Basinfirefest (Spálené Poříčí, 26. - 29. 06. 2024)

Potřetí od znovuzrození a potřetí pod taktovkou Obscure Promotion se uskutečnil čtyřdenní festival uprostřed polí luk a strání ve Spáleném Poříčí. A proč to tajit, mohu hned na počátku říci, že šlo o jeden z nejvydařenějších ročníků v historii.

Obscure se před třemi lety pustili do přestavby. Z festivalu, který dříve nabízel koktejl zahraničních legend, ale i neotřelých jmen, a vedle toho tuzemského punku a především lidověji zaměřeného rocku, vytvořili něco jako malý (a trošku měkčí) Brutal Assault. Neobešlo se to bez porodních bolestí, ročník 2022 neměl navzdory velkým jménům návštěvnost, jakou by si festival zasloužil (ale to ho tak trochu provází během celé existence), ročník 2023 na tom byl ještě hůře, když agentura zřejmě přecenila tuzemskou popularitu jinak hvězdných headlinerů Ghost, Villeho Vala a na pódium přivedla i vyložené úlety v čele s jakýmsi uječeným raperem Redzetem. Nevidím pochopitelně do ekonomiky takové akce, ale říkal jsem si, že jestli to má festival ustát, chtělo by to letos něco jako zázrak. A ten se skutečně stal.

Pořadatelé opustili experimenty a představili lineup sázející na spolehlivá, i když ne úplně ta nejhvězdnější jména z oblasti death metalu, black metalu a thrash metalu plus samozřejmě i dalších  odnoží našeho velice rozvětveného metalového žánru. A ono to zafungovalo, kemp byl podstatně zaplněnější než v minulých letech a v dějišti samotné hudební produkce byl rovněž dav o poznání hustější než loni. A i když byl kotel před pódiem, zahuštěné davy se pohybovaly i v klidové zóně, která loni byla takřka vylidněna.

Ale dost řečí, pojďme na kapely. Nejsem primárním konzumentem blicích žánrů, doma si je téměř nepouštím, takže nečekejte, že zde budu jmenovat, z jakých alb se hrálo a chrlit encyklopedické informace, v tom dozajista skvěle poslouží jiné webziny. Ale zato půjde o autentické dojmy někoho, kdo si tyto kapely poslechne jednou za čas, není jimi přehlcen a dokáže třeba ocenit i to, co je pro jiné už dávno samozřejmostí.

STŘEDA 26.06.2024

Trocha oldschoolového thrashe se na odpoledne hodí vždycky, takže energický set slovenských ACID FORCE byl ideálním otvírákem festivalu nejen po stránce hudební, kdy jejich oldchoolová thrashová muzika plná rytmických změn byla přesně tím pravým, co člověka uvedlo do festivalové atmosféry, ale rovněž pohled na tři sekerníky s nástroji tvaru Randy Rhoads znamenal ideální naladění pro dny příští.

Následují MEAN MESSIAH. Od alba Hell, které mám doma, urazili viditelně i slyšitelně poměrně dlouhou cestu, která se kroutí až kamsi ke končinám progu a industriálu. Mě osobně to moc nechytlo, ale někteří kolegové z party byli nadšení, v jednom případě až nekonečně. Tak moc, že jsem svou mírnou rezervovanost musel po skončení setu dlouze vysvětlovat. HENTAI CORPORATION disponují neoddiskutovatelnými muzikantskými kvalitami, ale mně je tento cirkus s neuvěřitelně protivnou pódiovou prezentací zkrátka cizí. Příliš toho nenapíšu ani k BRAND OF SACRIFICE, ze kterých stíhám konec jejich setu, ale je více než patrné, že se se svým brutálně řezaným deathcorem trefili přítomným do noty a všude kolem byla znát spokojenost. FEAR FACTORY jsou legenda, kterou jsem naživo dosud neviděl a neslyšel. Zato si dodnes pamatuji nekonečné existenciální debaty v pubertě, která že kapela je ze všech na světě ta nejtvrdší. A nutno říci, že FEAR FACTORY byli zmíněni pokaždé a dost možná nejčastěji. A za chvíli jsem se mohl přesvědčit, že některá pubertální moudra jsou neměnná a věčná. Z klasické sestavy už je v kapele jen charismatický kytarista Dino Cazares. FEAR FACTORY jsou kapelou, kde všechny nástroje včetně kytary a zpěvu (bez ohledu na pár melodických linek v refrénech) v podstatě slouží rytmice a já mohu jejich vystoupení popsat jako jeden velký a maximálně intenzivní nářez, který však ani na chvíli nenudil. Jeden z mých kumpánů patří ke skalním fanouškům a o tomto koncertu básnil ještě dva dny, z čehož si lze asi udělat nejlepší obrázek.

