Forrest Jump: Vrtochy na vinylu, jízda s Traktorem a hlad po novém albu

Když se potkají tvrdé riffy, silné emoce a nekompromisní energie, vzniká Forrest Jump. Kapela, která v roce 2023 vydala našlapané album Vrtochy, nyní boduje i na vinylu a brázdí pódia po boku Traktoru. A co dál? Nový materiál je na obzoru!V rámci aktuální tour jsme si sedli se zpěvákem Pepou Michálkem a několika členy kapely, abychom probrali nejen jejich poslední album, ale i vztah k vinylům, koncertní život s Traktorem, budoucí plány a to, co je pořád drží na špičce domácí rockové scény. Forrest Jump neuhýbají – jdou si tvrdě za svým a sypou to přímo do černého.

V roce 2023 jste vydali album Vrtochy, které teď vyšlo i na vinylu. Jaký máte vztah k tomuto formátu a co pro vás znamená, že máte album na LP?
Pepa: Dneska je to nepředstavitelné, ale jako kluk jsem toužil po kazeťáku, který jsem si nakonec i vydyndal od rodičů a začal poslouchat první kazety. Do té doby jsem ale musel vždycky vyčíhnout moment, kdy nebyl nikdo doma, abych mohl vetknout na gramofon v obýváku nějaké LPíčko. V té první fázi to byl třeba Peter Nagy nebo Elán, později třeba Queen atd. Potom vlastně dlouho vinyly jako by přestaly existovat a až s jejich reunionem (nebo jak to nazvat) si zpětně kupuju desky, které jsem tenkrát rozdal nebo v horším případě prostě ztratil. Takže ano, vinyly a jejich analogový zvuk mám rád. Vrtochy na vinylu jsem chtěl moc. Jeden exemplář mám doma, ale ještě jsem ho na gramec nedal. Je tam na čestném místě, ale přednost dostávají spíš starší klasiky.

Jaké byly ohlasy na Vrtochy od fanoušků i kritiků? Překvapilo vás něco?
Pepa: S novou nahrávkou jdeš vždycky s kůží na trh. Počítáš s tím, že se může stát cokoliv. Sám za sebe vím, že jsem každé nahrávce dal vždycky maximum toho, čeho jsem byl v daný čas schopen. To je pro mě důležité. A umím žít s tím, že se může stát, že ani to pro někoho nemusí být dost a nahrávka se může nelíbit. Naprosto to respektuju s tím, že mám čisté svědomí. Naštěstí musím říct, že Vrtochům se dostalo velmi vstřícného přijetí, což mě samozřejmě extremně těší – každý je raději chválený než naopak (smích). Samostatnou kapitolou jsou profi hejtři, ale v tomto ohledu se řídím heslem „neber hejt od někoho, za kým bys si nešel pro radu“ .

Momentálně jedete tour s kapelou Traktor. Jak vznikla tahle spolupráce a jak si to celé užíváte?
Pepa: Měli jsme to štěstí, že jsme s klukama z Traktor jeli turné už před Covidem a bylo to skvělé jak po profesionální, tak hlavně po lidské stránce. Nemyslím jenom kluky z kapely, ale komplet celé týmy si prostě sedly. Po nějaké době spolu tedy objedeme republiku a zase si to skvěle užijeme. Hrát na tokové stage s takovým zvukem, mít takto profi zázemí a kotel fanoušků před sebou – to je čirá radost.

Máte na koncertech i nějaké společné momenty s Traktorem, nebo je program striktně oddělený?
Pepa: Ptáš se asi na podiu, že? (smích) Na podiu jsme každá kapela za sebe a společné momenty míváme spíš v zákulisí. Většinou bývá prostor mezi zvukovkami a koncerty samotnými, takže tam většinou skecnem, dáme pivko a navodíme si pohodu.

