha výjezdů do Londýna. Za ta léta jsme se viděly nesčetněkrát, taky když tu Girlschool hrály, nebo když jsem na ně jela. A s Jackie jsem si zajamovala kvalitně a několikrát :)

Jak jsem už nakousnul, jako mladá kytaristka a vlastně i první žena v historii ses stala součástí kapely Aleše Brichty – AB Bandu. Jak se ti povedl tento krok?

Aleš tehdy měnil sestavu a nějak ho napadlo vzít si tentokrát do kapely ženskou. Asi se inspiroval Alice Cooperem, nevím. Nicméně jsem se jednoho letního dne od táty dozvěděla, že je zájem o mě, tak jsem se naučila pár písniček, jeli jsme do Prahy hodit řeč, pak jsem si zahrála s tehdejším kytaristou Djordjem Eričem a bylo rozhodnuto, že mě vezmou. Bylo mi čerstvě osmnáct a celý to pro mě bylo úplně nepochopitelný, takřka ze dne na den jsem se posunula z hraní na posteli v dětským pokoji na velký pódia a ať už je teď Aleš jakýkoliv a já zcela otevřeně nesouhlasím s některými jeho názory a postoji, tohle byla šance, která mě vytáhla nahoru.

Jak se ti hrálo po boku takové rockové ikony? Vzpomínáš na první koncert? Měla jsi trému?
Jak hovado :) Vůbec jsem nevěděla, jak probíhá logistika velkýho koncertu, nevěděla jsem ani pořádně, jak se dělá zvukovka. Pódium velký jak kráva, amfiteátr Plaza v Plzni pro 3000 lidí. A co bylo nejhorší (a tím se vracíme k jedný z předešlých otázek), jelikož jsem levák a tehdy ještě chudý student, neměla jsem druhou kytaru, nebylo od koho si půjčit a já se strašně bála, že mi během koncertu rupne struna, což by na pár minut zastavilo celý set. Tak jsem urychleně potřebovala najít někoho, kdo by mi to kdyžtak vyměnil – a spatřila jsem sympatického chlapíka, který si vedle pódia šteloval nějakého Stratocastera. Oslovila jsem ho, překotně mu vysvětlila situaci, vrazila mu s úpěnlivou prosbou do ruky balíček strun a až po koncertě mi bylo řečeno, že kytarového technika a poskoka jsem si udělala z Maťa Ďurindy z Tublatanky. Šla jsem se mu pak omluvit a vzal to naprosto s grácií, ale teda faux pas to bylo pořádný.

nikola rockpalace

Jak jsi zapadla mezi drsné rockery AB Bandu? Nekoukali na tebe jako na děvče skrz prsty?
Nevím jak na mě koukali, ale důležitý bylo, že mě vzali mezi sebe a měli jsme se rádi. Myslím, že poznali, že nejsem žádná bárbína nebo holka pozér na okrasu, co zahraje pár akordů a v soukromí poslouchá Justina Biebera. S nima to byla taková velká škola rokenrolu, každou chvíli kalby, spousta rumu, kilometry v dodávce, srandičky, zážitky. S Honzou Santorclem zejména! :) A Márty Voděra mi pak hodně pomohl, když na chvíli zaskočil za Kajdu v The Agony.

Co ti dalo a vzalo hraní s Alešem? Zužitkovala jsi některé zkušenosti v pozdějších dobách, nebo ti pomohly vyvarovat se chyb?

Já bych řekla, že mi to dalo neuvěřitelně moc zkušeností a vzalo iluze. Odjezdila jsem toho docela dost, poznala celý ten kolotoč „první ligy“ se vším dobrým i špatným, co se k tomu váže, a na tom jsem mohla stavět, když jsem zakládala The Agony. Způsob, kterým naše sestava byla odejita, nebyl úplně košer, ale zpětně jsem za to vlastně vděčná, protože jsem kromě zkušeností a kontaktů najednou měla volný ruce a spoustu motivace. Mohla jsem si vybrat, jestli do toho všeho budu šťourat, vydávat prohlášení a domáhat se toho, aby všichni věděli jak to bylo, ale vykašlala jsem se na to s tím, že chci mít úroveň a soustředit se na vlastní kapelu. Ona se o několik let později pravda ukázala sama a já jsem dopadla vlastně velice dobře.

