Metalfest Open Air 2022 - Plzeň (čtvrtek a pátek)

Je tomu už dávno, co jsem psal poslední report z této akce. V posledních dvou letech to kvůli všeobecně známým skutečnostem ani nebylo možné, s o to větší radostí se podělím o pár dojmů. Z line-upu mezitím nějaká jména vypadla (Joe Lynn Turner, Soulfly), ale z drtivé většiny se povedlo udržet celou listinu v původním složení a ještě díky rozšíření konání o čtvrtek něco přidat. A pořadatel si konečně mohl odškrtnout 35 položek ze seznamu 2 roky nevyřízených restů a s čistým listem se připravovat na další ročník.

Přišlo i několik dalších nehudebních změn. Přesunutí základního odbavení a občerstvovacích stánků přes silnici na louku se ukázalo jako dobrý tah, vzniklo tak pěkné místo, kdo bylo možné si trochu vydechnout, pokonverzovat a načerpat síly na další koncerty. Novinkou bylo také placení čipem, který byl součástí náramku. Nakonec jsem si zvykl i já, který se jinak netajím názorem, že peníze vznikly proto, aby se za ně dalo kdykoli cokoli koupit, a že tento čip je návratem k výměnnému obchodu. Novinkou byly také ceny občerstvení, které opravdu vyletěly hodně nahoru. Leč žádné remcání jsem nezaznamenal a ani nemá smysl si nějak stěžovat, je třeba to brát jako aktuální ekonomickou realitu, která se na jiných akcích nebude nijak výrazně lišit. Ostatně, pokud jste využili výčep některého podnikavého zahradníka z místní kolonie, zaplatili jste v podstatě stejně. S tím souvisí několik mých postřehů. Za celou dobu jsem nezaznamenal nějakou frontu u stánků s pivem. Kromě Birellu, ten byl oproti tomu v permanentním obložení. Šetření se podle mě projevilo i na kšeftu stánků s merchem, včetně toho festivalového. Zatímco každý rok chodí po areálu obrovské procento lidí s trikem aktuálního ročníku, letos to byl téměř zanedbatelný zlomek. Zato jídlo šlo na dračku. Zaznamenal jsem i zvýšenou účast Němců, což se projevilo na výskytu více triček z německých festivalů, velmi svérázně pojatých onášivkovaných džísek, ale též na velmi svérázném pojetí přebývání v kempech. Za ty čtyři dny jsem viděl víc německých holých prdelí než zkušený obdivovatel helmutského porna. A věřte, že jsem výhled tohoto typu nikterak nevyhledával.

Ale teď už pojďme k dojmům hudebním.

ČTVRTEK
Do areálu přicházím ve chvíli, kdy na pódiu hraje AMALGAMA, ruský melodický metal. Ruská scéna má v tomto žánru neskutečně silnou základnu a třeba kapely Арктида, Альбион nebo Сад Грёз v podstatě neopustily v minulých letech úložiště mého příručního přehrávače. AMALGAMA hraje trochu nižší ligu než zmíněné tři výstavní kousky, ale i tak se jejich set poslouchal příjemně a nesl všechny znaky pompéznosti a melodiky pro ruský hevík tak typické. Následující Řekové SUICIDAL ANGELS znamenali přepnutí do úplně jiného módu a jejich našlapaný energický thrash metal definitivně vtáhl všechny účastníky festivalu do děje. Povedené vystoupení, na které bylo možno si vyslechnout spoustu chvály po celý zbytek odpoledne z náhodně slyšených rozhovorů při procházení areálem. Další thrasheři EXUMER jsou z Německa a patří k těm, kteří tento žánr pomáhali stavět už v 80. letech. Nestali se těmi, kteří by někdy hráli nejvyšší ligu, ale pro jejich oldschoolové riffy otevře ucho milovníka žánru své brány vždy a s radostí, byť oproti předchozí kapele to přece jenom bylo trochu slabší. Kluci pak byli večer ke spatření na lavičkách, kterak se zájmem sledují své souputníky Kreator. Následovala CYHRA, kterou jsem měl (zřejmě na základě loga) ve své hlavě mylně zařazenou do úplně jiného žánru, než je melodický hevík, který ke mně z pódia do ústraní doléhal a líbil se mi. Set EVERGREY pak znamenal výrazné zvolnění a také zumělečtění čtvrtečního podvečera. Mnoho lidí jejich táhlejší muzika s progresivními prvky dokázala do děje vtáhnout, já byl ale zřejmě naladěn trochu povrchněji a jejich vystoupení mi po nějaké době začalo navzdory neoddiskutovatelné kvalitě splývat v jednotvárný celek, až jsem využil čas k občerstvovací pauze. BLOODBOUND patří k neodmyslitelnému inventáři pragokoncerťáckých akcí, ale jelikož byli zatím ušetřeni masivnímu promu na hranici parodie, ještě nestihli být zprotiveni. Každopádně melodický power metal padne při Metalfestu vždy na úrodnou půdu, areál byl zcela zaplněný a jádro fanoušků spolupracující s kapelou už zasahovalo výrazně nahoru do ochozů. Ač jsem je viděl počtvrté, jsem doposud vybaven naprosto nulovou znalostí repertoáru, ale musím uznat, že hymnické refrény a celkové energické provedení, které v podání Bloodbound funguje tak nějak přirozeně samosebou, jako by na tom nebylo nic zvláštního, si mě získaly na svou stranu. Pak už přišla řada na headlinera dne, kterým byli podruhé v historii Metalfestu němečtí thrasheři KREATOR. Ti si vždycky dávali záležet na grafické působivosti svých alb i merchu, v posledních letech k tomu přibyl i značný důraz na pompézní pódiovou šou, která z nich dělá jakési thrashmetalové Kiss. Rozvěšení oběšenci vypadali na pódiu opravdu moc dobře, na plamenech se také nešetřilo a i plachta za kapelou doznala během vystoupení změny. A nechyběly dokonce ani konfety. Hrál se průřez celou kariérou s výjimkou některých alb z 90. let a bylo to setsakra dobré. Thrash v podání Kreator nemá jen svou zběsilou sypací stránku, ale i mnoho melodických odboček k táhlejším tempům a riffům a též vynalézavým kytarovým vyhrávkám. A bylo skutečně zajímavé slyšet pravověrné thrashery říkat, že ten zběsilý závěr svého setu mohli proložit také něčím volnějším. Ale celkově se pěla chvála ze všech stran, já se ke všem těm superlativům, které zřejmě dělají z Kreator kapelu festivalu, mohu jenom přidat.