Máte nějaké oblíbené místo, kam se na tour vždy rádi vracíte?
Pepa: Nevím, jak to mají kluci, ale já to mám tak, že rád jedu kamkoliv. Vlastně to nebývá o místě samotném, ale o vytvoření té správné atmosféry a myslím, že tohle umí u nás ve všech regionech. Kdybych si musel vybrat, byla by to pro mě severní Morava – je to z Luhas Vegas sjízdné za dvě hodiny a fanoušci jsou tady jedni z nejdivočejších (smích).

Jak moc se vaše tvorba proměnila od předchozích alb k Vrtochům? Cítíte nějaký vývoj?
Pepa: Mně se to těžko hodnotí…. U každé nahrávky je to pro mě naprosto intenzivní zážitek, kdy pořád zkoušíš nejrůznější postupy tak, aby byl výsledek naprosto maximální. Proto beru jednotlivé desky jako odraz doby. Vrtochy vznikaly v nové sestavě, kdy po víc než dvaceti letech skončil můj dlouholetý souputník Mira Kosa, který se léta staral o většinu materiálu. Přišel Michal Stochleba a s ním trochu jiná energie a jiný tvůrčí proces. Nedokážu říct lepší nebo horší – prostě jiný. Vždycky se ta chemiie v kapele malinko změní, když dojde k obměně. Michal je o generaci mladší a svoji virtuozitu použil právě pro skládání nových písní pro Vrtochy. Vývoj přirozeně cítím a vlastně si to celé užívám.

Pracujete už na novém albu? Pokud ano, můžete prozradit, v jaké je fázi a co od něj fanoušci mohou očekávat?
Pepa: Aktuálně máme venku třetí singl z alba, které bychom rádi vydali na jaře 2026 jako bonus k oslavám 25. výročí fungování Forrest Jump. Kromě něho (s názvem Devadesátky) jsou zatím venku písně Maják a Z minima maximum. Takže se vlastně oklikou vracím k tomu, že právě teď je to intenzivní období, kdy se probíráš demáči, v autě občas překročíš rychlost, protože si zrovna broukáš nějakou novou melodii nebo text… prostě právě teď tvoříme nové album (smích).

Kde čerpáte inspiraci pro texty a témata vašich písní?
Pepa: Většinou mi přijde demáč, který ve mně evokuje nějakou náladu. Do té se snažím ponořit a čekám, co na mě vyskočí za slova a jestli si je budu pamatovat. To celé se děje většinou v autě, protože poměrně dost jezdím. Takže inspirací je většinou nálada toho daného songu a já musím trpělivě čekat, než si mě ta správná slova najdou…

V Plzni jste sáhli po Karlu Krylovi, proč právě Kryl a po Ukolébavce, kterou snad jako cover nikdo zatím neudělal?
Pepa: Myslím, že tohle padá trochu na moji hlavu. Písně Karla Kryla jsou neskutečně nadčasové a text Ukolébavky mě vždycky naprosto přišpendlí svou aktuálností. To stejné se ale dá říct o naprosté většině jeho skladeb. Chtěli jsme té písni vzdát hold a zároveň jí dát tak trochu forresťácký kabát. Byla to pro Michala, který se zhostil aranží, poměrně velká výzva, ale nevím o nikom, kdo by se s tím zvládl popasovat s takovým umem a nadhledem. Atmosféra jeho aranží je dle mého fantastická.

Váš zvuk je výrazně energický a moderní. Jaké kapely nebo hudební směry vás ovlivňují?
Pepa: Absolutně nedokážu říct, že by mě ovlivňovala jakákoliv jednotlivost. Spíš je to souhrn všeho, co se snažím nasávat. Celý život mám docela rozpty v hudebním cítění od The Doors po Napalm Death. Momentálně mě absolutně uhranulo poslední album Michala Prokopa – Ostraka, ale zároveň jsme třeba zrovna včera s mými holkami jeli v autě Beneath The Remains od Sepultury. Je toho prostě spousta, co na sebe nechávám působit. Rád (smích).

