XIII. století a dvojí tvář Amuleta

Včera ve Futuru na Panoptiko, dnes se ani ne za 24 hodin vracím na stejné místo, tentokrát na mojí další srdeční záležitost – XIII. století. Panuje zde svátečnější atmosféra, jelikož XIIIka vystoupí v původním složení, v jakém v roce 1992  vydala svou prvotinu Amulet a tím i položila základní kámen gotického stylu u nás. Těšil jsem se  o to víc, že mi na obou vinylech Amuletu (první press 92 a reedice 23) chyběly podpisy Petra Palovčíka a Bedřicha Musila. Nedávno jsem na videu koukal na Krysaře - divadelní/muzikálovou verzi Petra Štěpána a s překvapením jsem jistil, že tam Petr Palovčík v dokumentu o divadle a představením samotném vystupuje jako „moderátor“. Ale to jsem odbočil.
Opět s předstihem se ocitám v prostorách klubu, kde máme krátký rozhovor s kapelou Murnoe. Jsem tak zabrán do rozhovoru, že málem přehlížím zdravícího Petra Štěpána (Petře promiň, jinak jasně že bych zdravil první).
Přichází první návštěvníci, a klub se hodně rychle plní. Potkávám známé – s velkou radostí a překvapení se vítáme s nejlepší vampýrskou spisovatelkou u nás – Jenny Nowak (romány jako Jiná rasa, Nemrtvý, Temný stín…. Až po poslední vydaný Dcera vlčic jsou výborně napsané knihy. Úmyslně píšu poslední vydaný, jelikož mi Jenny prozradila, že je v tisku další kniha), dále  potkávám Phila Lee Falla (z gotických Cathedral In Flames), se kterým jsme se zatím znali jen z hodinových telefonátů a z přestřelek na téma Kiss…všechny známé tu vyjmenovat ani nemohu a navíc, začala autogramiáda a já na vinyly připojil dva vzácné podpisy.
Ještě při autogramiádě začali hrát Murnoe svou elektrickou, indie rockem říznutou muziku. Zajímavá muzika, která si získala své posluchače a zájem publika a odvedla dobrou práci.
Ale dav čekal jiné krále večera. Když za tmy začala hrát Orffova Carmina Burana (silná melodie, která proslavila třeba legendární film Excalibur, nebo Ozzy Osbourne s ní začínal jedno z jeho turné) a příchodem muzikantů včetně charismatického Petra začalo to, na co jsme celý večer čekali.
Kníže temnoty, Tělo na kříži, Horrorový sen, Amulet… při Ohni v kruhu přichází Petr zahalen červeným pláštěm, Bytosti... Kolega mě sleduje, jak si po prvních tónech zapisuju do telefonu skladby a udiveně ptá se, jak to můžeš tak rychle vědět… Všechny songy automaticky ihned naskakují v hlavě, každé album 100x 1000x přehrané, tak to jde samo. Asi v roce 1992 nikdo netušil, jaký se z Justíny vyklube hit a tuším, že Justina byla i první klipem kapely, který šel v tehdejší TV. Následuje Transylvánia… vzpomínám, že ta nám tiše hrála při našem prvním nocování na Poenari, když jsme byli v Transylvánii a pro hradního pána svítila do noci do temnoty lesů a kopců zapálená svíce.
A je tu závěr v podobě karnevalu, bez kterého se dnes neobejde žádná koncert XIIIky, který sice na Amuletu nevyšel, ale jako singl jí kapela v roce 1992 nahrála na album Olympic – Dej mi víc, kterým kapela vzdaly hold kapele Olympic. Už jsem to psal xkrát, ale musím znovu – z prakticky „plonkové“ a nevýrazné písničky dokázala XIIIka udělat megahit. Závěr patří Jerusalém, song vyšel v roce 1991 na demu Demoniac, škoda, že si Petr nevybral Poenari – furt a stále doufám, že se někdy někde objeví na ofiko nosiči. Pomalá Růže a kříž je konečná…
Co závěrem, velké díky za vinyl, za úžasnou atmosféru a energii, které proudila oběma směry, že je Petr ve formě, a že by mohla vyjít další nová deska a hlavně, že Amulet měl „sestřičku“ Gotiku a pak se taky Ztratil v Karpatech, aby ho našel Nosferatu…Tohle byly, jsou a budou fantastická alba, které by určitě zasloužily vinylovou podobu. Každopádně jsem zjistil, že mě žádný koncert XIIIky nezklamal, a jejich hudba mi hodně pomohla a pomáhá v boji se zdravím.
Jsem rád, že nemusím jet dálavu domů autem, dnes přespím, tak jako včera u kamaráda, ale přesto i v taxíku mi stále zní v uších.. Všechny hvězdy vyjdou, A noc začíná, Tajemná je země Transylvania…