Knížecí Metalfest (Plasy 7.8.2021)

  • Číst 6244 krát

V dávných dobách patříval první srpnový víkend v Plasích festivalu Czech Rock block, což byla akce, kde asi každý můj generační souputník získával své první zkušenosti s rockovými a metalovými festivaly. Hodil na sebe tehdy ještě plandající džísku, sebral našetřené peníze a šel provést první kroky k zařazení do komunity, do které už bude po dalších pár příštích desetiletí patřit.

Onen festival už sice neexistuje, zato mezitím nedaleko vyrostl pivovar, jehož majitel je shodou okolností metalista a kde shodou okolností pořádá akce i organizátor, který se podílel i na Czech Rock blocku. A Knížecí Metalfest je tak na světě. Jen se pivo nemusí vozit na louku za festivalem, nýbrž festival se přiveze přímo ke zdroji na nádvoří pivovaru.

Takže šup, sáhnu po 25 let staré džísce, jenže ona už neplandá, ba dokonce ji skoro neobleču. Nevadí, sáhnu po druhé o několik čísel větší, svolám generační kumpány a přijíždíme k plaskému pivovaru. Hraje první kapela a areál už je slušně zaplněný. Do komunity už se na rozdíl od pubertálních let zařazovat nemusím, neboť to, že skoro všechny znám minimálně od vidění, svědčí o tom, že už jsem se za minulá léta zařadil zřejmě dostatečně.

Od první vystupující kapely SEPTIC PEOPLE jsem slyšel jen tři poslední písně, ale shodou okolností jsem je viděl a slyšel i o týden dříve na Folmavě. O jejich vytíženosti svědčí, že z obou akcí odjížděli ještě na další kšeft. Frontman Alex Fedorov je vůbec zajímavou personou. Septic People jsou jeho už minimálně třetí významnou kapelu (předtím to byl Aušus a Ambrozie), všechny začínaly od nuly a všechny se dokázaly výrazně prosadit. Septic People jsem si kdysi v jejich začátcích zařadil jako Aušus zbavený humoru, ale ač nejsem cílovou skupinou punkrockového žánru, po jejich uplynulých koncertech, které zněly opravdu energicky a nadupaně, se nedivím, že kapela na festivalech opravdu funguje a pro mě je důkazem, že když se chce, tak to jde. Jen se do toho musí jít naplno, což pro „Espéčka“ platí, stačí se podívat, kolik si s sebou vozí na akce nejrůznějších hraček, které zrovna nejsou moc komfortní na stěhování a montáž (např. na té Folmavě to byly hned dvě další mohutné rampy vlastních světel a pár kusů pyrotechniky - a to ani nehráli za tmy).

Další na řadě byli ATTAX. Ač stále poměrně mladá kapela, tak holduje klasickému heavy metalu, který ve mně v danou chvíli našel vděčného posluchače. Žánr asi ještě nějakou dobu přežije, neboť čtyřem dětem předškolního věku, co hopsaly kousek ode mě, se to líbilo taky. ATTAX zdobí klasické nazvučení ve stylu jedna kytara ostře, druhá dunivě středově, klasická riffotvorba a v neposlední řadě specifický hlasový projev frontmana Honzy Benetky. Tam, kde jiní heavymetaloví zpěváci přidají na výškách, tam on přidá na síle a hrubosti hlasu. A ono to parádně funguje a dá to muzice pořádný výraz a šmrnc.

Poté zaujali prostor na pódiu HI FLY. Jde o kapelu kolem Oty Husáka, PANA muzikanta, kterého každý zná z legendárního Feratu. Jenže Ota je především průkopníkem, kterému žádný nový trend v hudbě není cizí, všechno si musí zkusit, čímž si často vyslouží od metalových konzerv, jako jsem já a zástupy dalších, kroucení hlavou nad tím, co to zase vyvádí (jako před pár lety na stejném místě při jednom z pokusů o reinkarnaci zmíněného Feratu). Nejpozději při druhé skladbě však bylo jasné, že tentokrát se mu podařilo najít způsob, jak uspokojit současně své umělecké vize i fanouška Feratu z jeho thrashmetalového období, a HI FLY naservírovali všem přítomným pořádný koktejl precizních thrashových riffů i poklidnějších pasáží zavánějících hudbou podstatně novější. Asi nemusím připomínat, že Ota to dal tradičně s úsměvem, neustálým skákáním a s energií, jakou mu o generace mladší muzikanti mohou závidět.

