Honza Křížek - III

Není to tak dlouho, co tu na Rockpalace měl Honza Křížek rozhovor, takže nebudu vypisovat jeho záseky na pažbách, které nabral na předchozích působištích. Přečtěte si to sami, je to fajn úvod k nové desce. Zvlášť, pokud jeho tvorbu slyšíte poprvé, stejně jako já.
Jen zmíním, že si desku nahrál celou sám v produkci Martina Voláka. ( Debustrol, Harlej, Škwor)
Zkusím trochu zeširoka popsat můj dojem. Představte si pěticípou hvězdu a můžete na kterýkoliv její hrot, jenže smyslem je se dostat do jejího středu. Tam je ten hrnec, do kterého Honza přisypával ingredience z různých stran. Základem jsou šlapavé kytarové riffy, které občas ustoupí slokám, aby se do toho zase opřely v refrénech. Je to bigbít, ale s různým kořením. Pop-rock, ale s místy až metalovými kytarami. Pop, ale inteligentní a myslím, že tu nic není šito horkou jehlou.
Slyším tu vlivy brit-popu z devadesátých let a úplně za kapelou vidím ty barevné obrazce, kterých v té době byly popové klipy plné. Taky ale třeba, a to je jen můj osobní dojem, závan Lennyho Krawitze a třeba i Faith no More. Musím ale rozdělit to, jestli desku jen poslouchám nebo jestli koukám na klipy, případně koncert. Velkou měrou jsou na albu zastoupeny samply nebo chcete-li elektronické zvuky. Pokud jen poslouchám, tak ok. Pak si pustím klip a obsazení kapely je kytara, basa, bicí, zpěv. Už jsem to kdysi zmiňoval, ale pokud tam nevidím klávesáka nebo třeba někoho s DJ pultem, kdo má ty zvuky na starost teď a tady, jako třeba u Linkin park, tak mě to prostě vyhání ze sálu. Nejdu na koncert proto, aby mi tam někdo něco pouštěl. Chci vidět, že to hraje. Ale to jsem trochu odbočil a zůstaneme u samotného poslechu alba. To, že ho Honza udělal téměř celé sám, zasluhuje respekt.
Ono je totiž myslím velmi dobré a produkční spolupráce s Martinem Volákem evidentně funguje. Drží se nastavených mantinelů, takže písně, až na jednu nevybočují mimo záměr a mustr, ale má to hodně energie, melodie, které si pohrávají s náladou a poskytují parádní podklad pod texty. Ani nevím, kdy jsem naposledy slyšel takhle textově kvalitativně vyrovnanou desku. Honza nikoho nestraší, ani za nikým nedolejzá. Vše je naprosto přirozené a můžete je určitě poslouchat opakovaně. Prostě dobré chytlavé písničky.
Zmínil jsem, že všechny písničky až na jednu, nevybočují. Tou jednou je „Rosenka“ od Blue Effectu. První dojem? Další z coverů, které já nemusím. Jenže tady jsem už při prvním poslechu poopravil názor, protože tato verze, řekl bych, nabobtnala někam k rozměrům Guns´n Roses a vyjede v ní až Slashovské sólo. Honza k ní má osobní vztah a to je pro mě taky zároveň jediný důvod k tomu něčí cover udělat. Tady se to myslím povedlo jiným přístupem obohatit.
Na desce máte celkem třináct, respektive dvanáct písniček. Nejvíc se mi líbí Tekutý písky a Ve tmě.
Tam cítím třeba i takové Amorphis.
Jo a intro je japonsky.
Tak čau.
Petr Kohoutek