Honza Křížek nejen o nové desce

Honzo, ty jsi vyrůstal v hudební rodině, hudba byla okolo tebe, ovlivnila tě tak že jsi chtěl být od mala muzikantem, nebo z počátku to byly takové ty dětské sny o popelářích, zlodějích, kosmonautech…?
Narodil jsem se do hudební rodiny. Můj táta hrál na piano, pozoun a bicí, máma na akordeon, pradědeček vystudoval bicí a varhany na pražské konzervatoři a tamtéž skladbu u Josefa Suka. Hudba u nás hrála nepřetržitě a já jsem od malička věděl, že budu muzikantem.

Co jsi jako malé dítě poslouchal?
Poslouchal jsem to, co u nás doma hrálo. The Beatles, Frank Zappa, Rolling Stones, Pink Floyd, nebo Chick Corea. Ale i Olympic, Karel Plíhal, nebo Bachovy Braniborské koncerty. Můj táta má doma poměrně obsáhlou hudební knihovnu, která zahrnuje od klasické hudby, přes blues, jazz, art rock, až po heavy metal.

Ty jsi poměrně brzo začal hrát v kapele bratra, na co a jak ti to šlo?
Brácha mě vzal do kapely, ve který jsem měl původně hrát na bicí a on na baskytaru, ale těsně před první zkouškou jsme si to vyměnili. Pak přišel basák a já šel zpívat, což mi pak už zůstalo. Hráli jsme především převzatý věci od Judas Priest, Iron Maiden, Saxon, nebo Deep Purple. Prostě to, co tehdy frčelo a hrálo se na zábavách. Ale měli jsme i pár vlastních pecek v podobným žánru.

Docela se mi líbil tvůj výraz vojenské bicí v souvislosti s Vojenskou hudební školou, to mi prosím tě vysvětli. Na co všechno vlastně umíš hrát?
Na lidové škole umění jsem studoval piano a bicí, později na vojenské konzervatoři v Roudnici nad Labem to byly bicí a klávesové nástroje. Po škole jsem pak dva roky pracoval jako bubeník u letecké hudby v Hradci Králové. Kromě toho jsem samouk na kytaru a baskytaru. Za svůj hlavní nástroj ale považuju zpěv.

Netajíš se s láskou k The Beatles, teď jedna těžká otázka, jaká deska je pro tebe tou nej? Vím, že jsou výborné všechny, ale vyber jednu.
Jednoznačně první album Please, Please, Me z roku 1963. Tím to pro mě celý začalo, pecky z týhle desky jsou součástí mého DNA. Samozřejmě mám rád všechna alba, došlo na nich k obrovskému hudebnímu vývoji, ale Love Me Do, Chains, nebo Ask Me Why jsou pro mě prostě ty první, které jsem vnímal. Obecně by se ale dalo říct, že všechna alba the Beatles miluju a jsou pro mě naprosto zásadní. Help, She Loves You, Yesterday, Yellow Submarine, Love Me Do, mohl bych ty skladby vyjmenovat všechny!

Foto: Jan Nožička

I tebe zasáhla jednu dobu vlna heavy metalu, co si myslíš o tomto stylu? Je pro muzikanta náročný?
Rozhodně patří mezi hudební styly, který mě během dospívání zcela pohltily a jsou vcelku obtížné po technické herní stránce. Když to ale zjednoduším, tak Living After Midnight od Judas Priest je rock and roll a dá se zahrát vcelku jednoduše a efektně, naproti tomu věci od Yngwie Malmsteena zahraje fakt jenom totální špička a lidi, kteří kromě svého talentu věnují i spoustu času svému nástroji. Obecně je ale metalová hudba jedním ze stylů, který mě hodně baví a dodnes ho poslouchám. Teď zrovna čtu biografii Iron Maiden.

Jsi především zpěvák, máš nějaké vzory mimo Mercuryho (jak jsem se dočetl)?
Jsou to především Bruce Dickinson, Freddie Mercury a Mike Patton. To je taková moje svatá trojice. Jinak mám rád i další, jako je Prince, Sting, Dave Matthews, Annie Lennox, ale i David Stypka, Dan Bárta, David Koller a Lenka Dusilová.

Je důležité, aby to zpěvák jen neodstál opřený o stojan mikrofonu? Přece jen jak Dickinson (kterého zmiňuješ na webu) tak Mercury naběhali po stage mnoho snad i kilometrů.
No jasně, v tom je právě jejich síla, ale pak jsou tu zpěváci, jako Tom Waits, nebo Mick Hucknall, kteří se obejdou bez zbytečného divadla a síla jejich projevu je v něčem jiným. Ale pravda je, že mě vždycky brali showmani, jako Elvis, Mick Jagger, Iggy, Rob Halford a lidi, co do toho dávají úplně všechno.