ČTVRTEK 27.06.2024

Když jsem říkal, že thrash se na rozjezd hodí vždycky, platí to nejen pro odpolední hodiny, ale i přes poledne. V jedenáct se na pódiu objevují 1000 BOMBS a už v tuto dobu se mohou těšit ze solidně zaplněného prostranství. Energický set oscilující mezi thrashem a deathem se zpívajícím baskytaristou se slunečními brýlemi s mafiánským vzezřením mě vtáhl do děje okamžitě. Dynamické vystoupení s fantastickým zvukem okamžitě vylétlo vzhůru mým osobním festivalovým žebříčkem a poblíž nejvyšších pozic už zůstalo. V podobném duchu se neslo vystoupení REFORE, tam už šlo o thrash čistokrevný, v pořádně zběsilém tempu a naprosto čistě oldschoolový. Při pohledu do viditelně potěšeného publika bylo jasné, že tento den bude stát za to. A taky že stál. Následuje alternativní metal v podání velšských DREAM STATE. A i když je současný metal plný předpřipravených samplů, tak vystoupení, kdy zní naplno dvojhlas, zatímco, jediná osoba s mikrofonem na pódiu jej drží dole a přidává se až s třetím hlasem, už na mě bylo příliš rušivé. Žánr, kterému polední slunce příliš nesvědčí, je špinavý black metal, jaký přivezli NYRST. Na tmu se při tom množství blackmetalových kapel stála na tomto festivalu fronta, a jelikož denní světlo tomuto žánru příliš nesvědčí, musely si tyto kapely pomoci jinými nadpřirozenými kouzly. Zkrátka a dobře, kdykoliv v sobotu spustila nějaká blackmetalová kapela, spustil se slejvák. Islanďané jsou zřejmě ve vyvolávání Satana nejzdatnější, neboť při jejich setu to nebyl žádný osvěžující déšť, ale nejrychlejší potopa světa v dějinách. Pekelné hromobití ustalo a s ním ustal i déšť, neboť na pódium nastoupila další alternativa se zpěvačkou, a to HALOCENE. Do areálu však přicházím ve chvíli, kdy je na pódiu jen zpěvačka a zpívá v režimu karaoke. Ale kapely jsem se dočkal také a celé vystoupení mělo příjemný relaxační ráz, který na takto žánrově koncipovaném festivalu není vůbec na škodu. Zvlášť když za bukem čekají další pekelníci, a to ASAGRAUM z Holandska. Přesněji řečeno, jde o pekelnice. A ty navázaly přesně tam, kde předtím Nyrst skončili. Další špinavý black metal, který ale vedle undergroundové syrovosti dokáže nabídnout v kytarových aranžích i melodičtější momenty, takže ač je znát, že holky mají naposlouchány devadesátky, slyším zde probleskovat i starou školu venomovského typu. Trocha té melodické legrace je na festivalu plného vyblejzu potřeba, jenže počínání NANOWAR OF STEEL nejlépe vystilhl kolega, který se mnou přicházel z klidové zóny, zašilhal směřem k pódiu a prohlásil: „Už teď jsem slyšel a hlavně viděl víc, než jsem chtěl.“ A to ve chvíli, kdy sotva začali. Mám rád kapely dělající šou, mám rád nejrůznější šaškování, jsem dokonce fanouškem infantilního humoru, ale ve chvíli, kdy se to mění přímo v tsunami trapnosti, to získává zcela opačný účinek. Takže úprk, po němž se vracím při končícím vystoupení ATREYU. Téměř vše, co má přízvisko core, jde dost mimo mě, ale musím uznat, že to této partě opravdu šlapalo, odezva byla neobyčejně pozitivní a vřelá a dozajista šlo o další vnadidlo na fenomenání čtvrteční finále.  