Máte nějaké sny nebo cíle, kterých byste jako kapela chtěli ještě dosáhnout?
Pepa: Neřekl bych vyloženě sny… Ty přicházely před pětadvaceti lety. Některé se splnily, jiné jsou pořád v plánu (smích). Jsem vděčný, že mě ani po těch letech neopouští energie k dělání nové muziky, v čemž bych rád pokračoval. Zároveň si neskutečně vážím toho, jaké pouto jsme si vybudovali s fanoušky, protože to je právě jeden z těch splněných snů. Budeme prostě makat a uvidíme, co se podaří…

Otázky přímo na zpěváka Pepu Michálka:
Pepo, jak se ti osobně zpívají písně z Vrtochů? Máš mezi nimi nějakou srdcovku?
Pepa: Vrtochy jsou pěvecky docela rozmanité album. Výšky v Zapomenutém světě jsou v kontrastu s klidnými polohami třeba v Do krve… Ale nemůžu říct, že by se mi něco zpívalo líp nebo hůř. Většinou k tomu přistupuju tak, že důležitá je písnička samotná a já to prostě musím nějak zvládnout. Mám výhodu, že dělám rokenrol, kde Ti decibely některé nuance prostě odpustí (smích). Ohledně srdcovek odpovím jinak – žádná z písní, na kterých jsem se v rámci Forrest Jump kdy podílel, není NEsrdcovka, jestli mi rozumíš… Na albu Vrtochy je jednoznačně nejosobnější píseň Do krve, ale v sddíčku mám ty songy šechny.

Jak se ti vyvíjí hlasově forma, pracuješ na sobě nějak speciálně?
Strašně rád bych Ti popsal, jak řeším hlasovou hygienu, jak se před koncertem hodinu rozezpívávám a tak… Ale bohužel nemůžu. Mám totiž takovou vlastnost, že si sice umím poručit…, ale neumím se poslechnout (smích). Vím, že bych měl, ale prostě se celé roky jenom snažím posouvat hranice toho, co už jsem zvládl tam, kde bych chtěl být. Je jasné, že přijde doba, kdy vysoká „íčka“ v Zapomenutém světě nepůjdou, ale tak trochu doufám, že to ještě nějakou chvilku potrvá…

Máš kromě Forrest Jump i jiné hudební projekty, nebo tě tahle kapela naplňuje na 100 %?
Pepa: Samozřejmě jsem na 100% zažraný do Forrest Jump. Ale… Kromě Forrest Jump jsem členem formace Bohemian Metal Rhapsody, které čas od času vystoupí na některém z festivalů. Je to soubor zpěváků a zpěvaček s rockovou kapelou,  celé to dával dokopy Radim Pařízek. A před léty jsem si ke čtyřicítce vydal desku autorských písní pod hlavičkou Sounder a teď zvažuju, jestli něco podobného udělám k padesátce… Nechám se překvapit (smích).

Jsi známý svou energií na pódiu – co tě žene dopředu i po tolika letech?
Pepa: Můžeš se cítit blbě, může Tě cokoliv bolet nebo tak… Ale v momentě, kdy vylezeš na podium je Ti dvacet. Všechno ostatní jde stranou. To je ten moment, pro který to celé děláš, ten motor. A já to dělám celý život. Jestli někdy zjistím, že to není na 100%, ale jen na 99%, budu s tím muset přestat. Rokenrol nemůžeš dělat napůl…

Máš nějaký hudební rituál před koncertem nebo nahráváním?
Pepa: Nevím, jestli je to přímo rituál, ale baví mě ta atmosféra v šatně těsně před koncertem. Když už jsme si s klukama plácli (takže tohle vlastně rituál je), jede intro a my už jsme na chvilku zavření sami do sebe, abychom za chvilku spustili a začali vzájemnou výměnu energie s publikem – to je takový ten můj moment. A poměrně pravidelně mívám knedlík v krku, když se ozve intro k písni 160628, to většinou musím rituálně skrýt, že jsem dojatý…