Metalfest Open Air (5.-7.6.2026)

Každoroční vstupní brána do sezóny velkých metalových letních festivalů se opět otevřela v lochotínském amfiteátru v Plzni. A jelikož vše kolem této akce zůstává naprosto stabilní konstantou, na které by nikdo snad ani nic měnit nechtěl, můžeme se bez dlouhých úvodů hned podívat na dění na pódiu.

PÁTEK 5.6.

Po obědě nabíhá na pódium mezinárodní parta TRI STATE CORNER, jejichž produkce vás díky významné roli řeckého strunného nástroje buzuki zavede kamsi mezi metalový festival a dovolenou v Řecku, což je vlastně pro úvod letního festivalu a navození příjemné atmosféry ideální. Kytaristu s buzukářem jste pak mohli potkat v areálu mezi diváky, ale pokud jste je nespatřili téměř bezprostředně po skončení jejich produkce, tak jste je asi díky vyloženě civilnímu nenápadnému outfitu neměli šanci identifikovat. APRIL ART s jejich guanoapes stylem sleduji nepříliš soustředěn zpovzdálí, k pódiu se vracím s nástupem RAGE (se zpěvákem Tri State Corner za bubny). Ti přibyli na poslední chvíli, aby nahradili Orphaned Land, kterým uzavřený vzdušný prostor nad Izraelem znemožnil přicestovat. RAGE tak doplnili soupisku kapel, které zanechaly stopu už v 80. letech, a festivalu tak dodali ještě větší punc účasti legend. Viděl jsem je několikrát, nejvíc se mi líbili při minulé návštěvě na témže místě, kdy hojně servírovali repertoár ze svého nejlepšího alba Black In Mind. Také letos do tohoto zdroje sáhli, stejně jako do jeho ještě tolik nevyšperkovaného předchůdce The Missing Link. Potíž je, že kapelní představy, které z písní z těchto kolekcí si zaslouží live provedení, se značně liší od těch mých. Posluchačský dojem navíc narušovaly přebuzené basy, které dělaly z muziky Rage přímo před pódiem neposlouchatelný bordel. Zda se to později zlepšilo, nevím, já uprchl na ochozy, kde se to poslouchat dalo. Každopádně současná podoba Rage, která už se nesnaží o umění za každou cenu, je je pro mě plně vyhovující. BEYOND THE BLACK jsem strávil mimo areál a vracím se na PAIN, ve kterých Peter Tägtgren (jinak též známý z Hypocrisy a ještě více jako studiový producent) s veškerou silou svého charismatu s velkým úspěchem servíruje kombinaci elektroniky, sekaných riffů a také značnou dávku hitovosti. Pak už následuje dvojice kapel, na jejichž hudbě jsem takříkajíc vyrostl. ANTHRAX jsou kapelou, která bude působit jako banda mladých pouličních temperamentních floutků i v mauzoleu. Mladistvá nadčasová hudba, která je se stejně mladickým elánem plným poskakování a trhaných pohybů prezentována na pódiu. Prostě streetmetal jak od mladé rozjeté bandy. Přitom dominantou vystoupení byly skladby z alba „Among The Living“ z roku 1987 a ani ostatní položky playlistu se od tohoto letopočtu příliš neodchýlily. Joey Belladonna poskakoval, štěkal, zpíval a svým způsobem i rapoval jako mladík a vystoupení bylo dalším potvrzením toho, že legendární osmdesátkové thrashmetalové kapely na pódiu nestárnou, ba možná jsou stále lepší a lepší. ACCEPT hráli na Metalfestu potřetí. Vždycky si říkám, že je to takový ten headliner z kategorie „nic většího jsme nesehnali, ale lidi to mají rádi“. Zkrátka a dobře, i když jde o jednu z prvních zahraničních kapel, která mě přivedla k metalu, mám tendenci je podceňovat. A to nedělám dobře. ACCEPT jsou dnes sice spíše sólovým projektem Wolfa Hoffmanna, ale to v onen večer nebylo znát. Slavilo se 50 let existence a slavilo se téměř výhradně skladbami z první poloviny 80. let. S naprostou precizností, dokonalým zvukem, excelentními instrumentálními výkony, které opravdu měly sílu vtahovat do děje, a bez zbytečných keců. A nejen to, aby se toho mohlo zahrát co nejvíce, tak některé skladby byly spojené do jakéhosi medley. Mark Tornillo zpíval excelentně a vše plynulo tak, že by člověk i po celém dni vydržel klidně dvojnásobný set. Headliner dne se předvedl na jedničku. A rozhodně to nebylo na tomto ročníku naposledy.

SOBOTA 6.6.