Zmiňuješ se o tvém setkání s pěveckou ikonou, i když vlastně ikonami 70´kterými jistě jak Plant, tak Page jsou. Jaké je to sedět a povídat s takovými lidmi?
To jsou ty chvíle, který se stanou souhrou osudu a díky lidem, kteří se o to postarali. Vždycky ve mě byla pokora a tak trochu i malá dušička, ať už jsem potkal kohokoliv, kdo v hudbě něco dokázal. Bylo pro mě obrovským překvapením, jak byli třeba právě Page a Plant v pohodě, vstřícný a neměli potřebu nikomu nic dokazovat. Čím větší frajer, tím víc to bylo v klidu. S Pagem jsme si dali pár piv, on si hodně povídal s Ivanem Králem, ale nám se věnoval taky. Před koncertem za námi přišel a popřál, ať si dobře zahrajeme a koncert se povede. Robert Plant, když mě viděl na after party, tak prohlásil "ahá, vidím ty čertíky ve tvejch očích", ale to už jsem tehdy myslím omdlel a nechtěl vůbec věřit tomu, co se právě děje.

Teď jedna podpásovka, když řeknu jen Rosenka, co se ti vybaví?
Vybaví se mi vzpomínka z dětství. Jsou mi čtyři roky, stojím na pódiu klubu Rabštejn v Kostelci nad Orlicí a zpívám Rosenku čtyřikrát denně. Dvě dopolední představení pro školy a odpoledne dvě pro veřejnost. K Rosence mám zvláštní vztah, protože se jeví, jako moje životní a snad i osudová skladba. Později, když jsme ji hráli s Radimem Hladíkem a Blue Effect, mi moje maminka připomněla moje dětský koncerty, kde jsem ji zpíval. I proto jsem se rozhodl udělat na moje aktuální album svou vlastní verzi.

On ten Plant nebyl jediná hvězda, s kterou si se setkal, on i Král a Hladík v muzice hodně znamenali. Co ti dala přítomnost a možnost pracovat s těmito lidmi? Zužitkoval si nabyté zkušenosti při další hudební kariéře?
Každá taková spolupráce mi něco dala, z každého období jsem si odnesl nějaké zkušenosti. Určitě toho využívám v mojí současné tvorbě i ve fungování kapely. Všichni zmiňovaní, ať už Radim, Ivan, nebo David Koller, se kterým jsem hrál v Kollerbandu, mě posunuli dál. I díky nim jsem dnes tam, kde jsem a dělám věci tak, jak je dělám, ačkoliv především se snažím dělat věci podle sebe. Naučit se a okoukat toho člověk může hodně, ale rozhodnutí, kterou cestou se vydáš, musíš udělat vždycky sám za sebe.

Foto: Kamil Klembera

Tvoje poslední album se jmenuje III, pojď nám ho přiblížit, chystáme recenci, ale zajímá mne, jak ho vidíš ty. Kdo ho s tebou nahrál, a jaká je sestava kapely?
Je to autorská rocková deska, plná silných melodií a kytarových riffů. Album III jsem nahrával celé sám, všechny nástroje včetně zpěvů, tak jako všechna moje předchozí alba. Produkoval ho Martin Volák, který přispěl i jako spoluautor některých skladeb. Pár věcí otextoval Jirka Bílý, původně baskytarista z kapely Kurtizány z 25. Avenue a výsledný mix a mastering dělal Amák ve studiu Golden Hive v Praze. V mojí koncertní kapele jsou už několik let baskytarista Ondra Stehlík, bubeník Honza Pavlíček a kytarista Ondřej Bezvoda.

Jak vzniká nová deska u Honzy Křížka? Nejprve text, pak hudba, saháš do šuplíků, kde jsou nějaké ty fragmenty, které tě někdy napadly….
Jak kdy, někdy přijde jako první nápad basová linka, jindy rytmus bicích, nebo kytarový riff. Málokdy je to melodie zpěvu, nebo nápad na text, ty většinou dodělávám na hotovou hudbu. Do šuplíku moc nesahám, ale mám v něm spoustu hotových nebo rozdělaných písniček, které se nedostaly na moje předchozí desky. Aktuální album vznikalo v období 2022 - 2024, vybírali jsme z padesáti demáčů, které jsem stihl během té doby udělat. Zásadním pravidlem pro skládání je pro mě tzv. "puzení". Jakmile ho mám a dostanu nějaký nápad, musím ho jít vysypat ven, aby mě zbytečně dlouho neotravoval. Skládání je občas docela pakárna a zbavit se kolovrátku, který při tom procesu jede neustále dnem i nocí v hlavě, je občas docela náročná věc. Ale baví mě to a myslím si, že jsem se v tom procesu svým způsobem našel.

