Seven Co bude dál 2020

Druhá skupina s názvem Seven o které vím. Tentokrát je základnou Mladá Boleslav.
Pokud mám správné informace, jde o první album v nové sestavě. Potěšující je skutečnost, že jde už o několikáté album k recenzi v poslední době, kterému nemám co vytknout, pokud jde o úroveň finálního zpracování. Kapele to odsejpá a výsledný zvuk ze studia Whitechicken je myslím plně profesionální. Ale.. .
Nejsem si jist, jak se k tomu albu postavit. Domnívám se, že kapela a její fanoušci, kteří ji znají, jsou a budou maximálně spokojeni. Skupině, ani autorům s producentem nelze upřít šikovnost. Ať jde o pomalejší nebo údernou skladbu, vše je propracováno, promyšleno a dotaženo. Nikde jsem nezaznamenal nějaké křečovité momenty, kde by se nevědělo jak dál a kudy kam.. Potud je vše v absolutním pořádku.
Další pocity z poslechu desky jsou samozřejmě vrcholně subjektivní a jsou otázkou vnímání hudby, přístupu, cílů muzikantů apod. Všechny písničky stojí na chytlavých melodiích nebo šlapavých rifech a skupina jasně cílí na pozornost davu. Bohužel až příliš okatě. Dle vyjádření na profilu skupiny jí jde o melodické skladby s texty, které jsou snadno a rychle zapamatovatelné. Nevím moc co s tím. Na mě to působí tak, že se vědomě a úmyslně stylizuje do pozice pouťové atrakce, což mi u metalové skupiny extrémně vadí. Holt jsem vyrostl na skupinách, které měly minimálně problémy, pokud jim nehrozil rovnou kriminál, za to, že měly ve své tvorbě myšlenky a sdělení. A nejen za to. Tady se jede na prodejný byznys model a momentálně úspěšné pozlátko. Nic proti muzice samotné, ale můj pocit je, že si skupina našla, co tu bylo za poslední léta úspěšné a podle toho upekla vlastní desku.
U první skladby mám pocit, že slyším album Aleše Brichty. Ve druhé je zpěv resp. frázování ve stylu Kabátu. Hrajeme karty s osudem.. Podobně podaná věta refrénu jako u Kabátu. Následuje Madeira. Takhle hrála Argema už před pětadvaceti lety. Requiem. No vida! To je něco jiného. Citlivá pomalejší skladba, hezky zazpívaná. Poprvé mám pocit, že slyším vlastní tvorbu skupiny.
Písnička Slušnej sbor je opět jasný Kabát, jen s malinko tvrdším zvukem. Text ve stylu Milana Špalka a frázování ala Pepa Vojtek. Sedmá je Provokatér. Velmi chytlavá písnička se silným refrénem, ale ten je dle mého názoru podle vzoru Dymytry. Ale budiž. Dost se mi líbí. Po ní jedou Baroni. Tu beru, je to motorkářská hymna. Země hoří je výjimečně skladba s nějakým sdělením.
Kabát má Žízeň, Seven má hlad v písničce Otesánek. Další frázování ala Pepa Vojtek.
Červený víno. Druhá píseň, u které mám dojem, že skupina hraje vlastní repertoár.
No, moc jsem to nevychválil a to jsem nevyjmenoval všechno, co se mi nelíbí, ale nechci být nějak jízlivý. Na druhou stranu, ta šikovnost autorů a celkově skupiny je jasná, a pokud by se někdy vydala jinou cestou, zajímalo by mě to. Pokud jste hudebními konzumenty a nevadí vám, že tak sedmdesát procent této desky už nahrály jiné skupiny, čtete postřehy k velmi slušně zpracovanému produktu. Toť vše.
Pro Rockpalace
Petr Kohoutek