Karakela Tomaše Pícla

Vydal jsi nedávno výborné CD Karakela , nebojím se říci víc než výborné, bylo pro tebe něco inspirací, proč by měla vůbec podobná věc vyjít, vím, že si ses o něčem podobném několikrát zmiňoval, když jsme spolu mluvili.
Když se nad tím zamyslím, tak jsem vlastně nikdy v životě neměl v hudbě jinou inspiraci než muziku, kterou jsem poslouchal. A protože mě melodický rock provází od dětství (neboť regionální kapely, které mi jako šestiletému hrály z kazeťáku, vlastně do tohoto žánru spadají), nechal tento styl v mé DNA asi nejvíce stop, přestože jsem se k takovým těm stadionovkám a AOR naplno proposlouchal až kolem třicítky. 

Vydal jsi svou řekněme sólovou desku, jak dlouho jsi v hlavě nosil tenhle sen, než přišlo k jeho realizaci?
Když jsem poprvé slyšel v pořadu Rockpalace (to je ale náhodička) dvě písně od Pride Of Lions, to mohlo být někdy kolem roku 2005, tak jsem si řekl, že přesně něco takového musím také vytvořit. V tu chvíli jsem neměl sebemenší tušení, že je to kapela Jima Peterika, tvůrce snad nejslavnější filmové písně všech dob „Eye Of The Tiger“ z filmů o Rockym. Ale ke skládání písní v tomto duchu jsem se dostal až před pár lety, neboť v mé domovské kapele Greymon se upřednostňovaly skladby svižnějšího rázu.

Proč vůbec vznikla? Potřeboval jsi vyventilovat tlak muziky, nebo vyprášit šuplíky? Jsou tam skladby, které jsi nepoužil pro Greymon, nebo šlo a jde o skladby vyloženě psány pro tento projekt?
Trefil ses ve všem. Měl jsem v hlavě přetlak muziky, která se obrazně řečeno ocitla v šuplíku. Nějaké fragmenty (žádná píseň tehdy asi nebyla hotová) jsem nabídl i v Greymonu, ale pro spoluhráče to bylo buď pomalé, nebo málo festivalové. Ale pokud Greymon zase vstoupí na pódia, myslím, že píseň „Královna přeludů“ by třeba zaznít mohla.

Někde jsem četl, že Greymon šel k ledu, jelikož si chceš od muziky odpočinout, ale následně nastupuješ do po xté rozpuštěného Sifon z kterého opět odešli až na kapelníka všichni členové a založili si další klon Sifonu, tak jak to s tím odpočinkem je?
Spíše jsem si chtěl odpočinout hlavně od kapelnictví, organizování, stěhování, dohadování, nervů a prostě všeho, co muzika obnáší, kromě samotného hraní. A protože v Sifonu většinu těchto nezábavných věcí dělá Jirka Vébr (a ještě ke všemu mám podezření, že ho to baví), nebylo co řešit. Zvlášť když k tomu připojím přesvědčovací metody Míly Orcígra, který mě tam zlanařil. Kapelu znám od dětství, na jejím repertoáru jsem se učil hrát na kytaru a sám jsem si v dětství říkal, že v té kapele stejně jednou budu hrát :-)

Jsi aktivní skladatel a textař, budeš mít v Sifonu šanci zasahovat i do skladeb? Plánujete nahrát nové CD v nové sestavě?
Zdá se, že ano, dokonce víc, než jsem čekal. Vždycky jsem říkal, že pokud se nechám zlanařit do nějaké kapely, tak jedině do takové, kde budu moci tvořit. Tři mé skladby už hrajeme, dalších asi šest mám složených i otextovaných, což ale neznamená, že se budou hrát. Uvidíme, jak se budou líbit ostatním v kapele a jak se budou líbit fanouškům. Něco z toho se hodí spíše na festivaly, kam teď také začínáme dostávat hodně pozvánek, než do kulturáků. Každopádně z toho vyplývá, že s novým albem se výhledově počítá. Poslední album Sifonu totiž vyšlo v roce 2012. Ale termín slibovat nebudu. Pamatuji si, jak album Akta X sliboval Sifon několik let, než opravdu vyšlo.

Karakela, předpokládám, že název vznikl jen pro libozvučnost, jak jsi přišel na právě tenhle název a kdo tam na tvojí desce s tebou hraje?
Inspirovaly mě zkomoleniny, které ve svých pohádkách používal Jan Werich. Nová slova, která připomínají jiná slova. Důvod je praktický. Podle všech slov, která na světě existují a hezky znějí, už se nějaká kapela jmenuje. Na desce kromě mě (klávesy, basa, doprovodná kytara, sbory) hraje Carlos Sanchez (sólová kytara), Rick Mark (bicí nástroje), Lucie Čmolíková (sbory) a pro zpěv jsem oslovil známého zpěváka s rockovým rodokmenem - Miloše Novotného. Západočeští fanoušci Odyssey nebo EBr budou určitě znát Miloše Novotného staršího, ale celorepublikově už je asi známější jeho syn.