Co ty a sociální sítě? Stejně tak streamy jako Spotify, iTunes… bereš to jako pomoc, nebo nutné zlo pro muzikanta?
Rozhodně to je z mého pohledu spíš pomoc. Dneska udělám pecku a zítra může obletět celej svět. O tom se nám dříve ani nesnilo. To, že díky tomu lítaj po světě tuny sraček, je věc druhá, ale kdo chce, tak si tu svou oblíbenou hudbu vždycky najde a za to jsem fakt nesmírně vděčnej. Hudba nebyla nikdy tak na dosah, jako je dnes. Samozřejmě, další odvrácená strana je, že ji konzumujeme po tunách, ztrácíme pozornost, je doba singlů, čím dál míň lidí si najde čas na poslech celého alba. Prostě každá věc má rub a líc a je na nás, co z toho si vybereme. Sociální sítě používám především na propagaci toho, co dělám, jinak to nemá smysl hodnotit, víme každej, jak to na nich vypadá. Všichni všechno ví, všude byli a mají patent na rozum.

Koukám, že co se týče koncertů, máš hodně našlapáno a vidím tam i Plzeň. Co tvůj vztah k živému hraní? Viděl jsem tam něco sólo, něco akustik… máš teda víc variant?
Hlavní doménou je rocková verze pod názvem Honza Křížek Band, kde hrajeme moje autorský věci doplněný o skladby Walk Choc Ice, dále Slunečný hrob, Rosenku a jeden až dva covery na konci koncertu. Další variantou je Honza Křížek Akustik Band, nebo Akustik Trio, což je akustická verze koncertu, kde hrajeme kromě vlastní tvorby i pár převzatých věcí, např. Ivana Krále, Jimmy Hendrixe, nebo The Beatles a Johnnyho Cashe. A nedávno jsem přidal do nabídky ještě můj sólový recitál Vzpomínky na Radima Hladíka a Blue Effect, kde hraju sám na akustickou kytaru a zpívám. V tomhle programu je mnohem víc věcí od Blue Effect, Flamenga a The Matadors, které jsme hrávali s Radimem, doplněno o pár mých současných skladeb a pár coverů, ke kterým mám nějaký osobní vztah. Takhle varianta je docela jiná, než cokoliv děláme s kapelou, hodně osobní, proložená vyprávěním "historek z natáčení".

Blíží se konec roku, sice na rekapitulaci roku 2024 je ještě brzo, ale jak si spokojený s uplynulými měsíci?
Letos to bylo všechno o vydání nový desky, o její propagaci, tvorbě videoklipů a koncertech na její podporu. Za sebe můžu říct, že jsem se vším spokojenej, ačkoliv to je u mě docela relativní pojem, já docela spokojenej nebudu asi nikdy. Ale udělal jsem všechno nejlíp, jak to v danou chvíli šlo a zbytek už je ve hvězdách a k posouzení těch, ke kterým se moje hudba dostane. To hlavní, co mě nakopává a baví, jsou ale koncerty s kapelou. Jsme spolu nejradši na pódiu, všechno kolem bereme jako doplněk a nutnou práci, bez který se to neobejde.

Prozradíš nějaké plány do budoucna, máš nějakou představu?
Zrovna jsme zveřejnili nový videoklip "Poď se mnou!" a z aktuálního alba budeme letos dělat ještě jeden klip na pecku Tekutý písky. Jinak moje, resp. naše plány jsou co nejvíc hrát, dostat naši hudbu k co nejvíce posluchačům a promotérům koncertů, nenudit se a dělat, co nás baví. Moc rádi bychom si zahráli před nějakou velkou kapelou, chceme se dostat na malé i velké festivaly a děláme všechno pro to, aby se to stalo.

K závěru, kde nejraději posloucháš muziku a jakou? Co najdeme v tvém telefonu?
Muziku poslouchám především v autě. Když jedu sám, pouštím si většinou pecky na přeskáčku, a když vyjde nějaký zajímavý album, tak si ho rád pustím celý. V telefonu toho mám fakt spoustu, starší i novější desky všech různých hudebních stylů. Hip-hop, jazzrock, metal, elektroniku i pop. Nevydržím dlouho poslouchat jeden žánr.  Když jedeme s kapelou na hraní, tak většinou dělají kluci DJ'je a hraje nám tam všechno možný. Kolikrát jsou to mixy pecek Slipknot, pak Lionel Hampton, Prodigy, Dr. Dre a do toho pustí náš bubeník jako úlet nějakou klasickou dechovku, ale to se děje spíš cestou z koncertu, když už jsme solidně rozjetý a z cesty domů se stane pojízdnej mejdan na kolečkách.

Kde lidé najdou info o tobě, tvých koncertech, můžou si koupit CD a na závěr, jaký je tvůj nejoblíbenější klip, ať ho našim čtenářům pustíme? A děkuju za tvůj čas.
Všechno je na webu www.honzakrizek.cz, ať už aktuální seznam koncertů, e-shop s deskama a oblečením, fotky, informace o mě i o kapele, všechna hudba a videoklipy a samozřejmě i kontakt na booking koncertů. Vybrat nejlepší klip ze všech, které znám je opravdu hodně těžká volba, proto jsem se rozhodl trochu sobecky pro náš aktuálně nový klip Poď se mnou! z posledního alba. Užijte si ho a děkuju za rozhovor!

Foto titulka: Jan Nožička