Rozhovor s Tomášem Píclem (Sifon, Greymon, Karakela)

Ačkoli se Tomáš Pícl už mnoho let pohybuje na pódiích, v hudební publicistice i kolem dalších aktivit spojených s muzikou, v poslední době kolem něho bylo živo ještě víc než obvykle. Proto jsme se ho zeptali, co je nového kolem jeho dlouholeté kapely, studiového projektu i kolem skupiny Sifon, do které před časem nastoupil.

Tomáši, nejprve se samozřejmě musím zeptat na Greymon. Poslední dobou se zdá, že není moc aktivní. Funguje ještě?
Greymon pořád existuje, ale s jeho fungováním je to komplikovanější. V posledních dvou letech už jsme byli trochu v útlumu a ani v budoucnu už to asi nebude lepší. Kapelu tohoto typu lze provozovat a posouvat dál jedině s plným nasazením a s velkými, i když naivními, plány. A my přecejenom máme nějaký věk, nějaké starosti a realistické vidění světa, zejména toho hudebního. Jsme pořád skvělí kamarádi, pořád je dost lidí, kteří na náš koncert rádi zajdou, ale nemáme v plánu nějak tlačit na pilu nebo se někam cpát. Shrnul bych to tak, že párkrát do roka si možná zahrajeme, když bude čas a najdeme vůbec volný společný termín.

V jednu chvíli to vypadalo, že má Greymon našlápnuto k většímu prosazení. Co chybělo k tomu, aby se stal celorepublikově známým pojmem jako jiné kapely z příbuzných žánrů?
To bylo v roce 2010 a 2011. Tehdy jsme měli vydané album „Ďáblova nevěsta“, které mělo slušný mediální ohlas i skvělé prodeje. A co chybělo k většímu prosazení? Asi to, co je potřeba pro úspěch v jakémkoli oboru. Píle, energie, ochota cpát do toho peníze, ochota riskovat a hodně obětovat. A to u všech, včetně mě. Pro nikoho z nás nikdy nebyla atraktivní představa, že bychom trávili víkendy na cestách, objížděli kluby, doufali, že na druhém konci republiky přijde aspoň 15 lidí, a vraceli se o pár stovek chudší zpátky. Festivaly jsme oslovovali, ale samozřejmě víme, že nabídka kapel převyšuje poptávku promotérů i publika. Zvlášť když desítky kapel dokáží festivalům nabídnout mnohem víc než jen své vystoupení.

Mohou fanoušci doufat aspoň v nové studiové album?
V tuto chvíli nemáme žádné nové skladby, které bychom mohli natočit. U mě navíc převládá pocit, že jsem v daném žánru už všechno řekl. Ale pokud budou nápady, které by nebyly jenom nastavovanou kaší předchozích alb, tak bychom v budoucnu něco natočit mohli.

Když je řeč o studiových albech, zdá se, že něčeho se posluchači od tebe přecejenom dočkají. Můžeš říci, na čem právě pracuješ?
Když jsme s Greymonem točili album „Brány propastí“, zmínil jsem se při míchání Jardovi Brouzdovi, že mám v šuplíku skladby ve stylu AOR a melodického hard rocku, tedy žánru, který mě dnes zajímá nejvíc. A Jarda, tento producent zabývající se zejména nahráváním extrémního metalu, mě šokoval slovy, že natočení takového alba bylo vždycky jeho snem a že za nejlepší producentský počin všech dob považuje album „Hysteria“ od Def Leppard. Následně mi na facebooku pár týdnů posílal odkazy na další retro kapely, až jsem mu jeho zájem o tento žánr uvěřil. A protože je to člověk, který není zvyklý s něčím otálet, tak mě do nahrávání doslova dokopal, za což jsem mu nesmírně vděčný. To album je přesně takové, jaké jsem si vždycky přál nahrát. Proto jsem většinu nástrojů nahrál sám a nedělal žádné kompromisy. Jestli je to tak správně, to už musí posoudit posluchači.

Koho tedy budeme moci na albu slyšet?
Já tam hraji na klávesy, kytaru a basovou kytaru. Bicí nástroje obstaral Rick Mark, zpívat bude Miloš Novotný, to je takový český Jeff Scott Soto, někteří jej budou znát z televizní soutěže Hlas Československa. Kytarová sóla nahrál plzeňský kytarista Carlos Sanchez a máte se na co těšit, hraje tam stylem, který se opravdu hodí do amerických stadionovek. Zvuk je dílem Jardy Brouzdy, který zjišťoval, na jaké mašiny se nahrávalo to či ono legendární album, a hned u první skladby mi poslal asi 20 různých konečných zvukových verzí. Autorem hudby i textů, které jsou všechny v češtině, jsem já.