Pokud jsem koukal na jména muzikantů, kteří s tebou desku dali dohromady zdá se mi, že je každý od jiného žánru. Měl jsi jasno o těchto muzikantech, když deska vznikala? Jak muzikanti, kteří s tebou hrají, reagovali na tvou nabídku? Dostali nějaké demo, ukázku, aby věděli, do čeho jdou? Dal ti některý z oslovených „košem“?
S těmi žánry bych ani neřekl. Snad akorát Jarda Brouzda toho mnohem víc napáchal na poli extrémního metalu. O muzikantech jsem jasno neměl, to přišlo postupně. Poslal jsem Rickovi klávesové party s automatickým bubeníkem a s nějakými náznaky zpěvu, a na hotové bicí jsem pak nahrál klávesy, basu a doprovodnou kytaru. Při nahrávání sól jsem zjistil, že to chce trochu zčeřit vody jiným stylem kytarové hry. Zeptal jsem se několika kytaristů, až mi Karel Englmaier dohodil Carlose Sancheze. Toho jsem znal z plzeňských akcí, ale žil jsem v přesvědčení, že je to nějaký starobigbíťák. Pak jsem si našel nějaká videa a zjistil, že má přesně ten živelný randyrhoadsovsko – vanhalenovský styl, který potřebuji. O zpěvu bylo jasno, že potřebuji českou verzi J.L.Turnera, Jamese Christiana, J.S.Sota a podobných. Dlouho trvalo, než jsem oslovil právě Miloše, ale byla to trefa do černého. Košem mi nikdo nedal. Demo dostal každý v té podobě, v jaké bylo hotové předtím, než k tomu připojil své vlastní party.

Byl jsem docela překvapený, že jsi mikrofon předal jinému pěvci a tím je Miloš Novotný, čím tě zaujal? Předpokládal bych, že pokud to neodzpíváš sám, bude na desce více hostů.
Miloš mě zaujal tím, že jde o výborného mladého hardrockového zpěváka. Ty tři přívlastky (výborný, mladý a hardrockový) se totiž obvykle vzájemně vylučují. Já sám se snažím kvůli nepříliš znělému hlasu a specifické výslovnosti od sólového zpěvu držet dál a specializovat se na vícehlasy, kde si troufám říci, že mi to docela jde. Od začátku jsem chtěl, aby to nazpíval jediný zpěvák. Chtěl jsem, aby deska působila jako nahrávka nějaké zapomenuté kapely z 80. let, nikoliv jako nějaký all stars cirkus.

Měli jste nějaké zkoušky společné, než jste šli do studia, nebo se více méně každý učil doma sám? Co chemie ve studiu mezi vámi?
Nic takového, veškerá data mezi námi plynula po internetu. Ve studiu jsem se potkával jenom s producentem a na čtyři hodinky i s Luckou Čmolíkovou, když jsme dozpívávali sbory. Takže jediná chemie, která nás držela pohromadě (ale o to více) bylo naše společné nadšení pro osmdesátkový melodický hardrock.

Na albu je deset skladeb, vybíral jsi z více možností, nebo těch deset byl definitivních, když jsi šel do studia. Kde jste nahrávali a jak dlouho?
Připraveno jsem měl právě těch 10 skladeb, možná jsem ještě uvažoval o dalších dvou. Nahrávání šlo rychle, zato trvalo několik let. Když to vysvětlím, vždycky se něco nahrálo, pak se dlouho čekalo. Než se naučím po letech na basu, než Carlos pošle sóla, než najdu zpěváka, než Miloš pošle nahraný zpěv. Všechno, co jsem točil já nebo Lucka, se dělalo ve studiu Gallery Sound ve Vejprnicích, ostatní nahrávali své party ve svých domácích studiích (či obývácích).

Ty jsi vůbec aktivní, sleduju tvoji aktivitu na webu, kdy se nebojíš rýt do ožehavých témat, mají tyhle události okolo tebe vliv na tvé texty? Kde bereš inspiraci, jak vůbec u tebe text vzniká, přIjdou myšlenky, nápady, rýmy, které si někam ukládáš a jednou sedneš a napíšeš text, nebo sedneš a píšeš?
Občas se do textů něco promítne, ale celkově se snažím muzikou spíše relaxovat a nekazit si náladu. Většina textů je inspirována nějakou knihou, příběhem, filmem či nějakou fantasmagorií, kterou si vymyslím v hlavě já sám, to vše zabaleno do metafory, za které stejně nikdo nic nepozná. Text u mě většinou vzniká najednou. Sednu a snažím se ho napsat celý. Podobně tvořím i hudbu. Takže žádný rozevlátý rozervanec, kterého uprostřed lesa něco napadne a začne tvořit, nýbrž klasický řemeslník.

