Antonín Maceček: Templáři nejsou náhoda. Historické příběhy máme v DNA LucrezieBorgia

Kapela LucreziaBorgia vydala album Templáři, které tematicky sleduje dějiny rytířského řádu od jeho vzniku až po zánik. Nejde přitom o první historicky zaměřený projekt skupiny ani o první album vystavěné jako souvislý příběh. O vzniku konceptu, práci s texty, zapojení hostů i o tom, kam Templáři zapadají v rámci dlouhodobé tvorby kapely, mluví v rozhovoru pro Rockpalace Antonín Maceček.

Album Templáři je tematicky vystavěno jako souvislý příběh sledující vývoj řádu od jeho vzniku až po zánik. Jak dlouho jste tento koncept připravovali a kdy padlo rozhodnutí pojmout album právě takto uceleně?
Ono směřování skupiny, co se týče repertoáru, koncepčních alb, i jakýchkoliv dalších hudebních iniciativ je ponecháno výhradně na mě. Lucrezii jsem si trochu sobecky založil k plnění svých rozličných hudebních a literárních vizí. Ale zase pětadvacet let společné činnosti a beze změny v obsazení. Sem tam se někdo přestěhuje ale v podstatě, co se týče kreativní tvůrčí činnosti a nahrávacích procesů alb, jsme beze změny. To myslím mluví za vše. Spíše se naše společenství stále rozrůstá, ale zůstává.
K Templářům. Já mám takové plánování hudebních projektů, tak nějak, stále dva roky dopředu. A vím, že co rok, to jeden projekt uskutečním. Vlastně se na každý budoucí počin tuhle dvouletou dobu mentálně připravuji a potom, alespoň mi to tak přijde, tam nahoře múzy mají už ve všem jasno a všechno líp odsejpá.
Že chci mít album Templáři ucelené, mi bylo jasné od počátku. Jenom jsem spíš přemýšlel jak pojmout celou koncepci, aby dílo nevyznělo pouze jako dokument o Templářích. Spíš jsem tam chtěl mít takovou tu romantizující červenou knihovnu, než historii faktu. No, ale nastudovat jsem vše musel. Díky své šermířské anabázi se pohybuji v komunitě lidí, kteří Ti neodpustí nic, co se týče historických nepřesností. Navíc historie tohoto řádu je velmi fascinující jak ve svém příběhu, tak tajuplnosti.

Historická témata nejsou pro LucreziiBorgii ničím novým. V čem se podle tebe projekt Templáři liší od předchozích alb, která se rovněž opírala o historii?
Těžko říct, čím se liší. Možná tím, že tohle album, je v mých očích, z dosavadních projektů, nejrockovější. Ale přece jenom. Liší se v té historii faktu. Naše předchozí koncepční alba byla vytvořena na základě pověstí či legend. Ať už smyšlených nebo tradujících se. Templáři jsou skutečná historie, byť legendami velmi silně opředená. Zde jsem musel studovat více než jindy.

Zároveň nejde ani o první album kapely, které pracuje s rozsáhlým příběhem napříč celou nahrávkou. Bylo tentokrát složitější udržet chronologii a tematickou návaznost jednotlivých skladeb?
Vůbec. Z mého pohledu jsou historické události týkající se templářů poskládány velice volně. Myslím, co se týče jak historie, tak i chronologie templářského řádu. Složitější spíše bylo vypíchnout momenty, které by templáře charakterizovaly. Koho by například bavilo poslouchat o tom, jak založili první bankovní systém. Pro mě jako skladatele, a věřím, že i pro milovníky romantizující historie, z tohoto úhlu pohledu, bylo daleko zajímavější poslechnout si, jak se řezali se Saracény či jak skončili upáleni na hranici. To taková Legenda o Bruncvíkovi, (jedno z našich dřívějších koncepčních alb) to bylo, jó, jiné cvičení a na daleko větší ploše.

Texty na albu působí jako pevně vystavěná osa celého projektu. Jak probíhá vaše práce s historickými podklady a fakty při psaní textů? Vycházíte z konkrétních pramenů, nebo je pro vás důležitější vyprávěcí linie?
Pokud tak texty působí na posluchače, za to jsem upřímně rád. Nicméně, pracoval jsem s nahodilými tématy pro jednotlivé písně a až ve finální části, po míchačce, jsem písně skládal za sebe, tak aby mne hudebně nenudily. Ale podvědomě jsem si v hlavě nějaký ten příběh stále udržoval. Jasně nemohl jsem je upálit hned na začátku příběhu. Musel jsem napřed ten řád nechat založit. To, že jsem ležel v různých pramenech mapujících templářskou historii, to je fakt. A stále si něco ověřoval, např. latinské a další fráze a další a další nezbytnosti. Ty konkrétní prameny byly v tomto případě důležitější než vyprávěcí linie.

