Donor CD Devět křížů

Vsetínští Donor vydali své druhé plnohodnotné album Devět křížů. Plnohodnotné je myslím docela výstižný výraz.
Čeká vás deset skladeb svižného melodického metalu, se současným, moderním zvukem z dílny Rolanda Grapowa. Stylové směřování je tedy celkem jasně dáno.
Deska celkem odsejpá a kapela hraje velmi dobře, opět další album s laťkou nastavenou na vyšší úroveň. To myslím včetně aranží, kdy se místy dostáváme, řekl bych, až k muzikálovému přístupu k písni. Melodie nejsou podbízivé, ale jsou zapamatovatelné a zpěvné. Jedna skladba, Až jednou, malinko vybočuje řekl bych, a to tím, že se blíží spíš diskotékovému přístupu.
Naopak titulní Devět křížů je o události z 16. století. Donor témata vybírají celkem svědomitě a docela se mi i líbí projev zpěváka Jožky. Jen občas, dle mého názoru trošku kulhá práce s jazykem v textech, respektive se tu najde pár krkolomných slovních obratů. Konkrétně: Řeka nepluje, ale teče. Plout může loď na ní. Krvelačná pomsta je dle mého názoru též nesmysl. Pomsta může být krvavá a krvelačný vrah či šelma, ale pomsta sama o sobě ne. Marie Antoineta- tam jsou asi dva momenty, které mně tahají za uši, ale na druhou stranu věřím tomu, že jsem možná jediný, komu to vadí.
Druhá a vlastně poslední věc, která mi úplně neštymuje je to, že deska obsahuje celkem dost „symfo-klávesových “ prvků. Ale opět- v pětičlenné sestavě není uveden nikdo, kdo by na klávesy hrál. Nevím, jak to Donor řeší nebo budou řešit na pódiích, ale důvod, proč to nejednou u recenzí zmiňuji je ten, že playback na koncertech rovná se podvod a tyto pasáže možná nejsou úplně z těch, bez kterých by se písně živě obešly. Tato zmínka samozřejmě neplatí pro intra, ale jinak, jako posluchač trvám na stoprocentně živé produkci a pokud mi chce muzikant z podia něco pouštět místo toho, aby to zahrál, tak si holt neporozumíme. Na to už jsem asi starej.
Abych ale jen nedržkoval, naznačil jsem, že to jsou v podstatě jen tyto dva typy výtek nejen k této desce a nejen k Donoru.
Jinak tu vše šlape a co by před třiceti lety dala kapela za to, aby mohla a uměla hrát a znít takhle.
V podobném stylu, řekl bych pro pamětníky, hrál Polymetal, viz jejich skladba Šest tisíc křížů. To jsem ale nostalgicky odbočil.
Nechci tu pitvat každou písničku alba zvlášť, to už je vaše starost. Potěšilo mě ale to, že se Donor snaží o jistou úroveň textů a vyhnuli se laciným opileckým blábolům a podobným halekačkám.
Pokud je tedy rychlý melodický metal vaše parketa, bude se vám myslím album Devět křížů líbit.
Tak teď už jen zbývá popřát, aby opět bylo kde hrát a ať se daří.
Petr Kohoutek