KD Barikádníků – Bohemyst, ČAD, Henych 666

Den Dé konečně nadešel – den, na který jsem se těšil celé týdny. Phil Lee (Cathedral In Flames) mě vyzvedává na dohodnutém místě a společně míříme k legendární „Barče“, místu, které bylo za totality svatyní bigbítu. Dav kolem nás připomíná staré časy – džíny, kožené bundy, nášivky kapel, jen víc vousů a míň vlasů nám říká, že je rok 2024…

Krátké intermezzo – píše se rok 1982, já vstupuji poprvé na „Barču“. Sál je plný židlí a lidí s dlouhými vlasy, koženými bundami a džínovými vestami, na kterých jsou neuměle namalovaná loga kapel fixou. Pyramidy na opascích a Arakain na pódiu. Byl to úžasný koncert, i když jsme museli sedět. Pamatuju si na Barče Metalové Vánoce, vždy beznadějně vyprodané, kde jsem poprvé viděl Kabát, Hever metal a právě Törr.

Nyní, o dekády později, vcházíme s Philem do sálu. I když je jen pár minut po otevření, už se tu tlačí spousta lidí. První, koho potkáváme, je Pavel Monroe Kohout, se kterým se okamžitě dáváme do řeči. Ochotně mi podepisuje všechny vinyly a domlouváme rozhovor pro náš server. Potkávám pár dalších známých, všichni se ptají: „Myslíš, že Šakal opravdu přijede?“ Ač mi to Dáňa osobně slíbil, až když mi volá Pepík Bruhů, že právě dorazil s Mitvou a Šakalem, vím, že je to pravda.

Začíná večer. Prvním bodem programu jsou Bohemyst, na které jsem se hodně těšil. Kdysi jsem recenzoval jejich album Černá smrt, a tak jsem byl nadšený, že slyším nejen jejich staré věci, ale i novinky. Jejich black metal proložený death metalovými prvky ovládl sál. Rychlé prsty na strunách, syrová energie, ale všichni věděli, že dnes večer to hlavně není o nich.

Následuje autogramiáda – davy lidí s CDčky a vinyly se pomalu šinou směrem k muzikantům. Mně zbývá nechat si podepsat jen Henycha a Melmuse, takže jsem rychle hotový. Ta fronta ale připomíná staré dobré burzy desek ve Slovanském domě. Lidský had se pomalu vlní sálem a všichni čekají na svůj moment s idoly.

Během autogramiády nastupují na pódium slovenské ČAD. Jejich hudba je směsicí Sepultury a Motörhead, a přestože jsem je do dnešního večera pořádně neznal, okamžitě mě chytnou. Muzika Plné energie, humoru a zvuku jako parní lokomotiva – velké překvapení večera! A vizuálně mi trio na pódium připomíná svými obrovskými ostny na ramenou staré německé Tyrant

Jak autogramiáda končí, přichází okamžik, na který jsme všichni čekali. Na plátně začíná odpočítávání – začíná show. Album Institut klinické smrti je pro mě srdcovou záležitostí a měl jsem štěstí zažít ho kdysi v původní sestavě. Bál jsem se, že nová sestava nebo zpěv budou zklamáním. Ale jakmile Aleš Hampl začal zpívat, všechny obavy se rozplynuly. Celý sál byl v transu, husí kůže nebyla asi ani u jednoho z nás výjimkou. Tohle byl skutečný, syrový, nefalšovaný, pravý Törr, žádné kompromisy. Tahle kapela by určitě po svém, setu neoblékla jiná trika a nešla by vesele zpívat hospodské popěvky. Byla to čistá energie a atmosféra, která vás vrátila zpět v čase. I Melmus si na jedné skladbě zahrál na bubny, škoda že nevzal do ruky kytaru i Monroe.

Večer zakončuje křest desky po závěrečné skladbě Libreto smrti, bohužel bez Dáni „Šakala“ Švarce, i když někteří v sále skandovali jeho jméno. Ale na tak úžasném večeru to bylo jen malým zklamáním.

Proplétám se noční Prahou, hlavou mi zní úžasné zážitky a hodně dlouho budou, v autě mi hraje Institut. Směřuju k Šumavě, na chalupu, a jsem vděčný za takový nezapomenutelný večer. Velké díky Radkovi Havlínovi za skvělou organizaci, „mlaďochům“ z kapely za úctyhodnou náhradu starého obsazení, a hlavně Alešovi za jeho fenomenální pěvecký výkon.