KOMUNÁL jsem viděl jen útržkovitě, zčásti jsem se nacházel uvnitř pivovarského šenku a zčásti v zadní části party stanu, který byl bokem od pódia a východočeský melodický metal tam nedoléhal v plné síle. Důvodem byl mohutný slejvák, při kterém jsem v sobě nezmobilizoval tolik odolnosti jako dav, který stál v největších proudech vody před pódiem, a to i během výpadku elektriky, který koncert postihl. Obětavost fanoušků asi o vystoupení Komunálu beztak řekne více než tisíc slov v reportu. Dnes píšu hodně o frontmanech, ani u Komunálu neudělám výjimku. Nevím, zda je Luboš Suchánek nepromokový, nebo držel solidaritu s publikem anebo to prostě dělá vždycky a deště si nevšiml, ale značnou část vystoupení strávil rovněž na dešti před pódiem.

To antikristi z DEBUSTROLU prostě vyzvali Boha (nebo kdo sem ten déšť posílá) na souboj a ten to prostě vzdal a během dlouhé přestavby odtáhl i s celým deště do prdele. Popisovat vystoupení Debustrolu je nošením dříví do lesa (nebo pouštěním Slayer Kolinssovi). Byla to tradiční energická smršť, kterou zezadu jistil mohutným bombardováním a ostřelováním neunavitelný Herr Miller. Circle pit se roztočil od prvních chvil, a jelikož hromotluků (jeden dozajista s předpokládanou praxí z amerického fotbalu) bylo kolem dost, tak než jsem se nadál, ocitl jsem se na zádech v louži o několik metrů dál od místa, kde jsem původně stál. Podobný osud potkal i další kolem stojící (včetně holek), ale nakonec se podařilo celý kruh stabilizovat tak, že být ve střehu bylo třeba jen uvnitř mlejna. Debustrol má to štěstí (či ten talent), že nové písně jsou jeho fanouškovské základně známé stejně jako songy z albového debutu, takže není nucen se nějak přehnaně ohlížet na nostalgii. Po dešťové smršti se tedy dvorem pivovaru přehnala smršť hudební, kterou ukončilo až Vyznání smrti.

Závěrečný set obstarala domácí FATA MORGANA, která přijela v plné polní, což znamená, že frontman Ajsa vytřídal víc kostýmů než Rob Hallford a Madonna dohromady, vrátilo se i úvodní vylézání z rakve a pochopitelně nechyběly ani zlaté hřeby v podobě podřezávání nemluvňat či pitvy přímo na pódiu. Velkou část setu tvořily skladby z novějšího období. A uvědomil jsem si, že období po comebacku v roce 2001 už je téměř trojnásobné oproti působení kapely v 80. a 90. letech. Chvíli trvalo nalezení optimálního zvuku, na což doplatil otvírák „Devět bran“, ale pak už to burácelo tak, jak se na tuto kapelu sluší a já se přistihl, že mě hodně baví rytmická část, kterou obstarával bubeník Jimbo a po celém odpoledni velmi rozjařený Petr „Basa“ Neumann s tradičně nastaveným zvonivým zvukem. O to víc zamrzelo ohlášení, že pro Jimba (jestli dobře počítám, tak nejdéle sloužícího bubeníka Faty) je to jedno z posledních vystoupení. Dav pod pódiem se každopádně celou dobu dobře bavil a celý večírek tak příjemně doplul ke svému konci.

Co napsat závěrem? Doufám, že se mi podařilo písmem aspoň trochu přiblížit atmosféru akce. V době, kdy je to s mamutími festivaly nahnuté, je takový večírek s šesti kapelami více než vítaným zpestřením karanténového života a na akci to bylo znát. Tak snad zase za rok.

Pro Rockpalace Tomáš Pícl