Tomáš Pícl - Basinfirefest 2023 - NEDĚLE

Poslední den, neděle 25. června. Od rána praží slunce, což se leckomu nelíbí, což je důkazem toho, jak krátká je lidská paměť, neboť mnozí už zapomněli na slejvák z pátečního večera. Pro mě začíná festivalový den s S.D.I. Před pár lety jsem je mohl vidět v Březové u Sokolova v klasické sestavě. Jelikož od první poloviny 90. let až donedávna nebyli aktivní, byla to tehdy jejich první návštěva naší země. A zdaleka ne poslední. Není divu, jejich první dvě alba měl u nás na kazetě skoro každý, a kdo začínal s poslechem muziky v 80. letech, pro toho jsou vlastně stejně velkou a kultovní kapelou jako Slayer, Metallica a podobní. A je jedno, že někdo dnes hraje na stadionech a někdo v klubech. Díky tomu, že jsou méně nákladní a netahají s sebou kamiony cirkusu, tady mohou hrát od svého comebacku každou chvíli, což také činí. V současné sestavě už z klasických členů figuruje jen zpívající baskytarista Reinhard Kruse. Ale musím říci, že kapela zněla ve Spáleném Poříčí naprosto autenticky. A velmi přirozeně, z jejího setu jsem neměl pocit urputné snahy ukázat, na co všechno mají, zkrátka to mydlili, jak velí nejprostší lidská přirozenost. Reinhard prokládal muziku mluveným slovem, prozradil, že před pár dny oslavil 60. narozeniny a bylo vidět, že si užívá to, že se může v tomto věku prohánět po pódiu. V průvodním slovu nechybělo ani několik vskutku pompézních sebeoslavných frází, dost možná by se i pánové DeMaio a Adams mohli lecčemu ještě přiučit. Byl jsem velice, převelice spokojený.
I následující VOMITORY se stihli založit ještě na sklonku 80. let. A zatímco slunce pralo do lidí pořádnou výheň, Vomitory servírovali v maximálním nasazení, kdy na saharskou únavu ze slunečního pražení nebylo ani pomyšlení, nekompromisní řezničinu. Zkrátka dokonalý vyblejz na nedělní slunečné odpoledne, kde nebyl sebemenší prostor pro kompromisy a po kterém se opět ozývala chvála ze všech stran. Ani následující PRO-PAIN se nenechali, co se týče energie a nářezu, nijak zahanbit a jejich set překypoval energií a agresivitou.
HAKEN nastoupili v zelených košilích a pustili se do přemýšlivého progresivního metalu, který znalci ocenili, ale dav značně prořídl. Prostor se zahustil lidským objemem zase při další z groovových vyblejvaček VENDED, které jsem ale sledoval jen po oku zpovzdálí. Ani tam mi ale nemohlo uniknout, že u publika slaví velký úspěch.
Dalšími servírovači umění byli polští RIVERSIDE. Stačí nápověda. Kapela, která na pódium postaví hammondky i s lesliem, asi nebude hrát špatně. Frontman Mariusz Duda se nejprve omluvil přítomným, že nehrají metal, že nebude dělat "scream" a že nebude používat slovo "fuck". Poznámkami na adresu kontrastu mezi svou kapelou a většinovým zaměřením festu pak prokládal celý set, jako by teprve na místě zjistil, do čeho to vlastně s kapelou vlezli. Progresivní rock v podání Riverside je hudbou značně evoluční, kde se od pomalých melancholických ploch přes nejrůznější krkolomné rytmické a prstolamné vychytávky dostáváme i k pasážím, které jsou opravdu nářezové, byť v trochu jiném ohledu než u Vended či Vomitory. Takto sepsané to může působit profesorsky, ale jde o muziku, která se opravdu hezky poslouchá a podněcuje ucho k vícevrstevnému poslechu. Kdo na ni byl připraven, ocenil ji, ale nutno přiznat, že dav byl znovu poněkud prořídnutý.
A to byla poslední kapela, kterou jsem slyšel. Pondělní povinnosti velely oželet PAIN a škodolibý vtípek pořadatelů se jménem REDZED jsem absolvovat nechtěl. Jak pravil jeden z mých festivalových kumpánů: "Poté, co se ti líbili Ghost a byl jsi nadšenej z Villeho Vala, už jenom zbývá, abys přišel s tím, že Redzed je nejlepší na světě."

Z mého pohledu byl festival povedený, a i když úplně stoprocentně nekolidoval s mým vkusem, splnil má očekávání a lineup překypoval nabídkou, kde jsem si i já mohl vybrat přehršle kapel. Vlastně víc než kterýkoli jiný letošní tuzemský festival. Otázkou je, zda splnil očekávání pořadatelů, protože pokud jsou GHOST opravdu kapela na 7 - 9 kamionů, tak mi účast, která byla dle mého oka nižší než v minulých letech, příliš nekoliduje s ekonomickou logikou. A je otázkou, zda cesta dramaturgie zaměřené na oldschoolový thrash, blicí žánry, moderní metal a alternativu je cestou, která festivalu zajistí přežití. Je ale pravdou, že akce nikdy nebyla vyloženou masovkou, a to ani za časů dominance lidověji orientovaných kapel. Čím to je? Těžko říci.
Před pořadateli a fanoušky podobných setkání bude navíc padat stále více důsledků ekonomických krizí. Ceny občerstvení v posledních dvou letech raketově vystoupaly, a ač jsme si třeba v samoobsluhách na tento růst už všichni zvykli, u stánků s jídlem bylo po celé 4 dny nezvykle prázdno.
Nezbývá, než si přát, abychom vše, co se na nás valí, přežili my, ale hlavně všichni pořadatelé, kteří pro nás připravují takové povedené víkendy, jako byl ten ve Spáleném Poříčí.