Hudebně se album drží zavedeného stylu kapely, v němž se propojuje rockový základ s dobovými nástroji. Byla už při psaní textů představa konkrétní hudební atmosféry, nebo vznikala hudba a texty paralelně?
U mě většinou vzniká hudba i text souběžně. Jedna složka automaticky inspiruje druhou. Jednou vede text. Jindy je určující hudba. To že celé album bude v rockové podobě, byl záměr. Ono to ale není tak, že všechna naše alba jsou ve folkrockovém duchu. Naopak. My to střídáme. Jeden projekt je vyloženě v akustické aranži a příští rok je to zase rock. A na aranžích má velký podíl celá skupina. Ovšem nic není dáno striktně předem. Naopak. Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Když je první ve studiu bubeník (Michal Kulda Dostál), určující aranží jsou bicí, když baskytarista (Zdeněk Mařík) a zvolí kupříkladu bezpražcovou basu, ostatní se musí podřídit. Stejně tak je prioritně určující kytarista (Jirka Stritzko), nastupuje-li do studia k prázdnému kliku on. Nebo s šalmajemi Jana Vojáčková. Jelikož mám prvotřídní muzikanty, skutečně excelentní, je opravdu výjimečné, když je něco třeba dodatečně přearanžovávat. Vlastně si ani nepamatuji, že k tomu kdy došlo. Pro mě osobně je nahrávací proces jedno velké dobrodružství, kdy se rád nechávám postupným oblékáním skladby překvapovat. Málokdy určuji co a jak. Razím názor, že každý z mých kolegů muzikantů musí být zdatnější v hudebním řemesle než já. A pak už mohu být jen pouze příjemně překvapován.

Na nahrávce se podílí řada hostujících zpěváků i divadelní soubor. Jakou roli hrají hosté v rámci příběhu alba a podle čeho jste vybírali konkrétní hlasy pro jednotlivé skladby?
Od začátku jsem měl pocit, že tohle to album musí být chlapská záležitost. Takže děvčata si tentokrát moc nezazpívala. Většinu sólových partů jsem odzpíval já. No a jedním z mých nejoblíbenějších zpěváků české rockové kotliny, za mě vůbec nejlepším, je Jirka Zonyga. Sedmkrát se ujal sólového partu právě on. Mimochodem za poslední dekádu u Lucrezie Borgie z deseti projektů, za mikrofonem, hostuje letos po desáté.
Lucrezia Borgia letos natáčí hudební historický celovečerní film. Jirka Zonyga, vyjma toho, že si v něm zazpívá, si také zahraje jednu z rolí. Film jsme točili v létě. No, a když jsem měl po hromadě tolik skvělých herců, z nichž většina i excelentně zpívá, kdo by toho nevyužil i na právě rozdělaném CD.
Takže jednu píseň si se mnou v duetu zazpíval i herec divadel pražských, jinak představitel titulní role v našem filmu, charismatický Radek Melša. Další duet jsem si dal s Nikol Kratochvílovou, herečkou Městského divadla Brno, další se znojemskou divadelní herečkou Julií Mikoláškovou a po jedné písničce tam mají zpěvačky Lucrezie Borgie Jana Vojáčková a Iva Landová.

Album vyšlo jako vlastní vydání kapely. Znamená to pro vás větší svobodu v práci na podobně rozsáhlých a tematicky náročných projektech?
Bezkonkurenčně. X CD jsme vydali jak u brněnských tak pražských vydavatelství. Kdysi to smysl mělo. V současné době, kdy prodeje v kamenných obchodech takřka neexistují, není co řešit. Nemusím se s nikým nijak a o ničem dohadovat a přít, kolik chci mít stran v bookletu a proč ho chci tak výpravný a ne o dvou stranách. A kdo to ve finále zaplatí. Ti kdo nás mají rádi, si CD u nás najdou a výpravné obsáhlé booklety jim většinou nijak nevadí.

Templáři jsou už 25. albem LucrezieBorgia. Jak se podle vás za tu dobu proměnil váš přístup ke koncepčním albům a práci s historickými tématy?
Já jsem měl ke koncepčním albům blízko vždy. Jsem z generace posluchačů, kteří vyrostli na Queen, Pink Floyd, Jethro Tull, Who, Kinks nebo třeba Van der Graaf Generator a ti měli ke koncepčním albům nebo rockovým operám vždycky blízko. Můj přístup ke koncepčním albům se změnil snad jenom v tom, že jsme se učili a snažili se, aby každé další dílo bylo dokonalejší a precizněji vymazlené. Teď když sleduji současný vývoj s AI, tak se snad zase budeme snažit dělat zpětně ty nedokonalosti, abychom se odlišili od té odporné sterility, co AI generuje. Anebo se na to vykašlem úplně. Nač celej rok tisíce hodin dělat na albu, když Vám jich AI za hodinu vygeneruje nepřeberně. A ještě si dotyčný kňourá o pozornost a ocenění. Vždyť mu to přece zabralo tolik hodin času. Ale to už jsme zase někde jinde.

