Olympic - Kaťata 2020

Hodnotit práci a album takových ikon je trochu sebevražedná mise, ale zkusím vám pár dojmů sepsat.
Koukl jsem i na jiné reakce na desku a mám asi trochu jiný úhel pohledu. Nesdílím názor, že by měl Petr Janda a spol. hrát něco „normálnějšího“. Olympic je kapela, která si může dělat co chce. Jistě, Petr Janda by se mohl válet na gauči a těžit z písniček jako Želva, Pták rosomák nebo třeba Osmý den. Ale proč? Olympic radši nahrál novou desku a komu se to nelíbí, ať si ......
Album začíná dvojšlapkovou vypalovačkou Kaťata, kterou právě skupině v nějakém komentáři kdosi vyčetl, ale mě osobně spíš pobavila. Jen to chce trochu nadhledu. Mimochodem, není to jediná skladba, ve které Martin Vajgl rozproudí krev v nohách, takže moc nostalgie na albu nehledejte.
Rovnou prozradím, že následující Pálím tvář je pro mě osobně největší pecka alba. Začíná klavírem nově příchozího klávesáka Pavla Březiny a basou Milana Brouma. Pokračuje chvilku jako balada a rozvine se až do další dvojšlapkové pasáže a zase zpět.. Paráda. Několik let byl Olympic nějak mimo moje zorné pole, ale toto album mi přijde jako přirozený nástupce či dvojče alba Když Ti svítí zelená a to mi udělalo víc než malé množství radosti.
Následují Hádky. Ok. Proč ne.. a další dvojšlapková pasáž sloužící jako podklad jednou pod sólo klávesové a podruhé pod kytarové.
Čtvrtá Ach je další na řadě. K té řeknu jen tolik, že se mi líbí čím dál víc. Má trochu Purpleovský nádech.
Snad jediný text, který sice není špatný ale prostě mě trochu míjí je „mostecké story“ Erika. Budiž. Zato muzika téhle písničky mi hned energií připomněla alba mého oblíbence R. J. Dia. Takže vše jasné.
Řekla jsi. Další skladba, která se mi moc líbí. Přirozeně plynoucí příjemná melodie a hezké vyhrávky na hajtku a klávesy. Žádná křeč. Fajn.
Sedmá je Pádím, hezká melodie i text, šlape to a další dvojšlapkové pasáže ve kterých, ale nejen zde, výborně sekunduje i Milan Broum na basu. Též má oblíbená.
Šrám co se nezahojí je pomaleší a velmi příjemná skladba s trochou melancholie a opět hezkou basou a hezky umístěným kytarovým sólem.
Heja. Písnička o tom, že Petr Janda shání někoho, kdy by s ním skočil na pivko. Což o to, já bych i šel, ale jelikož se neznáme, asi to hned tak nedopadne. Tady je důkaz, že i taková písnička se dá napsat příjemně, s nadhledem a nemusí vyznít jako opilecké halekání. Mimochodem to vrstvení zpěvů na začátku mi trochu připomíná šedesátá léta. Mám pocit, že se tehdy tímto způsobem s hlasy pracovalo často. Opět hezky vyšlapující basa.
Následující Bouře dává myslím opět větší prostor klávesám a není důvod, aby to tak nebylo. Myslím, že je to klasický Olympic. Skladba, která klidně mohla být i na albu Ulice například.
Poslední Nemám páru je pomalejší píseň, kde se ve sloce jen mluví, ale nabobtná v refrénu, aby se zase v další sloce vrátila k mluvené formě. Moc mě baví pasáž s parádním kytarovým sólem, ale ještě víc se mi líbí basová linka pod ním. Tady naopak bicí a klávesy slouží právě tomu sólu a base. Ta je také na celé desce parádní. Vlastně celý Olympic je tu ve skvělé formě a přestože byť poslouchám muziku od Nohavici, přes Accept, až např. po In flames, tohle album má myslím v sobě víc energie i umu, než leckterá deska metalová. Petr Janda si umí napsat přesně takovou písničku, jakou potřebuje, aby stále zpíval v pohodě.
Jak se v jedné z nich praví: „ Nesmím se ohlížet, už vůbec ustrnout.“
Myslím, že přesně o to na téhle desce kapele šlo.
Koupit, poslouchat.
Nazdar.
Pro Rockpalace Petr Kohoutek