Po rozpuštění AB Bandu jsi dlouho nečinně neseděla a zakládáš ryze dívčí kapelu The Agony. Šlo o spontánní krok, nebo jsi na to byla připravená?
Byla jsem připravená. Už jsem znala Jarku Červeňákovou, naši první bubenici, a věděla jsem co chci. Takže nějak na konci října 2012 jsem se dozvěděla, že jsem z AB Bandu odejita, a v listopadu jsme byly ve zkušebně s úplně prvotní sestavou The Agony. Hlavně já už tehdy byla na vysoký a sama v Praze, kdybych nic nedělala a seděla doma, tak se asi zblázním. Tohle mě zachránilo.

The Agony jsou čtyři nejen krásně ženy, ale i zručné muzikantky, jaký je problém sehnat dívku do kapely? Jak jste se daly dohromady?

S Jarkou jsme se potkaly už na konkurzu do AB Bandu, ta byla můj první parťák a stavební kámen. Přes kamaráda jsem o pár měsíců později natrefila na Kejtý, která utla moje deprese z absence basistky (předtím jsem jich oslovila asi šest), a o dalších pár měsíců později se nám na inzerát na Bandzone přihlásila Terka.
Když pak Jarka z rodinných důvodů pověsila paličky na hřebík, věděla jsem, že chci do kapely Kajdu, kterou jsem znala už asi od patnácti a odjakživa jsme spolu chtěly hrát, jenže do toho přišlo buď moje hraní s Alešem, nebo pak Kajdy angažmá na lodi. Ale dočkaly jsme se, Kajda se k nám po Jarky odchodu přidala a je s námi už skoro šest let.

Čtyři ženy, čtyři nálady, čtyři pohledy na svět…. Jak spolu vycházíte? Je to někdy jak se říká na dřeň?

To je většinou první věc, na kterou se lidi ptají, když slyší pojem „ženská kapela“ – nejspíš to v nich automaticky vyvolává rovnítko k „bandě hysterek“ :D Ale tak to není. Já jsem si kapelu stavěla tak, abysme byly parta. Chtěla jsem k sobě kámošky, ne krávy, a to se mi povedlo. Každá z nás má vlastní názor, který se nebojí říct, ale to neznamená, že se kvůli tomu dořveme. Jsme normální dospěli lidi, co se umí dohodnout a komunikovat na úrovni.
Na dřeň to občas bývá ve studiu, ale to je tak s každou kapelou, nejen s ženskýma – když jsi zavřený na jednom místě v tvůrčím procesu a časovém presu, pravděpodobnost výměn názorů je vyšší. A my to zatím vždycky ustály.

Chystáte nové EP, pojďme ale zhodnotit jednou větou předchozí alba Loud and Furious, Dirty and Dangerous a 689.

Loud and Furious EP: Byly jsme tlupa štěňat, teda kromě Jarky, ale nějak jsme začít musely a podle toho to taky zní.
Dirty And Dangerous: Písničky, se kterýma jsem se nijak nemazala a tolik nad nima nepřemýšlela, skvělý zvuk hostivařského studia Zdendy Šikýře a albem místy probleskující názor, ale pořád až moc překrytý mými vlivy.
689: Temnější, vydřenější a vyzrálejší deska s dospělejšími tématy, můj velký posun ve zpěvu a naše první nádherná tvůrčí dovolená v SONO.

106263365 582239946019434 4914926788425287607 n

Zaujal mě název 689, mimo to že opačně má stejný význam, jde o hříčku, nebo to má hlubší význam?

Čísly 689 končilo registrační číslo autobusu, kterým jsem jednou jela na letiště a jelikož jsem ho viděla zevnitř, ukazovalo se jako 986. Moc se mi líbila ta symetrie, univerzální výpověď číslic a fakt, že se lidi budou ptát co to hergot znamená – v tom jsem měla pravdu. Jeden z našich fanoušků přišel po vydání 689 s teorií, že název je složen z čísel měsíců – 6 jako červen, kdy máme narozeniny Kejtý a já, 8 jako srpen, kdy slaví Kajda, a 9 jako září, kdy se narodila Terka. Vůbec nám to nedošlo a přišlo nám to skvělý a asi to tak mělo být.