Sobotu otvírají jediní tuzemští zástupci SOLAR SYSTEM se svým powermetalem, jenž se bez problémů kvalitou vyrovná kapelám, které si k nám vozíme ze zahraničí. Frontman Ota Gajdoš pojal vystoupení jako klidné uvítání po ránu, a tak si s publikem spíše povídal, dělal ankety, aby se poté opět opřel naplno do dalšího energického nářezu. Ideální úvod dne, na který navázali MOONLIGHT HAZE. Z jejich vystoupení mi toho v hlavě příliš neutkvělo, standardně kvalitní symphonic power metal se sympatickou mladou zpěvačkou, která publikum připravovala na spolupráci při společném provedení monumentálního „rabbit jumpu“, který monumentálním přestal být přesně ve chvíli, kdy předvedla, jak to má vypadat. I tato epizoda přispěla k dobré náladě, ve které se celé vystoupení odehrávalo. Následovali SLIDING DOORS, u kterých mě chytla první píseň, ale poté mě jejich „evanescence“ metal přestal bavit, navíc jsem nedokázal přijít na to, zda dojem, že ne vždy byli úplně přesně domluvení, co se v dané skladbě hraje, je můj pocit nebo jejich tvůrčí záměr. EMIL BULLS jsem vynechal přicházím na triumfální set FREEDOM CALL, kteří se u nás těší takové popularitě, že jsem se divil, proč hrají v takových časných hodinách. Ale promotéři vědí, co dělají. Slunečné odpoledne je přesně ten pravý čas k tomu vlít návštěvníkům do žil koňskou dávku pozitivní energie a to právě tato kapela umí a kotel, který se před ní vytvořil a na slovo spolupracoval, o tom svědčil více než dost. Na můj vkus je v jejich hudbě té rozjuchanosti až moc a při tom množství kláves, orchestrů a monumentálních sborů bych si představoval, že by procento hrané hudby vůči pouštěné mohlo být vyšší, ale nic to nemění na tom, že si tihle Němci amfiteátr naprosto podmanili. Pravým hudebním opakem jsou SOEN, kteří servírují utahaný zamyšlený progresivní rock, ale právě ten přišel vzhledem k tomu, co předcházelo i následovalo, více než vhod, a to i lidem, kteří ještě chvíli předtím hopsali s Chrisem Balem. Následují DOMINUM, další typická pragokoncerťácká německá powermetalová akvizice. Zní, jako když zkřížíte Ghost se Sabatonem a třeba zmíněnými Freedom Call. S prvně jmenovanými mají společnou i odosobněnou kostýmní image. Po chvíli zjišťuji, že mě jejich přímočaré německé refrény s mírnou ghostovskou atmosférou vlastně baví, stejně jako ostatní přítomné, kteří už s touto kapelou měli očividně mnohem větší zkušenosti. Následující KAMELOT, kteří u nás mají v rámci žánru velmi dobré jméno, už mě navzdory usmívajícímu se sympaťákovi Tommymu Karevikovi bavili méně. AVANTASIA potvrzuje, že letošnímu ročníku budou skutečně kralovat večerní headlineři. Znovu dokonalý zvuk, Tobias Sammet ve skvělé formě sází zpočátku kiskovské výšky, ke konci už jede svou chraptivější verzí hlasu, zezadu je tradičně jištěn hlasovým supermanem bez limitů Herbiem Langhansem a starou známou z Moonlight Haze Chiarou Tricarico. A postupně přicházejí další hosté. Tommy Karevik, který byl ještě před chvílí na pódiu s Kamelotem. Bob Catley, u kterého jsem po konci Magnum nedoufal, že ho ještě někdy uvidím, a který navzdory tomu, že už působí jako stařeček, nijak nešetří hlasivky ani ve vyšších polohách. A samozřejmě Ronnie Atkins, jenž poté, co utekl hrobníkovi z lopaty, dává do zpěvu všechno a jeho charakteristické řezavě chraptivé výšky znějí téměř jako zamlada. A dalším do party je Kenny Leckremo z H.E.A.T. Muzikantská paráda, sbory excelentně ladí, vše doplněno stylově vyzdobeným pódiem a závěrečná Sign Of The Cross už je jenom logickým trumfem všech zúčastněných, na kterých je vidět, jak je to baví. A na konci potlesk a děkovačka jak v opeře.

NEDĚLE 7.6.