Ať už jsem výše psal o svém nevyjasněném vztahu k extrémnímu metalu cokoliv, těšil jsem se na pořádný brutální death metal pěkně od podlahy a s řádně hlubokým murmurem. Loni mě v tomto směru uchvátili Vomitory, letos jsem své nároky nakladl na SUFFOCATION. A byl jsem uspokojen. Čistokrevná brutalita prokládaná zběsilými sypačkami, ale nezapomínající na to, že kytaristi umějí kromě sypání riffů i zajímavě vyhrávkovat a sólovat. A i když se mi celý set tak nějak slil do jednoho celku, byl jsem spokojen. Zaujala mě basákova nízko posazená baskytara. Když ji při zvukové zkoušce jakýsi dvoumetrový jedinec zkoušel a měl ji při rovném postoji doslova opřenou o kolena, říkal jsem si, že skutečný basák této kapely musí měřit aspoň tři metry. Ale ne, byl to ten týpek, co tu basu zkoušel. A na struny oproti všem fyzikálním zákonům dosáhl. ROTTING CHRIST jsem před dvěma lety zařadil na stejném festivalu do své top trojky a od začátku setu bylo patrné, že svou pozici obhájí. Neobyčejně rozmanitý a rozmáchlý set, ve kterém tato kapela, jejíž kořeny sahají až do roku 1987, předvedla, že je silná ve všech polohách, do kterých kdy nakoukla. A je jedno, zda jde o atmosferické táhlé pasáže, skladby s epickou výstavbou či blackmetalové sypačky, kterým ale také nechybí pompézní atmosféra. Tohle nemělo šanci ani na chvilku nudit a Řekové se náhle vyšvihli na první místo mého letošního festivalového žebříčku. Jo, a samozřejmě pršelo, jak také při blackmetalu jinak. Následovali moji oblíbenci BATTLE BEAST. Říkal jsem vám přece, že jsem zaměřením melodik, ne? Ale zároveň jsem měl obavy, jak chtějí držet krok s tím, co se odehrálo předtím. A výsledek? Zvládli to s přehledem. Evidentně měli stejný dojem, takže se do svého setu plného hymnických refrénů a pozitivní energie pustili s maximální vervou, aby bylo jasné, že se na festivalu plného zběsilých nářezů rozhodně nenechají zadupat. Noora Louhimo za mikrofonem byla naprosto úchvatná a pro mě je biologickým tajemstvím, jak lze něco takového vůbec ze svých hlasivek dostat. BATTLE BEAST předvedli takový výkon, že i kolega netající se značným distancem od novodobých melodických kapel hrajících na podobné vlně jako oni, je neváhal zařadit do své festivalové pětky. A to je mnohem zajímavější vysvědčení než mé nadšení. Kdo byl tedy z dvojice ROTTING CHRIST a BATTLE BEAST lepší? Tato otázka byla aktuální jen do vystoupení INSOMNIUM. Máme velmi rád, ale po těch dvou smrštích jsem od nich nečekal nic víc, než že naskočí ze střídačky a pokusí se k těm dvěma aspoň přiblížit. Jenže čtvrteční večer se svými kouzly ještě neskončil a INSOMNIUM se nejen mně trefili do noty takovým způsobem, že jej někteří lidé kolem mě neváhali na onom žebřičku posunout ještě před ty dva stoprocentní předchůdce. Ryzí muzikanství, nádherné kytarové vyhrávky a sympatický výkon, který bych neváhal srovnat přímo s magnetickou přitažlivostí. Tohle nebyl obyčejný death metal, tohle byl hudební balzám. Že už to s těmi superlativy přeháním? A neskončím s tím, neboť v onen čtvrteční večer se děly věci. Před jednou hodinou noční nastupují HULDER, syrový undergroundový black metal v čele s frontwoman Marz Riesterer. Oproti ostatním čtvrtečním blackmetalistům měli jednu obrovskou zbraň. Tmu. Celá kapela namalovaná v corpse paintu nakráčela za démonického intra na pódium a spustila působivou pekelnou mši. Absolutně oproštěni od jakékoli interakce s publikem, jako kdyby se zjevili ze samotného pekla, stejně jako jejich hudba. Ženský prvek v tomto žánru na atmosféře ještě přidal, neboť ženské pohyby a prostě celkové působení na pódiu, zvláště při této image, zkrátka působí úplně jinak a na papíru ani monitoru to nelze popsat. Zkrátka, jenom upálit. Kapela navalila do publika, co potřebovala, a na konci se bez jediného slova zdejchla z pódia. A ve mně zanechala ohromující dojem a odnáší si ode mě titul největšího překvapení festivalu. Mnohému se může zdát, že jsem se v tom chválení čtvrtečního večerního programu skutečně poněkud vymkl kontrole, ale věřte, že tohle byl skutečně festivalový večer z říše snů.