Jak se bude projekt jmenovat a kdy vyjde?
Projekt se bude jmenovat KARAKELA a první píseň „Skrytá tvář“ už je k poslechu na Youtube. A k vydání dojde, až ho časově velmi zaneprázdněný Miloš Novotný nazpívá celé.

Na podzim jsi nastoupil do plzeňské skupiny SIFON, dá se říci regionální stálice a legendy. Jak k tomu došlo a jak těžké bylo rozhodování?
Oslovil mě klávesák Míla Orcígr, kterému jsem před časem dělal texty na jeho sólové album „Abstina“. Rozhodování mělo dvě stránky. Tou první a jednoznačnou bylo, že jsem fanouškem Sifonu od svých 6 let, odmalička jsem poslouchal jejich nahrávky, od puberty chodil na koncerty a sepsal o nich i několik článků. A kapelník Jirka Vébr mi nechce věřit, že jsem vždycky věděl, že jednou v Sifonu budu hrát. Takže po této stránce to bylo jednoduché rozhodování. Tou druhou bylo to, že jde o velkou odpovědnost a o časově velmi náročné angažmá. Tady ale zafungovaly drsné přesvědčovací metody Míly Orcígra. Jinak, pokud jde o nová angažmá členů Greymonu, vypadá to, že basáka Láďu Soutnera budeme moci vídat a slýchat v další klasické plzeňské kapele Medium.

V čem je hraní v Sifonu jiné než v Greymonu?
Těch rozdílů je více. Širší fanouškovská základna, dlouhodobá spolupráce s pořadateli, domluvené pravidelné štace nebo technické zázemí. Přijedu na místo koncertu, vše je připraveno a mohu se soustředit jen na hraní. Velkým ulehčením je pro mě i to, že organizační záležitosti, které jsem vždycky bytostně nesnášel, řeší v kapele Jirka Vébr.

Čeho ses při nástupu nejvíc bál a co se ukázalo být na hraní v Sifonu nejtěžší?
Protože jsem celý život hrál především vlastní skladby, bál jsem se, zda se naučím to, co hrál přede mnou někdo jiný. Zvlášť když v Sifonu hrála taková esa jako Bohumil Sluka nebo Tomáš Navrátil, které jsem vždy uváděl i jako své vzory. Dokonce se u starších skladeb držím spíše toho, jak je hrál naživo Tomáš, než jejich studiových verzí. Tak doufám, že se mi to povedlo. Nejtěžší překvapivě bylo naučit se balady, protože jsem nikdy nebyl zvyklý hrát pomalu, natož vybrnkávat. A v pomalých sólech se neschová žádná chyba. Pak jsem měl obavy, zda lidé přijmou novou sestavu, ale po čtyřech koncertech to vypadá výborně. Prý to zní po letech zase jako klasický svěží Sifon, z čehož máme radost, protože naším cílem bylo, aby se do kapely zase vrátila energie, abychom si pohráli s vícehlasy a abychom předváděli i nějakou pódiovou šou.

Čeho bys chtěl se Sifonem dosáhnout? Přecejenom jde o starší kapelu, která už má hodně za sebou.
Sifon bezesporu mezi starší kapely patří, ale vždycky se od generačních souputníků lišil tím, že se mu publikum průběžně omlazovalo. Díky tomu mohl pravidelně vydávat nová alba a zajímavé je, že fanoušci nové skladby nejenom vždy přijali, ale přímo vyžadovali. Věříme, že tomu tak bude i nadále. Takže plány nejsou nijak překvapivé. Čile koncertovat a ukázat kapelu v současné formě. Nacvičit nějaké nové písně a poté plánovat natočení dalšího CD. A máme ještě jeden cíl. Naše nedávné koncerty zaujaly i lidi pohybující se kolem větších festivalů. Není vyloučeno, že se nám teď tato scéna trochu otevře.

Co bys na závěr vzkázal čtenářům?
Na závěr se obvykle říká, ať lidé kupují a poslouchají muziku a ať chodí na koncerty. Ale aby k tomu mohlo opravdu dojít, tak tomu udělám malou reklamu. Chtěl bych všechny pozvat na nový facebookový profil Sifonu, protože ten původní teď používají kluci, co z kapely odešli, pro svůj nový projekt. Takže Sifon teď najdete na:
www.facebook.com/sifonrockplzen

Pořád samozřejmě fungují i naše stránky www.sifonrock.cz
A závěrem bych všem poslal píseň z připravovaného alba projektu Karakela, o kterém byla v rozhovoru také řeč. Takovou uklidňující meloďárnu:
https://www.youtube.com/watch?v=6lv7jl33pHg