Metalfest Open Air 2022 - Plzeň (sobota a neděle)

Z dob třídenního Metalfestu si pamatuji, kterak v neděli už publikum bývá díky neustálému zdolávání převýšení areálu po schodech velmi unaveno a místo konání bývá plné chodících mrtvol. U čtyřdenního festivalu byla vlastně neděle už v sobotu. Leč dvouletá přestávka udělala své a téměř žádní vysílení a unavení jedinci nebyli ke spatření ani v sobotu a dokonce ani v neděli.

SOBOTA
Jelikož mě samotného čeká večer odehrání 5hodinové akce, dávám si jen jednu kapelu. Tou je maďarská folkmetalová DALRIADA hrající přes poledne. Folkmetal dělím na blicí a rozjuchaný (kam řadím třeba i Korpiklaani), Dalriada patří jednoznačně k těm druhým, neboť jejich muzika přímo překypuje melodkcými motivy inspirovanými maďarským folklórem. Rovněž nám podává další důkaz o tom, že zpívat lze skutečně v každém jazyce, maďarštinu nevyjímaje (ale kdo pár maďarských kapel zná, toho to nepřekvapuje). I když se při zvukové zkoušce tvářili všichni pěkně otráveně (zvláště zpěvačka vypadala, jako by ji tam někdo vytáhl v rámci nucených prací), vystoupení naostro rozdávalo pozitivní energii a v publiku poprvé spatřuji fenomén letošního ročníku Metalfestu - hada alias mašinku.

