Tomáš Pícl - Basinfirefest 2023 - SOBOTA

Jak je patrné z reportů z minulých dnů, mojí hlavní spojovací nití letošního Basinfirefestu byl thrash. Není tedy divu, že sobotu 24.6. zahajuji ve chvíli, kdy začínají DUST BOLT. Ti se oldschoolevému thrashi věnují od roku 2006, takže z těch novodobých následníků klasického žánru patří k těm služebně starším. V rychlosti nezávodí s těmi nejrychlejšími, jejich zbraní je dynamika a schopnost pohltit účastníka koncertu ve správnou chvíli tím správným tempem a riffem. A přesně to předvedli i ve Spáleném Poříčí, přestože zvukař pouštící je na úrovni kulisové hudby, byl proti. Circle pit, který byl po většinu festivalu skromný, zato četnost jeho výskytu byla více než nadprůměrná, byl zde ozvláštněn účastí samotného frontmana, který se i s kytarou a s mikrofonem (!na kabelu!) na chvíli usídlil v jeho samotném středu. Na Youtube se dozajista objeví nějaký záběr, pozvednutých mobilů bylo v danou chvíli kolem více než dost. Precizní a skvěle poskládaný set ani na chvíli nenudil a Dust Bolt pozvedli sobotní očekávání nadmíru vysoko. Na holandské deathmetalové veterány PESTILENCE, jsem byl velmi zvědavý a jejich set byl skutečnou řezničinou, která je mimo hranice mých stylistických schopností ji popsat. Každopádně od tímto směrem více zaměřených fanoušků se po skončení setu ozývala výhradně velká chvála. To na adresu HÄMATOM jsem slyšel poznámky typu "Rammstein z Wishe" nebo "Dymyktor" jakožto slovní hříčka na komety tuzemské scény. Přiznám se, že mě jejich industriál také příliš nechytl, což mohlo být dáno i natěšením na TANKARD. Kdysi byli první takto známou zahraniční kapelou, kterou jsem v životě viděl, a tehdy mi ta zběsilost, kterou legendy tohoto typu disponují, připadala jako z jiného světa. V sobotu už jsem byl ovšem zkušenějším posluchačem a Tankard o trochu (ale opravdu jen o trochu) klidnější kapelou než tehdy, pokud se o něčem takovém dá v thrash metalu hovořit. Dokonce to bylo na víkendové poměry i trochu nahlas (ale zase ne moc), takže zážitek byl téměř plnohodnotný. Ze svého okolí jsem Tankard často slyšel jmenovat jako hlavní tahák festivalu, což se mi potvrdilo i tím, že trička propagující aktuální turné na sobě mělo opravdu hodně lidí. Do circle pitu se zapojovali i ti, kteří s touto kapelou vyrůstali, a celým areálem se rozhostila příjemná atmosféra, o kterou je na vystoupeních těchto usměvavých pohodářů vždy postaráno. Andreas se pokusil rozveselit i mladého, leč zachmuřeného sekuriťáka, když mu zaťukal na hlavu a podával mu s úsměvem ruku, načež sekuriťák mu s výrazem obličeje signalizujícím něco ve stylu "co otravuješ" podání ruky opětoval. Andrease to evidentně pobavilo, a tak ke konci setu stejný rituál s ještě otrávenějším výsledkem zopakoval. Ale jinak na zachmuřenost nebylo místo a snad nestárnoucí Tankard byli opět skvělí.
Těžká pozice pro PARADISE LOST, protože přeorientovat se na jejich těžkotonážní melancholickou muziku bylo nadlidským úkolem. A i když dominovaly skladby z alba Draconian Times, které znal z přítomných snad každý, naladění se do atmosféry s kapelou se nikomu z mého okolí nedařilo a mnozí je označili i za zklamání. Nicméně na internetu čtu od skalních fanoušků vesměs chválu. A tak to má asi být.
Jestli jsem od někoho nečekal absolutně vůbec nic, byl to Ville Valo a jeho HEARTAGRAM. A když jej pořadatelská agentura prezentovala jako jednoho z headlinerů, říkal jsem si, zda se nezapomněli v dobách, kdy se singl Join Me vklínil mezi diskotékové hity na radiu Proton (před časem jsem zjistil, že pořád existuje) a Ville ohromoval na stránkách bravíčka dívky svým vyprávěním o černě malovaných rtech a hraní love metalu. Nemohl jsem se zmýlit více. Pro mě jednoznačně největší překvapení festu, které mě svou atmosférou uchvátilo. Melancholie přesně tolik, aby to bylo snesitelné, kapela uměla i pořádně hrábnout do strun a předvést slušný nářez, ale dominovala především kouzelná melodika, do které skvěle zapadly i hitovky "Join Me" a "Wings Of A Butterfly". A to bylo mým původním plánem zůstat v kempu. Sám Ville je asi dost zvlášní chlapík, v podstatě nemluvil, pár slov prohodil až před posledním songem, na jehož konci se vypařil v zákulisí a potlesk si tak vychutnala jeho kapela, která je evidentně složena z kvalitních muzikantů. K úspěchu přispěla i působivá scéna a nasvícení. Po celou dobu jsem ani na chvíli nepřestal mít dojem, že jsem na na velké kapele. Ale abych zase jenom nechválil. Nadávat na nejrůznější předtočené samply už dnes asi nemá smysl, ale když se ozývají dvojhlasy a na pódiu se nachází jen jeden mikrofon, tak to opravdu není to pravé ořechové. A u hudby, kde se dost zásadně projevují klávesy, by asi také nebylo od věci mít v kapele živého klávesistu. Po skončení jsem měl každopádně pocit, že bych si to klidně zopakoval ještě jednou.
AIRBOURNE jsem zatím viděl dvakrát a jakkoli uznávám jejich neoddiskutovatelnou kvalitu, vždy mě výrazný fanouškovský efekt nějakým způsobem minul. Měl jsem je za takové zběsilé AC/DC, ale bez aury svých slavnějších kolegů. Napotřetí si to ale sedlo a i na mě se přenesla elektrizující energie, kterou kapela na koncertech vytváří a distribuje. I když se na pódiu sóluje, kytaruje a exhibuje ostošest (a bylo by zajímavé spočítat kilometry naběhané a naskákané na scéně), ani na chvíli to není na úkor muziky a toho, jak má tento nadupaný rokenrol vyznít. Není absolutně co vytknout. Předposlední den uzavírali portugalští blackmetalisté GAEREA, které předcházela taková pověst, že i v jednu ráno stál před pódiem slušný dav, který byl od těchto zakuklenců odměněn blackmetalem natolik temným a atmosferickým, že skutečně zněl jako poslední výkřiky z pekla před apokalypsou, k čemuž přispívaly i pohyby frontmana připomínající někoho, kdo se vyžívá v tanci uprostřed plamenů. Ideální zakončení dalšího povedeného dne.