Tempus CD Bílá vrána 2016

  • Číst 6516 krát

Pro začátek si s dovolením půjčím citaci z webu na ukázku, jak vidí album sama skupina:
„ Album Bílá vrána je napínavá odysea, kterou se prolínají originální melodie a příběhy, jež jsou typické pro hudební skupinu Tempus. Bílá vrána je němým svědkem jednotlivých příběhů plných naděje, radostí i strastí. Tempus při tvorbě tohoto alba našel silnou inspiraci v původních středověkých melodiích, které za pomoci moderních hudebních nástrojů propojuje se současností.
V kombinaci s autorskými texty v češtině pak vše vytváří unikátní směsici středověké, folkové a rockové hudby". Konec citace .
No, z mého pohledu je to složitější.
Možná se stane, že na poslech tohoto alba budete muset nejdřív mít náladu a ještě lépe, být ve správnou chvíli na správném místě. Tam to zapůsobí nejlépe.
Čtyři roky nové album začíná skladbou Olivie a hezkým zpěvem, po kterém se teprve začne hrát jedna z mála svižnějších písní. Lze to chápat i jako vizitku pro celé album. Všech deset písní se nese v prakticky stejném duchu s vyjímkou občasného využití elektrické kytary pro solo a nebo změny tempa.
Hudebně album čerpá z historie, textově je to většinou na pomezí bájí, pověstí a možná i fantasy.
Stylově se na obalu Tempus uvádí jako renesanční folkrock. To renesanční je důležité. Typickým prvkem renesanční hudby je totiž opakování motivu. Toho je zde využíváno nadoraz. Písně se točí kolem jednoho až dvou nápadů, do kterých se buď zpívá nebo se do nich střídají nástroje v solových vyhrávkách. Říká se tomu imitace a i ta má různé stupně, až po tzv. přísnou imitaci, tak to případně posuďte sami.
Je to totiž dvousečná zbraň. Na jednom ostří balancuje nápad písně, a tady se s nimi celkem šetří, možná právě s odkazem na renesanci, ale na tom druhém slyšíte velice dobře hrající skupinu v příjemném nástrojovém obsazení, která si vlastní hudbu zaranžovala natolik šikovně, že dokáže z jednoho dvou hezkých motivů udělat pětiminutovou písničku. Nebudu tu tedy soudit, co je dobře a co špatně. Zde je to asi spíš věc subjektivního uměleckého záměru. Na jedné straně jsem vlastně moc rád za takovou hudbu, ale na druhé mám dojem, že kdyby se skupině trochu povolil řetěz, dokázala by rozpoutat větší vichr, což by jí slušelo. Zde jakoby byl důraz na formu, na líbivost a na to, aby se nevybočilo až příliš velký. Postrádám vklad vlastních emocí. Linda má velice příjemný hlas, který velmi zapadá do konceptu tvorby, ale například nezakřičí, kdyby jste ji v kole lámali. Zase je tu ale šikovnost kapely a tam, kde je třeba, se vypomůže dalším hlasem a navíc to zní hezky. Obě dámy v kapele se dobře doplňují i s nástroji v ruce. Jen kdyby bylo víc nápadů..
Taky se mi líbí baskytara. Renesance byla tuším i prvním obdobím, kdy se v hudbě objevily basové nástroje. Sice je jí někdy možná víc, než bylo třeba, ale líbí se mi. Ve druhé skladbě se mi líbí sólování akustických kytar i pod zpěvem. Taky je to píseň, kdy opět může vyniknout jakási éterická poloha zpěvu Lindy. Střídání třeba příčné flétny s šalmají je taky moc hezké, ale chtělo by to méně toho opakování.
Další skladba, která se mi líbí je Atlantida. Možná nebude špatný nápad rozdělit si poslech alba na dvě tři části a udělat si na něj čas. Písně tak myslím vyzní líp.
Nejvíc se mi líbí závěrečná Bitva o Mníšek. Je to jedna z těch rychlejších, skočná a inspirovaná skutečnými událostmi z období třicetileté války.
Tak nevím, jestli jste z mého pohledu na album moudří. Aktuálně je v kapele nově ještě hráč na niněru, tak se můžeme třeba těšit na další krok a posun v tvorbě. Posoudit vše musíte sami, ale je to víc folk než bigbít. To ale nevadí. Mám to podobně.
Mějte se.
https://www.tempus.cz/
Pro Rockpalace
Petr Kohoutek