Dissection - Soumrak emocí

Dissection je skupina, která má pěkně dlouhý životopis. Pokud se nepletu, je to letos 36 let od založení. Přestože nějaký čas neexistovala, je úctyhodný výkon vydržet a táhnout tu káru tolik let, vydržet zákaz činnosti, ustát milion personálních změn a pořád mít chuť něco dělat.
Na domácí scéně v Kralupech je kapela zavedená velice, řekl bych. Na nové placce Soumrak emocí je deset vlastních kusů, které mají společného jmenovatele v dejme tomu temnějších stránkách života. Stylově je uváděn tu heavy metal, tu thrash a já v tom někde vzadu slyším závan třeba Bathory. To ale včetně podivně „ špinavého“ zvuku kytary a intonačního rozptylu. Dissection je trio ve složení bicí, basa, kytara+ zpěv a domnívám se, že nějak zmodulovaná kytara má za úkol zvukem vyplnit co nejvíc prostoru, aby trio neznělo „děravě“, ale upřímě, moc mi ten zvuk nejde pod fousy. Trochu jako když začíná nová směna na ČKD. Podobný pocit jisté těžkopádnosti mám právě i u zmíněných Bathory a docela by mě zajímalo, jestli se pletu nebo ne. Naopak se mi líbí kopák a basa. Naštěstí, a nebývá to pravidlem, někdo pohlídal, aby se basa s kytarou frekvenčně nesmázla a zůstala konkretní. To je moc dobře.
Koukal jsem na starší videa z křtu / výročí a tam, tuším do podkrovního klubu, mi Dissection dobře pasují a navíc, soudě dle videa, jsou to pohodáři a sympaťáci.
To co hrají ale není úplně můj šálek čaje. Ne kvůli stylu jako takovému. V tom klubu bych si to klidně poslechl, ale to provedení nahrávky je někde jinde. Příjde mi to jako zbytečně velký underground a mám pocit, že to právě tak ale skupina chce. Na druhou stranu, když to proženete kebulí v dostatečném počtu přehrání, zvyknete si, jako si zvykám já. Musíte ale tak nějak přistoupit na jejich hru.
Vadí mi práce s textem. Hrát a zpívat najednou není sranda a sám se s tím musím nějak poprat, ale když se tvoří věta tak, aby slabikování slov pasovalo do úhozů pravé ruky na kytaře, tak se mi to prostě sleje do něčeho, co nezní moc zajímavě. Věty mají často jen čtyři slova, aby text pasoval do čtyř nebo osmi dob muziky a neustále se opakuje stejný mustr bez výraznější melodie. Není to tak úplně v každé sloce, ale na můj vkus je to tak až příliš často.
Druhá věc je délka některých figur. Jako by vznikly během jamování a nikdo si nevšiml, že jsou zbytečně dlouhé. Čtyři takty se drhne jeden akord, pak se posune levá ruka a drhne se druhý, další čtyři takty. No jo, ale jak jsem napsal, celé to působí dojmem, že je to úmysl a pokud na to přistoupíte, zapaříte si s kapelou bez problému. Navíc v pauzách je určitě s bandem kopec srandy. Mám ten pocit a možná je v tom jakýsi kontrast vůči těm vážnějším nebo ponurým tématům textů.
Takže pokud chcete škatulky, ono mi to celé nakonec vlastně připadá hodně ovlivněné starým poctivým doom metalem a jestli vám připadá, že vám v tom dělám bordel, poslechněte si album sami a vyražte za kapelou na pivko. Za tu letitou výdrž si to zaslouží.

Petr Kohoutek