NEDĚLE
Na místo činu se vracím v neděli ve chvíli, kdy na pódiu vládne energický a sympatický zpěvák Gianni Pontillo, jenž zpívá u heavymetalových VICTORY, kapely, jejíž kořeny sahají do 80. let a jejíž produkce tomu v tom nejlepším slova smyslu odpovídala a dávala vzpomenout na ty časy, kdy kapely hrály stále rychleji, zpěváci zpívali stále výše, plakáty z metalových časopisů byly barevnější, nebe modřejší, pivo levnější… No, zase to nepřehánějme. Každopádně první polovina setu mi přišla o mnoho lepší než ta druhá, která už působila usedleji a méně energicky. Čas produkce byl přetažen o 7 minut, čemuž jsem se na akci tohoto typu značně divil, ale jen do té doby, než na pódium během chvilky vyběhla kapela téměř totožná, tentokrát nesla jméno kytaristy obou formací. Čili HERMAN FRANK, který se stal jakýmsi Horstem Fuchsem festivalu a přivezl k jedné kapele jako bonus druhou. Za mikrofonem stál tentokrát Rick Altzi, týpek, který za svou kariéru zpíval úplně s každým. A pokud ne přímo v kapele, tak aspoň na nějaké hostovačce. Žánr se příliš nelišil od Victory, jen se zase trochu šláplo na plyn, takže to od Hermana vlastně byla docela důmyslně vychytaná dramaturgie. A protože publikum Metalfestu je na melodický hevík vždy pozitivně naladěno, může být Herman Frank se svou dvouhodinovou prací nadmíru spokojen. Téměř na každém ročníku si dramaturgie připraví i stylový úkrok stranou, v minulosti už to byl blues, jižárna nebo i kabáťárna (mám na mysli D.A.D.). Ovšem letos tuto roli plnil vskutku výstavní kousek jménem THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA, kteří ve své hudbě spojují poetiku osmdesátkového AOR, disca a v neposlední řadě i synthwave. Ovšem naprosto po svém, takže kapela navzdory tomu, že si na stylizaci dává pořádně záležet, rozhodně nepůsobí, jako by sem z 80. let zabloudila. Část publika se raději předem vzdálila, část to sledovala s útrpnou zvědavostí zpovzdálí a před pódiem nás vlastně stál jen malý hlouček ve srovnání s davem sledujícím předchozí kapely. A když se prostor neplnil ani po skončení první písně, vypadalo to, že tentokrát onen úkrok stranou na úrodnou půdu nepadne. To se však nakonec změnilo. Příjemná muzika s chytlavými melodiemi a veselou pódiovou prezentací, které dodávaly grády dvě sboristky oblečené do letuškovského, nejenže fanoušky přilákala a prostranství zcela zaplnila, ale dobrá nálada se začala šířit všude kolem. Takže za chvíli kolem projela i „mašinka“. Kapela byla tímto specifikem, které se obvykle vyskytuje na zakončení nejrůznějších večírků a zábav tak zaujata, že vyzvala publikum, aby to předvedlo ještě jednou. Lidé se nenechali dlouho pobízet a za chvíli jsem spatřil nejdelší mašinku ve svém životě, kterak obráží celou středovou část amfiteátru. The Night Flight Orchestra opuštěli místo jako vítězové, a i když jim zdaleka ne všichni přišli na chuť, očekávám, že se jich brzy v naší zemi zase dočkáme. Mimochodem, bylo pak docela zábavné se dívat, kterak si k takto vyšňořeným muzikantům chodí při autogramiádě fanoušci nechávat podepisovat cédéčka Arch Enemy nebo Soilwork. Ano, právě odtud členové The Night Flight Orchestra vzešli. ENSIFERUM kvůli náhlé nemoci nepřijeli, což se vyřešilo velice snadno, když v autobusu Gloryhammer byli objeveni ELVENKING jedoucí s nimi společné turné. Stačilo vyndat rekvizity, obléci se do ohozů a šou, které jsem však byl nepřítomen, tudíž o ní nemohu pojednat, mohla začít. Vracím se až na GLORYHAMMER, melodické powermetalisty, u kterých vlastně ani nedokážu poznat, do jaké míry jsou patetičtí a do jaké míry se pokoušejí o parodii. Jejich hudba je plná odkazů na klasická heavymetalová díla. A i když hrají žánr, který byl za posledních dvacet let vytěžen a mnohokrát přečerpán a přežvýkán, řekl bych, že měli nejbouřlivější atmosféru dne. Dynamika spolupracujícího publika znovu zasahovala až do ochozů, takže se dá říci, že Gloryhammer trumfovali. Následovala SONATA ARCTICA a s ní něco, co jsem na akci tohoto druhu ještě asi neviděl a co asi bylo k vidění naposledy v bouřlivých alkoholem a jinými látkami napěchovaných 80. letech. Hned od začátku bylo všechno nějak divně. Nepřesné bubny, zvuku dominující basa, absentující kytara. Místo obvykle létající kapely pár chlápků vrhajících na sebe podivné pohledy a kývajících se na pódiu jak mátohy. Že je něco špatně, bylo jasné, ale jelikož v zákulisí neprobíhal žádný poplach techniků, soustředil jsem se na samotné muzikanty a společně s dalšími lidmi kolem jsme tipovali, jak to vlastně je. Já se pro jistotu ještě podíval na aktuální fotky kapely na internetu, abych se ujistil, zda na bubny a kytaru nevzali nějaký náhodný záskok. Ale nebylo tomu tak. A co jsme mohli slyšet? Nepřesné bubny, přičemž žádná skladba nebyla ukončena a bubeník tam cosi klepal do ztracena. Dále jsme mohli slyšet basu, která taky nebyla úplně nejpřesnější, ale zvukař se zřejmě snažil zakrýt kytaru, kterou si troufl dát aspoň trochu nahlas až v půlce setu. A zřejmě věděl, proč. Zpěvákovi to sice ve výškách zpívalo, ale jakmile šel do hlubších poloh, tak se i jeho postava dostala do jakési unavené polohy a místo zpěvu se ozýval jakýsi šepot. Nad tím vším chodil po molu klávesák, který jediný hrál přesně, a vrhal na ostatní nevrlé pohledy. Nikdo z nás, co jsme stáli v hloučku, bychom nevsadili ani pětník na to, že kapela set dohraje. A když byl po nekonečné sérii cajdáků, ve kterých v podstatě hrály jen klávesy, basa a zpěv, ohlášen Fulmoon, očekával jsem definitivní náraz. Leč, kupodivu se to nezadrhlo, kapela skladbu dohrála, stejně jako všechny následující, a všem zúčastněným na pódiu i pod pódiem mohl spadnout kámen ze srdce. Za takové situace to má následující kapela jednoduché. Stačí vědět, kde se nachází, zahrát, co zahrát má, a úspěch je zaručen. Ale s tím by se samozřejmě poslední kapela festivalu WITHIN TEMPTATION nespokojila, proto na pódiu vyrostla působivá scéna plná světelných konstrukcí. Pravda, sice pak pro samá světla nebylo vždy úplně zřetelně vidět na kapelu, ale pohled tímto směrem skutečně vypadal impozantně. Pompézně pak působila i samotná hudební produkce, ze které jsem si však vyslechl polovinu. Což o to, kapela na pódiu vypadá dobře, vše zní, jak má, písně jsou vesměs líbivé (kromě těch, které se ke slizkému popu přiblížily až přespříliš), jenže Within Temptation na mě dlouhodobě působí dojmem „pustíme cédéčko a budeme do toho sekat nějaké riffy“. Nutno však říci, že ve svém odchodu jsem byl navzdory dešti takřka osamocen. Bývá zvykem, že při setu poslední kapely už po straně areálu uniká proud davu směrem k domovům, u Within Temptation se to aspoň po dobu, co jsem byl přítomen já, nedělo.

A co napsat závěrem? Metalfest se povedl, výběr kapel byl rozmanitý a dramaturgie byla hezky poskládána. Já bych na příští rok uvítal trošku víc „ameriky“ a také nějakého originálního headlinera, jako byli svého času King Diamond nebo Alice Cooper. Každopádně, po dlouhé covidové přestávce mohu říci, že je hrozně fajn strávit pár dnů zase na festivalu. Takže za tři týdny jdu znovu. A za rok samozřejmě také.