Nové EP – v čem bude jiné, o čem budou texty, kolik skladeb můžeme čekat a co o nich můžeš dnes říci, jak jste daleko?
Nové EP Eclectic je aktuálně ve fázi finišování mixu. Tomu se intenzivně věnuje Milan Cimfe, se kterým jsme EP natáčely v SONO Records. Skladeb jsme natočily pět, každá je trochu jiná, ale jsou tam společné prvky, které se celým EP prolínají – však uslyšíte sami :)
Křtít budeme 16. 9. v pražském Rock Café.

Zpíváte anglicky, myslíš, že se čeština nehodí k vaší muzice, nebo se ti lépe vyjadřuje v anglickém jazyce?
Já ráda říkám, že anglicky zpíváme proto, aby moje maminka nerozuměla tomu jak necudné a dvojsmyslné jsou některé mé texty. Ale prostě se mi anglicky líp píše, víc se otevřu, neanalyzuju dokola každou slabiku s obavama, co si o tom lidi pomyslí a aby to nebylo láska-páska anebo klišé. Angličtina mi dává naprostou tvůrčí svobodu, navíc ten jazyk dobře umím, takže si s ním můžu hrát.

Jak máte rozdělenou práci v kapele? Skládáte všechny na zkouškách, nebo si texty píšeš sama?

Kéž by to bylo jen o textech, ona je k nim potřeba i hudba! 
My už delší dobu víme, že na zkouškách něco vyimprovizujeme jen výjimečně, zkrátka a dobře proto, že zejména Terka a Kajda mají radši, když se můžou nad party zamyslet a připravit si je. Pokud už začneme jamovat, tak z toho vyleze buď nějaký riff, nebo bicí groove, nebo melodie, a s tím vším si pak hraju já doma – skládám a zaznamenávám nápady do programu Logic Pro X a teprve až když to má nějakou strukturu a štábní kulturu, posílám to holkám, abychom se dohodly jak dál a nebo to na zkoušce dodělaly, ale s tím, že každá už má nějaký nápad, co tam hrát. Lovení je sice zajímavý proces, ale ne vždycky funguje, protože občas se člověk sekne, neví, nebo to nikam nevede a ztrácí se čas a chuť.
Někdy něco napíšu a nahraju do demáče takovým způsobem, že to holkám posílám jako hotovou písničku a modlím se, aby na ni kývly; to pak už měníme jen detaily formy nebo jednotlivých partů. Občas přispěje Kejtý (se kterou obvykle řeším i texty), posledně mi Kajda nahrála kolekci svých bicích nápadů, jestli si z toho něco nevezmu (vzala jsem), a pak se taky stává, že dáme dohromady písničku, ale po pár zkouškách si ji rozmyslíme, jelikož ji buď necítíme, nebo z ní nemáme radost. V těchto případech já říkám: „Holky, sorry, mně to nic nedělá.“
Vidím, že jsem se rozepsala ohledně tvůrčích procesů, tak ještě k tomu zbytku: velice obecně, kromě hudby mám z většiny na starosti organizaci / směřování / tak nějak i PR a logistiku, holky si pak mezi sebe rozdělily merch, web, administrativu a pomáhají, kde je potřeba.
A hodně nám i pomáhá náš řidič a vrchni sekretářka Standa, jemuž za to patří velký dík.

Kde najdou naši čtenáři informace o The Agony na webu? Máte web, FB, Instagram…Já jim doporučuji, aby se určitě na vás podívali a nějaké info si o vás zjistili.

Spotify: sptfy.com/theagonycz, web: theagony.cz, facebook: fb.com/theagonycz, ig: instagram.com/theagonycz, YouTube: youtube.com/theagonycz.

Co vzkážeš v téhle pro muziku těžké době čtenářům Rockpalace a jaky jim pustíme tvůj nejoblíbenější klip? 

Všechny vás zdravím a děkuju za to, že i nadále podporujete kulturu a vaše oblíbené interprety tím, že chodíte na jejich koncerty, užíváte si to a třeba si i na památku odnesete nějaký merch. Teď je vaše podpora a fanouškovství potřeba víc než kdy jindy a jak jsme zjistili, ani koncerty nejsou garantovanou samozřejmostí. Bez živé hudby tu bylo smutno a všichni si přejeme, aby se to vrátilo zpátky do normálu.
Díky za to, že nám v tom pomáháte.
KISS ARMY FOREVER!