GEPARD – Kabaret: Plzeňský hardrock po svém

Devadesátá léta přinesla českému rocku spoustu změn. Část kapel zamířila k modernějšímm rychlejším podobám heavy metalu, ale plzeňský Gepard (neplést metalovým z Budějovic) zůstal věrný kořenům hardrocku, místy až s nádechem tancovačkového rocku, konečně z něho vyšel v návaznosti na Extra Band. Album Kabaret, vydané v roce 1997 u plzeňského vydavatelství AVIK, přináší 14 skladeb a dnes připomíná jednu z podob tehdejší domácí scény. Převratný milník českého rocku v něm hledat nemusíme, přesto má tahle deska své místo.

Gepard vznikl v prosinci 1988 po rozpadu původního Extra Bandu. Na albu se tak sešli muzikanti, kteří už měli leccos za sebou. Sestavu tvořili zpěvák Jaroslav Soukup, baskytarista Petr Šťastný (Turbo), kytarista Jiří Mothejzík, bubeník Milan Řánek a klávesista Miloslav Orcígr. Na hudbě většiny skladeb se podílel Petr Šťastný, texty z velké části napsal Ivan Blažek. Zkušenosti muzikantů jsou na nahrávce znát a kapela si jde vlastní cestou, aniž by se snažila za každou cenu dohánět tehdejší metalové trendy.

Album je poměrně pestré a tancovačkový duch se jím táhne jako červená nit. To ale není na škodu, Gepard tehdy takový byl. Většinou jde o hardrockové skladby středního tempa, jen místy mám pocit, že se kytara snaží muziku trochu "předhonit". Úvodní intro v kabaretním stylu navazuje na samotný Kabaret. Pro mě je to nejslabší článek řetězu hned na začátku alba.

Následující Jih proti Severu náladu napravuje. Zaujme zajímavějším rytmem, humorným textem a dobrým refrénem.

V pomalé skladbě Pasti se v hardrockovém hávu překvapivě rozezní violoncello, jehož kouzelně silný melodický motiv se prolíná celou skladbou a propůjčuje jí romantickou až tajemně něžnou atmosféru, kterou umocňuje i působivý text.

Rychlejší tempo přinášejí O Marilyn, Rolling Stones a krásných očích a Pivo, láska a tak dál. Gepard se v nich drží svého melodického hardrockového základu, který občas připomene i rock určený pro taneční zábavy.

Zajímavý nápad nabízí instrumentálka vycházející z motivu Toccata a fuga d moll (BWV 565) Johanna Sebastiana Bacha, nejslavnější varhanní skladby světa.

Pomalá, na klavíru postavená V Betlémě je pro mě další slabší skladbou, kterou jsem při opakovaném poslechu pravidelně přeskakoval.

Dáma se špatnou pověstí, Copperfield, takřka metalová Půlnoc a klasická zábavovka Za zrcadlem přinášejí další podoby Gepardu. U posledně jmenované skladby může Soukupovo protahované „úúúúú“ dnes trochu zatahat za uši, ale tehdy to bylo v módě. Závěrečná Cesta zpátky pak shrnuje všechny příběhy alba, respektive odkazuje na názvy jednotlivých skladeb.

Jaroslav Soukup byl svým hlasem známý už z Extra Bandu a jeho pěvecký projev patří k charakteristickým prvkům Kabaretu. Některé postupy dnes mohou působit dobově, jenže v roce 1997 se takový rock běžně hrál. Věřím, že kdyby se muzikanti do těchto skladeb pustili dnes, některé by možná pojali trochu jinak. To ale nic nemění na tom, že album se dá poslouchat i po letech.

Kabaret není deskou, která by přepisovala dějiny českého rocku. Má své slabší chvíle, ale také povedené momenty, které stojí za pozornost. Především zachycuje Gepard v době, kdy si kapela šla vlastní cestou a držela se svého pojetí hardrocku.

Pro příznivce českého rocku a sběratele nahrávek devadesátých let je Kabaret zajímavou připomínkou plzeňské scény. Ne každá kapela musela dobýt celou republiku, aby po sobě zanechala vlastní autorskou desku. Pokud si chcete album připomenout nebo ho teprve objevit, nebo doplnit sbírku, je opět k mání v katalogu plzeňského vydavatelství AVIK