Kapela je známá svými rozsáhlými booklety, které jsou jedinečné. Myslíte, že v době streamovací muziky mp3… má význam nabízet tak luxusní dílo?
Víte, já to dílo vlastně vyrábím předně pro sebe. Řeknu něco kacířského. Pro mě je safra důležitá ta cesta, nikoliv už cíl. Když už je dílo hotovo, už mě vlastně nezajímá. Protože okamžitě naskakuji na další projekt. V tomhle jsem hodně špatnej manažer. U posledních tří alb jsem neudělal po vylisování ani kontrolní poslech. Ale než je album hotovo, chci jej do života vybavit tak, jak bych si přál, aby vypadalo, kdybych si je šel koupit od své oblíbené kapely. A já si CD svých oblíbenců kupuji neustále.
Ale jestli to má smysl všeobecně, to je potřeba se zeptat v nějakém průzkumu, konzumentů spotify a podobně. Já jim nejsem. Se zvukovým mistrem Broňkem Šmidem toto řešíme při masteringu a míchačce neustále. My se tu serem se zvukem a oni si to ve finále zkomprimují do mp3. Asi tak.

Při poslechu alba je patrný důraz na srozumitelnost textů a vokálů. Byl to jeden z hlavních požadavků při práci na zvuku a produkci?
Já jsem vlastně rád, že jsi mi tuhle otázku položil. A předpokládám, že tuším, kam míříš.
Při míchačce jsme řešili, jak moc chceme, aby album bylo tvrdé, agresivní. Chtěli jsme být tvrdší než obvykle. Zjednodušeně, to by ovšem znamenalo potlačit všechny sbory a sólové zpěvy víc zasadit do kapely. Zkoušeli jsme i tuhle variantu. Ano, bylo to víc metal, ale na druhou stranu, přišli jsme částečně také o hlasovou výjimečnost pěveckého nasazení Jirky Zonygy, nehledě na srozumitelnost textového vyznění. A pochopitelně o vokály všeobecně. No, a když máte za mikrofonem zpěváka par excellence. Tak jsme vše vrátili do původní podoby a upřednostnili pěvecké a textové sdělení nad agresivitou. Textová výpověď, si myslím, že je v našem případě ne nedůležitá.

Vnímáte Templáře spíše jako samostatný projekt, nebo jako přirozené pokračování dlouhodobé linie kapely, která se věnuje historii a příběhům minulosti?
Teď momentálně nevím. Uvidíme za dva roky. Protože projekt, který má Templáře letos následovat, bude zcela odlišného ražení. Patnáct let jsme spolupracovali s Milanem Schelingerem, který už bohužel není mezi námi. Milan hostoval na třinácti našich albech. Pracovali jsme průběžně na jeho dalším sólovém albu s Lucrezií. No nestihli. Milanovým přáním bylo, abychom tohle připravované album dokončili. Stihl nazpívat cca dvacet nových, nikde dosud neuvedených písní. Tak na tom aktuálně s Lucrezií děláme. Ale tohle album nebude moc Lucrezia Borgia. Spíše Schelinger Hard Rock. No a potom taky točíme soundtrack k našemu výše zmíněnému historickému hudebnímu filmu, který by měl mít premiéru letos v létě.
A za ty dva roky uvidíme, jestli to budou další Templáři nebo jiný historizující počin.

Vzhledem k tomu, že tvorbu kapely na Rockpalace.cz sledujeme, nejde si nevšimnout, že máte pravděpodobně silný vztah k historii? A mimochodem, jakou známku jste měl z dějepisu?
Pravdou je, že k historii mám vztah víc než kladný. Rozhodně nadstandartněji vstřícnější než například k matematice. Než jsem před čtvrtstoletím založil Lucrezii Borgii, procházel jsem téměř po dvě desetiletí historickým šermem a divadlem, kde jsem vytvořil docela dost her s historickou tematikou. Ale jako dítě jsem nikdy nebyl typ kluka, jehož by rodiče dávali za vzor svým ratolestem, mým spolužákům. Ani ne tak kvůli vědomostem, jako spíš ohledně mého chování. A mé chování se odvíjelo, od úspěšnosti kantora, mě v dané hodině, zaujmout. Právě v dějepise to nebyl problém. Pravidelně jsem byl o nějakou tu hodinu v předstihu. Byl i kantor, si pamatuji, který to vystihl a některé lekce dějepisu jsem zvládal odvyprávět i za něj. Jinak jsem byl prostě sígr, na dnešní poměry asi víc než zdatný. Pro ilustraci, dopoledne mě zřezal ředitel, že jsem chodil do náboženství, odpoledne farář, že do pionýra a večer táta, když si na mě oba stěžovali. Jo, známka z dějepisu byla téměř pravidelně vyšší, než ta z chování.