PÁTEK
Sobota pro mě začíná vystoupením TRI STATE CORNER. Název mi nebyl nikterak neznámý, ale vůbec jsem neměl tušení, co se za ním skrývá, očekával jsem nějaký moderní metal, jak už to u tříslovných názvů kapel bývá. Na pódium skutečně přišli chlápci, kteří nevypadali jako oldschool metalisti, přičemž jeden z nich byl strejda hrající na řecký drnkací nástroj zvaný bouzouki. A přestože jejich muzika neoplývala nějakou významnou variabilností a zpěv se pohyboval bezezbytku ve velmi civilní poloze, mě to po celých 50 minut proklatě bavilo. A protože zpestření tohoto druhu se obecně těší na Metalfestu oblibě (a to jsme ještě před sebou měli to nedělní), nebyl jsem v tom zdaleka sám. RAGE byli kdysi dávno v mém pomyslném žebříčku na prvním místě, a to v době vydání alba Black In Mind. Poté začali na můj vkus až příliš zabředávat do přílišného umění a já jsem s nimi ztratil kontakt, a to tak, že mě ani naživo moc nebavili, navíc jejich živá produkce jakožto tříčlenné formace byla taková suchá ve srovnání s tím, s čím se snažili přicházet na albech. On ten hrací čas kolem 15. hodiny vlastně všechno potvrzuje. S obměnou sestavy a jejím rozšířením na čtyřčlennou se ale začalo blýskat zase na lepší časy, o čemž jsme se mohli přesvědčit i v sobotu. Došlo i na mnou zmíněné oblíbené album. A celkově byl celý set Rage energickou přehlídkou oldschool power metalu, což publikum kvitovalo s povděkem a frontman Peavy byl evidentně dojat. SALTATION MORTIS jsem vynechal a vracím se na kometu discometalu BATTLE BEAST, kteří se už mnoho let vezou na vzrůstající vlně zájmu o jejich značně pompézní produkci, které vévodí zpěv Noory Louhimo. Ta je pravým protikladem všech těch ukníkaných a uhoukaných gothic zpěvaček a já si při koncertě pokládám otázku, jestli je tohle vůbec biologicky možné naživo uzpívat. Battle Beast servírují jednu melodiemi překypující tutovku za druhou a já jim i přes nadměrnou nasamplovanost jejich produkce zobu z ruky. A to si mohli dovolit nezahrát tutovky jako „Black Ninja“, „Out Of The Streets“ a „Raise Your Fist“. Následují FREEDOM CALL se svým vysmátým happy metalem, jak svou hudbu sami označují. U nás mají mohutnou fanouškovskou základnu (díky čemuž, jak dokládají nějaké případy z minulosti, by si měla každá kapela rozmyslet, jestli si je k nám vezme za předkapelu) a při pohledu do publika je patrné, že Chris Bay umí během chvilky svou dobrou náladu přenést i na široké davy. Nutno ovšem říci, že ty jejich hymny jsou tak vlezlé, že se nelze divit ani těm, kteří se před nimi snaží někde ukrýt, což se po chvíli přihodí i mně. Večer zakončují ELUVEITIE. Než mě vyžene déšť, dávám si půlku jejich setu, který se mi líbí, ale jako naprostý neznalec žánru se nebudu pouštět do nějakého rozepisování.

Jelikož report nabývá masivních rozměrů, zde si dovolím své vyprávění utnout a sobotě s nedělí se věnovat v druhém dílu.