Jako zkušený muzikant máš přehled o rovnici náklady/zisk, co se týče CD a to už vůbec nemluvíme o energii. Je to dost riskantní a problematické i pro zavedenou kapelu, tím víc pro novou kapelu s novým jménem. Máš pocit, že ten druh muziky tady chybí a může oslovit více lidí?
Rovnice je celkem jednoduchá, náklady několik desítek tisíc, zisk nulový. O čas a energii nejde, rád se za sebou jednou ohlédnu s tím, že po mně něco zbylo, stejně jako kdokoli další, kdo se věnuje svému koníčku nebo staví barák nebo prostě cokoli tvoří. Pokud jde o to oslovování více lidí muzikou… U všeho, co jsem kdy vydal, jsem měl pocit, že by to pár milionů či desítek milionů posluchačů oslovit mohlo, ale zatím se to nestalo. Tak třeba to teď vyjde :-)

Tím se váže další otázka, máš pocit, že je ještě dnes produktivní pro většinu kapel vydávat klasické CD a nejít jen cestou elektronické cesty, popř. třeba Itunes, Spotify? A bude třeba právě na populární Spotify Karakela k poslechu?
Pocit, že CD je mrtvé médium, mám vlastně odjakživa. Sám jsem jako posluchač tuto část evoluce hudebních nosičů úplně vynechal a přešel jsem z kazet rovnou na mp3 a flac. No jo, ale až se jednou budu v důchodu v hospodě chlubit, co jsem v životě vydal za muziku, tak bych ji rád držel v ruce a neodkazoval na to, že to je někde na serverech Googlu kdesi na dně oceánu. Ale s tím, že Karakela bude k dispozici i na digitálních platformách, výhledově počítám.

Já jsem v předchozí otázce úmyslně použil slovíčka JEN, jelikož ty jsi přichystal pro nás nejen to klasické CD, ale novu Karakelu je možné mít na moderním flash disku v podobě nádherně vyvedené kreditní karty. Proč vznikly dva nosiče?
Já jsem CD považoval za definitivně mrtvý formát, takže jsem zpočátku počítal jenom s tím USB diskem. Pak jsem zjistil, že hodně lidí pořád poslouchá hudbu právě z cédéček, takže jsem je také nechal udělat. Navíc, v současnosti je lisované CD stále spolehlivým archivem, ze kterého ta data jen tak nezmizí.

Psal jsem v úvodu, že se ti povedla výborná věc, Honza Holý o ní básní stále, bude šance, že se někdy Karakela postaví na pódium?
Neláká mě objíždět zapadlé kluby a čekat, jestli přijde aspoň 20 nebo 30 lidí. Takže Karakela se postaví na pódium jedině v případě, že se kolem té nahrávky strhne hysterie, budou ji hrát rádia nebo na youtube bude 10 milionů zhlédnutí. Pak bude pravděpodobné, že lidé budou chodit v hojném počtu i na koncerty a bude zájem pořadatelů. Do jaké míry jsou tyto vize reálné, to si každý hudební fanoušek zhodnotí sám :-)

Tomáši prosím tě, kde si lidi můžou vyhledat nějaké informace o tobě a kapele Karakela, popř kam mají napsat, když by si chtěli koupit CD??
Informačních kanálů máme hned několik:
Internetové stránky: www.karakela.tk
Profil na bandzone: www.bandzone.cz/karakela
Profil na facebooku: www.facebook.com/karakelarock
V případě zájmu o naše album stačí napsat email na Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., cena je 99,- Kč za USB a 120,- Kč za CD plus nějaké poštovné. Po mailu se snadno domluvíme.
A cédéčko si lze koupit i na SIFONu, rozpis koncertů je na www.sifonrock.cz

Blížíme se do finále, jak, kde a co teď poslední dobou posloucháš? Překvapilo tě poslední dobou něco okolo muziky, sleduješ jiné kapely?
Protože jsem teď hodně koncertně vytížený u Sifonu, tak se musím přiznat, že mi na jiné koncerty nezbývá moc času, zvlášť když jsem ještě k tomu čerstvým otcem. Takže nejlepší hudbou je pro mě momentálně klid. Jako hudební fanoušek si teď stojím hodně špatně. Každopádně mi neušla povedená novinka od JUDAS PRIEST, sleduji olomouckou AOR kapelu BLACK TIGER a z tvrdších záležitostí jsem už nějakou dobu nadšený z plzeňských thrasherů LAID TO WASTE či z kapely AVIDITY FOR…, která má zkušebnu pár kroků od našeho baráku. Ale musím se přiznat, že v mobilu se mi teď nejčastěji otáčejí empétrojky filmové hudby a taky Ivana Mládka.

Tomáši děkuji ti za tvůj čas, co vzkážeš našim čtenářům a jako tradičně, jaký tvůj nejoblíbenější klip jim pustíme?
Dáme si video z koncertu Jimiho Jamisona z roku 2010. Na Youtube se najde celý koncert, ale tady si dáme aspoň jednu píseň „A Dream Too Far“. Z toho koncertu jsem nadšený já, moje partnerka i půlroční syn, kterému se tato nahrávka líbila už v prenatálním věku a ještě dnes ho dokáže uklidnit či mu zlepšit náladu.