Když už jsem vynechal Beyond The Black, stíhám v neděli aspoň názvově spřízněnou kapelu SEASONS IN BLACK. Žánrově už zde spřízněnost není, neboť v tuto chvíli jde o první pravověrně blicí kapelu na festivalu. A aby paradoxů nebylo málo, ač po dva dny zněly Lochotínem klávesy od rána do večera, tak SEASON IN BLACK patřily k těm několika málo kapelám, které je na pódiu opravdu měly. Tuto radost mírně kalí fakt, že byly slyšet jen v jedné melancholické pasáži, kde nehrály ostatní nástroje. Tito Němci nepodcenili přípravu a naučili se několik českých slovíček a frází, se kterými se dá festivalový set utáhnout. Ale především měli svou kombinaci doomu a black metalu, která byla v powermetalové dramaturgii příjemným zpetřením a publikum ji dokázalo patřičně odměnit. Energický sympatický výkon. Následuje asi nejzběsilejší festivalová akvizice, brazilská dívčí úderka CRYPTA, které vládne démonická zpívající basistka Fernanda Lira obklopená holkami působícími jako teenagerky, které si odskočily na velkou přestávku ze školy. Vizuální estetika ovšem klame a servíruje se nabušený death metal, na který se v areálu pějí ódy až do večera. Po skvělém a zaslouženými ovacemi oceněném vystoupení se holky přicházejí rozloučit dolů pod pódiem a Fernanda s každým, kdo chce, prohodí pár slov a ochotně zapózuje k focení. Murmurem se bude zpívat i dál, přicházejí CREMATORY. Ti už dávno nehrají deathmetalovou rubanici, ale vyvinuli se v melancholickou kombinaci gothic rocku a industriálu, z dřívějšího extrému zůstal jen nezaměnitelný hluboký murmur Gerharda Felixe Stasse. Klávesy zaujímaly výrazné místo na pódiu i v reprobednách a celé vystoupení bylo příjemné, i když já bych z melodického death metalu upřednostnil méně umělé Insomnium. Nastupují švédští ECLIPSE se svou kombinací hard rocku a metalu pokukující po osmdesátkové Americe, od které si berou rokenrolovou nespoutanost, která je příjemným vybočením z germánských melodií, které festivalu jinak dominují. Všímám si, že jako jedna z mála kapel ještě používají na pódiu nástrojovou aparaturu. Energický set, který vydláždil cestu dalším hardrockerům, zasloužilým Švýcarům GOTTHARD. Ti si na pódium nechali navézt celou hradbu z beden a pustili se do práce. V poklidu, bez potřeby závodit s ostatními v tempu a intenzitě. Melodický hard rock měl chvílemi i jižanskou atmosféru, ale první část setu mě příliš nevtáhla a v duchu totální povrchnosti jsem se chytil až ve chvíli, kdy se začaly servírovat hity. A těch má tato kapela ke spokojenosti všech zúčastněných velkou řádku, navíc se neostýchá sáhnout i po coververzích jako párplovská Hush (která však původně také není od Párplů). Nejvíce otazníků vzbuzovalo blížící se vystoupení BATTLE BEAST. Kapela má svou třetí zpěvačku a po dvou, které mohly hlasivkami drtit skály (Nitte Valo, Noora Louhimo), vzala do svých řad Marinu La Torraca, která sice disponuje dostatečným hlasovým rozsahem, ale má o poznání tuctovější nechraptivý projev. Ale také sympatické vystupování, byť trochu moc užvaněné, a pohybové nadání, díky čemuž ji publikum na jejím prvním evropském turné vřele přivítalo. A také má jako bývalá tanečnice trochu povolené klouby, a tak k vypadnutí toho ramenního došlo i během prudšího pohybu rukou při vystoupení. Nicméně po půlminutovém odběhu do zákulisí a nahození ruky zpátky do kloubu byla zpátky s komentářem, že teď je z ní skutečná metal girl.  Kapela má hitovky, které fungují i bez Nitte a Noory, ale řekněme si na rovinu, že s nimi to prostě byl i přes Marininu obětavost úplně jiný level. Malý postřeh, jen malou chvíli před koncem jejich setu svezla technika Gotthardu z pódia poslední case. Poslední kapelou festivalu je SEPULTURA, která se už nějakou chvíli loučí s publikem. Nejprve na turné, nyní se loučí s tím festivalovým a můžeme očekávat ještě další kolečko klubové, než dojde k očekávanému. Její set byl o poznání přímočarejší a upřímnější než její marketing. Od prvních chvil zběsilá divošská pralesní rubanice. To neustále zmiňování pralesa je samozřejmě s ohledem na to, že Sepulturu založili městští kluci, velké klišé, ale oni to rovníkové divošství měli v hudbě dávno před Roots, kde se k němu přihlásili naplno. Andreas Kisser je skutečně stylotvorným kytaristou a celý set táhne a dodává mu absolutně 100% sepulturovskou autenticitu. Hlas Derricka Greena s image Hightowera z Policejní akademie se zpočátku trochu utápí, ale později v klasikách už všechno řve naplno a dav je stoprocentně uspokojen. Před novější tvorbou nesoucí v sobě snahu o intelektuálnější přístup k hudbě byla upřednostněna historie, takže vše jelo v duchu nekompromisního „primitivního“ nářezu. Můžeme pochybovat, jak chceme, ale o moc autentičtěji už Sepulturu zahrát nelze. Skvostná tečka na závěr festivalu.

Co napsat na závěr? Festival mi potvrdil dlouholetý dojem, že osmdesátkové legendy jsou v současné době na absolutním vrcholu, nedokážou odehrát špatné vystoupení a u nás pamětníků budou vždy na festivalech kralovat, ať už přijedou v jakýchkoli sestavách. Ale je dobře, že si dokáží popularitu vybudovat i kapely novější a jejich kotle na festivalech jsou úplně stejně plné. Chceme přece chodit na festivaly i tehdy, až budeme v důchodu, ne?