Report: Rockové Vánoce na Barče (16.12.2024)

Jednou to přijít muselo. Je to tak, konečně i já jsem 16.12.2024 poprvé v životě zavítal na Barču, neboli Kulturní dům Barikádníků, jenž je opředen legendami. Stačí si na internetu najít jakoukoli zmínku o Vitacitu, Arakainu a dalších kapelách v 80. letech a můžete si být jisti, že v diskusi se vzpomínání na tento kulturní stánek dozajista objeví. Moje osobní zkušenost se zatím omezovala jen na film Horká kaše, ve kterém metalové koncerty skupiny Vitacit tvořily kulisu k poměrně zajímavému sociálnímu dramatu pojednávajícím o poflakující se a drobnou kriminalitu páchající mládeži na pražském sídlišti. A s velmi zajímavou závěrečnou pointou.

Jelikož pracovní šichta se musí dodržovat, dojíždím na místo určení až někdy po 18. hodině netušíc, jak obtížné bude najít místo k parkování. Ulice narvané auty, značky parkoviště doplněné cedulemi, ze kterých mi není jasné, zda jsem hoden zde jako cizák zaparkovat. Nakonec to nějak risknu, zaplatím asi 140 korun za parkování a hurá ke kulturáku.

A jak onen kultovní kulturák působí? Příjemně, spíše nižší budova s osvětleným jménem na průčelí, oproti honosným kulturákům na vesnicích působí spíše jako taková sokolovna. Uvnitř je každopádně příjemně velký prostor, pódium je široké a hlediště velice dlouhé. Interiér se od dob Horké kaše evidentně nezměnil, což je dobře, jde o příjemné, ale v žádném případě nějak ošlehané či rozpadné retro.

A velice potěšující je akustika. Na pódiu už hraje první kapela a zvuk je moc pěkný. A onen velký dlouhý prostor před pódiem je už téměř zaplněn až ke vstupním dveřím, přičemž napravo i nalevo je výčep, v dalším výklenku pak výdejna nápojů nealkoholických či naopak ještě alkoholičtějších než pivo.

První kapelou je FANY, nová (nebo možná staronová) kapela Fanyho Michalíka z Citronu a Limetalu. Fany v podstatě bez jakékoli prodlevy navázal na Limetal, před nímž se jeden čas nedalo uniknout, takže mnohé skladby znám. Poznávací znamení, hlas jako zvon, zůstává naprosto nezměněno a Fany si s kapelou může užít vřelé reakce publika.

Důvod, proč jsem dorazil, se jmenoval AXXIS. Moje oblíbená kapela, jejíž nakažlivá melodičnost a charisma zpěváka Bernharda Weisse vás vždy spolehlivě vtáhnou do děje a vypustí vás na konci s bezstarostným úsměvem na rtech. Úvodní „Little Look Back“ odzpívá Bernhard o oktávu níže, aby následně prozradil, co je víceméně jasné, tedy že ho viróza připravila o hlas. Hudebně každopádně kapela šlape jako vždy, v repertoáru melodická hitovka střídá další a kde není vysokého zpěvu, tam je aspoň Bernhardovo šoumenství. Po chvíli přece jenom dochází na zpěvákovo rychlé rekondiční ozdravení, takže kapela hodí do placu instrumentálku, bubenické sólo, poté Bernhard využije příležitosti popřát fanouškovi k padesátinám. Ale pak už následuje návrat do intenzivního průběhu koncertu, kde AXXIS odvádějí jako vždy skvělý a zábavný výkon, který není vynuceným improvizováním při zpěvu nějak výrazně narušen. Končí se hitovkami Living In The World a Kingdom Of The Night a já jsem moc rád, že to AXXIS navzdory oné indispozici neodpískali, neboť na konci koncertu jsem spokojený a zdobronáladěný jako vždycky.

Posledním účinkujícím je ALEŠ BRICHTA PROJEKT. Aleš vzhledem k dlouhodobým zdravotním problémům vystupuje vsedě a dle mého pozorování je na tom jeho zrak tak, že nevidí vůbec nic, a to ani mikrofon nebo sklenici, co drží v ruce. Koncertu předchází slavnostní křest trojalba Výlet do bájí, které mapuje Alešovu kariéru s důrazem na tu sólovou, z diskografie Arakainu se tam objevují spíše líbivější všeobecnému sluchu nakloněnější skladby. Pohled na celkový seznam písní skýtá obdiv, jakou kariéru má Aleš za sebou. Jedna povedená skladba za druhou, až na pár výjimek si každá svou pozici na výběrovce zaslouží a mnohé další bych si tam ještě dokázal představit. Kmotrem byl Petr Janda, který zavzpomínal na úsvit spolupráce mezi oběma velikány.

A pak už se hraje, začíná se zostra po arakainovsku (Proč, Adrian), a nepočítáme-li tři balady, tak se celý set orientuje spíše na tvrdší část Alešovy tvorby. Intenzivní nachlazení si našlo i jeho, takže po páté skladbě to vypadá, že i on si dopřeje pauzu, ale na tu nakonec nedochází. Alešovým problémem je, že se nedokáže šetřit a hospodařit s energií a hlasem, takže dokud to jde, tak se do skladby naplno opře bez ohledu na to, že mu na její zbytek bude docházet dech. Přesto vidím určité zlepšení oproti videím z dřívějších koncertů, která jsou k nalezení na internetu, mám dojem, že se Alešovi povedlo rozhýbat obličej, který se mu následkem zdravotních problémů před časem částečně znehybnil (nebo to byl aspoň můj dojem), což se pozitivně odráží na jeho mluvě i zpěvu. Mám dokonce takovou kacířskou myšlenku, že kdyby přestal kouřit, vrátila by se mu značná část jeho dřívější hlasové formy. Kde už dispozice chybí, tam přichází ke slovu sladěné vokály dvojice kytaristů a v neposlední řadě vokalistky. Koncert to byl každopádně příjemný včetně průvodního slova, které navozovalo dojmy, které by člověk na tomto kultovním místě, k němuž Aleš neodmyslitelně patří, měl mít. Končí se s Apage Satanas a přídavkem Nechte vlajky vlát.

I když asi všichni máme v krvi metalové songy od tohoto praotce českého metalu, přesto bych si s ohledem na Alešovo zdraví a dojmy (nejen moje) z jeho veřejných vystoupení dovolil vznést takový nápad. Podle mě je čas dát zpívání metalu vale a vystupovat s repertoárem ze sólovek. Čerstvá výběrovka ukazuje, že je z čeho vybírat. Tento repertoár se dá s veškerou ctí zpívat vsedě, beze strachu, zda to hlasivky vydrží, a bez trápení pro interpreta, ale i diváky, kteří o něho mnohdy mají vyloženě obavy. Tohle píšu na plnou hubu, ale zároveň s veškerou úctou, protože na české scéně není osobnost, které bych si vážil víc než právě Aleše Brichty.

Foto: Pavel Novák
Autor reportu: Tomáš Pícl