Duchovní s duší básníka - Dušan Hejbal

Emeritní biskup Starokatolické církve, za minulého režimu však také pomocný dělník, zedník, provozář, řidič tramvaje, prodavač, ale hlavně textař rockových skupin Dr. Max (Salto mortale, Co ty jsi zač?, Vaše tělo...uletělo), Vitacit (Pilát, Pěšák, Ďáblova propast), a dalších. Jak jste se k tomu dostal?
Rockovou muziku jsem měl rád už od svého raného mládí a už v osmé a deváté třídě jsem zpíval v kapelách, které jsme založili se spolužáky. Pro ně jsem také psal první písňové texty, samozřejmě poznamenané věkem, prvními láskami a také vzdorem vůči tehdejším společenským poměrům. Vzpomínám si, jak jsme se kdysi s pomocí primitivní aparatury ze starých rádií snažili přehlušit prvomájový průvod, který procházel pod balkonem našeho bytu, a co to pak způsobilo v mých kádrových materiálech.

Později mně učarovala tvorba Boba Dylana a začal jsem hrát tzv. městský folk podle jeho vzoru. V mých textech se tehdy odrážela i tehdejší realita okupace, takže šlo i o protestsongy. Zastupovala nás agentura Státního divadelního studia, která však brzy skončila, čímž jsem přišel o možnost koncertování. Přispěla k tomu také příhoda v Hradci Králové, kde mě a J. J. Neduhu zatkla při hraní policie a celá kauza skončila u tzv. „lidového soudu“. V té době už jsem studoval na teologické fakultě a plně se věnoval službě v církvi.

Po vysvěcení na kněze jsem nedostal tzv. státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti a spolu s biskupem Augustinem Podolákem, kterému byl tento souhlas odebrán, a s dalšími duchovními jsme plynule přešli do „podzemí“, tedy neveřejné pastorace.
Samozřejmě jsem hudbu neopustil, dál poslouchal rockové kapely i Dylana, vzpomínám si, že při bytových bohoslužbách, které se konaly m.j. i u nás doma, jsem v předsíni jako kulisu, aby nás neslyšeli všeteční sousedé, pouštěl z magnetofonu B54 King Crimson. Několikrát jsem dokonce amatérsky vystupoval např. v Divadle v Nerudovce nebo v Baráčnické rychtě, občas jsem i napsal něco do šuplíku a pak na přelomu 70. a 80. let jsem pak začal psát texty pro kamarády z rockových skupin.


Nebyl čas strávený s rockovou kapelou pro mladého duchovního takovou přehlídkou, čeho se vyvarovat?
Apoštol Pavel napsal „ Všechno zkuste a dobrého se držte“, takže jsem se v situaci kněze v podzemní církvi snažil řídit jeho slovy. Nepřátelil jsem se s existencemi poplatnými bolševikovi, ale s lidmi, s nimiž jsem si rozuměl minimálně po hudební stránce. Musím říci, že většina z nich respektovala moje kněžství a někteří mě občas vyhledali k rozhovorům právě proto.

Mnoho rockových a metalových hudebníků se v posledních letech obrací na víru, například Alice Cooper, Dave Mustaine. Oproti tomu v loňském roce zakázali na popud bohabojných občanů koncert skupin Root a Törr ve Valašských Kloboucích. Myslíte, že je možné, aby kráčela víra s rockovou/metalovou hudbou ruku v ruce?
Pověra, že v rockové muzice je cosi ďábelského, možná vznikla z dětské říkánky: „Ententyty, dva špalíky, čert vyletěl z elektriky“…. :-) Dodnes prý tomu některé děti věří. Já ne, už jsem dlouho dospělý, abych pochopil, že ďábel na rozdíl od nich není tak naivní…

V roce 2006 jste žehnal desce Torpédo skupiny Wanastowi Vjecy. Jako fanoušek skupiny jste prý kdysi za jejich veřejnou podporu čelil napadení, je to pravda?
Ano, když Wanastowky natočily první album, dostal jsem ho na kazetě a pouštěl svým známým v jedné hospodě, kam chodili mimo jiné i rockoví muzikanti. A jednoho agresivního opilce zřejmě hodně oslovila píseň „Tak mi to teda nandej“, že mi to nandal :-).

Vaše písně obohacují i starokatolický zpěvník. Co pro Vás hudba znamená?
Hudba je především Boží dar. Provází nás životem, povzbuzuje nás, pomáhá nám vyjadřovat naše city i naši víru a spiritualitu. Stejně jako slovo je nositelkou sdělení a ve spojení se slovem o to více. Od církevního otce Augustina pochází výrok „Bis orat qui corde canit“, což znamená „Dvakrát se modlí, kdo ze srdce zpívá“. Aby mohl člověk zpívat ze srdce, musí se aspoň trochu identifikovat s tím, co zpívá. A protože u některých „kostelních“ písní to jde obtížně, je třeba, aby vznikaly nové i s tím rizikem, že za čas z nich budou stejné muzeální kousky, které budou vzbuzovat jen nechápavý úsměv.

Děkuji za rozhovor a přeji pevné zdraví.
Pro Rockpalace, Daniel Talanda.