Torrax - V každým z nás

Debutové album kapely Torrax má v sobě asi tři roviny nebo řekněme směry, ve kterých ho vnímám: Debut, hudba, zpěv.
Deset skladeb na albu ve mně vyvolalo jak vzpomínky, tak otazníky.
Za prvé: Je to debut relativně mladých muzikantů. Když si vzpomenu , jak začínali mí známí nebo já sám, bylo to podobné a až časem přišel další vývoj. Velký rozdíl je v současných možnostech, ale v jistém smyslu i v přístupu..
To, že by začínající kapela jela nahrávat do studia bylo sci-fi. Dnes ta možnost naštěstí je, vybavení taky, ale mám dojem, jakoby zároveň klesala jakási ostražitost, sebereflexe nebo jak to nazvat. Ještě se k tomu vrátím.
Album začíná „Intrem“ . To bohužel není nic jiného, než dle mého soudu, nedodělaná písnička, ale to je věcí kapely. Líbí se mi ale zvuk basy.
„Dej se k nám“ je druhá a kapela tu verbuje k pirátům na holky a rum. Chytlavý refrén. Je tu ale jeden nešvar, který prochází celým albem. Jsou tu momenty, kdy je kapela lehce rozhozená a zpěvák jakoby potřeboval nacpat příliš mnoho slov do muziky. Tím trpí jakákoliv snaha o melodie. Nesmyslně se s hlasem skáče do různých poloh a intonační nejistota je slyšet na albu několikrát.
To je slyšet i v následující „Metalové“. Naopak další v pořadí, „Duše“ , je nejlepší písnička na desce. Zpěv je klidnější, melodický a mnohem jistější. Tudy možná vede cesta. Tahle se mi líbí. Je v ní všeho o trochu méně a najednou to má nějaký řád a ksicht. Celkově vzato jsou na albu i fajn momenty. Muziku bych i bral. Příště je ale potřeba zamakat na práci s textem, linkami zpěvu apod.
S šestou skladbou „Život už dal ti dost“ přichází změna. Tu a ještě pak Jizvy v srdcích zpívá zpěvačka Bára. Bára má místy velmi příjemný hlas, ale opět s ním skáče nesmyslně nahoru dolu a opět je to na úkor intonace. Umím si jí představit možná v nějaké klidnější muzice, asi i v kombinaci s výběrem vhodné tóniny. Zavřít se na rok do zkušebny s učitelkou zpěvu a věřím tomu, že by tu byl potenciál pro charismatickou, rozpoznatelnou zpěvačku. Klidně i metalovou, ale ta linka musí mít řád. Melodie, a to platí pro celou kapelu, se musí vymyslet a musí mít hlavu a patu. To laborování stylem hore dole bez myšlenky je k ničemu.
„Bludnej Holanďan“: beru muziku a pro celou kapelu platí, že kvituji to, že se snaží dělat vlastní věci, psát vlastní texty a není jen milióntým cover bandem toho, co všichni znají v originálech. Jen to nesmyslné protahování písmene „u „ na konci věty.
„V Ardenách“ je písnička se slibným začátkem. Druhý silný moment desky. Opět ale problém s intonací. Muziku beru. Jsou tu i hezky udělané „válečné“ zvuky, které do skladby dobře pasují.
Co je však vrchol a právě tady je to ukázkový příklad toho nedostatku sebereflexe nebo čeho, je to, že kapela má problém s rodným jazykem. Kdo vás učil zpívat krátké slabiky dlouze?? !!! Na čí strááááně stát / tyhle šááááááchy hrát. To jsou fakt muka a dělá to z téhle jinak šlapající písničky naprosto neposlouchatelnou věc.
Uzavřel bych to tedy asi tak, že jako debut, který si kapela vydala sama, to chápu. Teď je potřeba si sednout, najít vše, co se dá vylepšit a uvidíme příště. Nakonec, je to asi normální postup a opakuji, že v každém případě má kapela plus za vlastní tvorbu. Vše ostatní by se mělo dostavovat časem a prošli si tím snad všichni. Pokud kapela potáhne za jeden provaz, půjde to.

Pro Rockpalace Petr Kohoutek