Daniel Krob: Tři lidi, plný zvuk. Když muzika drží pohromadě

Daniel Krob (ex Ferat, ex Arakain, ex Kreyson) má za sebou dlouhou a pestrou cestu českou metalovou scénou – od velkých kapel až po vlastní tvorbu. Dnes vystupuje jako trio a ukazuje, že síla hudby není v počtu lidí na pódiu, ale v nápadech, energii a sehranosti. Jak se mu hraje ve třech, když jeho muzika byla vždycky postavená na vícero kytarách? A co mu tahle sestava dává – i bere?

Prošel jsi řadou kapel a projektů, kde byl zvuk často postavený na více kytarách. Jak ses srovnával s myšlenkou, že dnes stojíš na pódiu „jen“ ve třech?
Hrát v triu má spoustu výhod i nevýhod. Najednou je na pódiu obrovský prostor, každý nástroj je slyšet a každý muzikant se musí prosadit jako osobnost. V takové sestavě se nikdo neschová. Je potřeba, aby všichni v kapele unesli tu zodpovědnost a tlak – jinak se to může snadno rozsypat. A náš bubeník Adam Wodniak a basák Petr Formánek to zvládají znamenitě.

Říká se, že méně lidí v kapele znamená větší svobodu, ale taky větší zodpovědnost. Jak tohle funguje u vás v praxi?
Je to přesně tak – méně lidí znamená větší svobodu i větší odpovědnost. Tři muzikanti se na pódiu dokážou okamžitě domluvit a reagovat, což otevírá prostor pro improvizaci. Zároveň ale musí fungovat železná disciplína v rámci písně. Nemůže si každý hrát, co chce. Improvizace má smysl jen tehdy, když drží tvar skladby pohromadě.

Tvoje muzika byla vždycky hodně kytarová. Musel jsi kvůli triové sestavě měnit aranže, nebo ses spíš snažil zachovat původní tah a hutnost?
Aranže jsme spíš zjednodušili. Přímočarost má v rocku obrovskou sílu. Složité riffy a technická sóla jsou skvělá pro hudebníky, ale běžný posluchač potřebuje hlavně energii a jasné sdělení. Jednoduchost často funguje mnohem silněji než komplikovanost.

Vnímáš hraní v triu spíš jako omezení, nebo naopak jako návrat k podstatě rockové energie?
Když se podíváš do historie rocku, najdeš obrovské množství zásadních trií: Cream, Rush, The Jimi Hendrix Experience, Motörhead, Tublatanka, Katapult… Tyhle kapely definovaly základy rockového soundu. Trio není omezení – je to návrat k podstatě. Ten princip funguje dodnes.

Jak se změnila komunikace na pódiu? Je to dnes víc o instinktu a okamžité reakci než o předem daných rolích?
Je to víc o instinktu. Nepoužíváme klik ani samply, které by nás svazovaly. Jakmile máš v uších metronom a předprogramované věci, část pozornosti jde pryč od energie a komunikace na pódiu. Hrát bez těchto berliček znamená větší svobodu – reaguješ na kapelu i na publikum v reálném čase.

Když se ohlédneš zpátky za kapelami, kterými jsi prošel – je ti tenhle komornější formát dnes bližší než dřív?
Má to kořeny už v době, kdy jsem hrál ve folkovém duu s dalším kytaristou. Dva nástroje, které musí dokonale souznít, jsou absolutní základ muziky. Trio na tom staví – jen přidává bubeníka, který dává hudbě další rozměr a tah. Rytmická sekce drží motor a ty se o ni můžeš opřít.

Přinesla ti současná sestava větší klid, nebo naopak víc adrenalinu při živém hraní?
Organizačně je to klidnější – tři lidi v klidu a rychle si postaví aparát, připraví pódium a hraje se. Jakmile ale začne koncert, adrenalin je mnohem větší. Každá chyba je slyšet. Publikum pozná všechno. Na druhou stranu právě tohle napětí otevírá prostor pro spontánnost – můžeš prodloužit sólo, přidat refrén, reagovat na náladu sálu.

Myslíš, že fanoušci vnímají rozdíl mezi „velkou kapelou“ a triem, nebo rozhoduje hlavně energie a upřímnost projevu?
Každý fanoušek vnímá koncert jinak. Někdo sleduje vizuál, světla a show, jiný poslouchá hudbu, její sdělení a energii. V triu má každý muzikant víc prostoru a taky fanouškovské pozornosti. O to důležitější je, aby šlo o silné osobnosti. Nakonec ale stejně rozhoduje upřímnost projevu – ne počet lidí na pódiu.

Je trio finální forma, ve které se momentálně cítíš nejlíp, nebo se v hlavě pořád objevují myšlenky na rozšíření zvuku?
Trio pro mě není novinka – takhle jsem fungoval už po odchodu z Kreysonu v kapele Zeus. Hráli jsme i v Německu a lidi byli překvapení, kolik hudby dokážou udělat tři muzikanti. Tehdy jsme to dotáhli do extrému – minimalistická aparatura, všechno se vešlo do jednoho auta, ale na pódiu to mělo obrovskou sílu. Ten princip mě baví dodnes.

Co bys vzkázal muzikantům, kteří mají pocit, že bez velké sestavy nemůžou udělat silnou muziku?
Popřál bych muzikantům, aby byli spokojení s tím, co dělají, a nesnažili se znít jako někdo jiný. Počet nástrojů není rozhodující. Když si pustíš Nirvanu, Motörhead nebo System of a Down, je jasné, že síla kapely stojí jinde – v charakteru a emocích. Muzika je o pocitu a každý ji prožívá po svém.