PÁTEK 28.06.2024

Do třetice začínáme thrashem, tentokrát nás čeká mladá parta DEADROOTS, která je tak mladá, že zatím nemá na kontě ani album. Což je moc fajn, protože právě u takové kapely uvidíme nejvíc autentičnosti. Jak hledá svou cestu, jak k tomu přistupuje v době, kdy ta rutina ještě není zajetá léty hraní. A je třeba říci, že se na velkém pódiu neztratili a i oni se postarali o příjemný rozjezd dalšího festivalového dne, stejně jako jejich souputníci otevírající čtvrteční a středeční program. A já při sledování jejich počínání po strašně dlouhé době litovat, že už nejsem zase tak úplně mladý. Další kapelou, kterou uvidím, jsou řečtí oldschool thrasheři SUICIDAL ANGELS, čímž během několika týdnů zkompletuji zhlédnutí řecké nesvaté trojice. Jak je jejich zvykem, thrash v jejich podání je rychlý a strojově přesný, stejně jako před pár lety v plzeňské Šeříkovce. Kapela je u nás populární, takže circle pit je i v časných odpoledních hodinách roztočený a Řekové podávají naprosto spolehlivý výkon, jaký se od nich očekává. To nemíním jako vyjádření průměru, nýbrž nejvyššího standardu. NIAKARA, neboli v podstatě Arakain Zdeňka Kuba, byl příležitostí zazpívat si v mateřštině nějaké ty zlidovělé písně, ale nutno říci, že ač jsem se na to právě z těchto důvodů hodně těšil, po řecké smršti nějak spadl řetěz. A hlavně bych řekl, že Zdeněk Kub složil v životě mnohem lepší kousky než ty, které byly prezentovány ve Spáleném Poříčí. Jestliže se čtvrtkem prolínal black metal, tak u pátku to byl pro změnu folk metal. Začali s tím islandští SKÄLMÖLD. Ač by se dalo předpokládat, že čím exotičtější destinace, tím specifičtější bude pojetí folkmetalu v jejich podání, mně jejich set zapadl do skupiny kapel, u kterých se folkové prvky mísí s viking metalem a nevyhýbají se ani styku s powermetalem. Každopádně šlo o příjemné odlehčení. Ještě větší odlehčení představuje GUTALAX. Jeho vystoupení však není ani tak o kapele samotné, ale o celkové symbióze mezi jejím fekálním humorem a publikem, které jej rozvíjí do až absurdních rozměrů. A protože jsem se do toho (ovázaný v toaleťáku) také nechal vtáhnout, tak sám nedokážu objektivně říci, zda jsem byl svědkem velice svěžího setu vyzývajícího k tanci, anebo jestli to opravdu s hudbou nemá nic společného, jak ostatně říká i sama kapela. Každopádně circlepitové dění bylo během Gutalaxu jednoznačně nejživější a pochopitelně nejveselejší. S DELORAINE přichází přepnutí do jiného módu. V poznámkách jsem měl chybně uvedeno folk metal, ale slovo metal je v tomto popisu navíc. Prim zde hrají lidové nástroje a nejrůznější vrstevnaté chorály, snoubí se zde slovanský a severský folklór, zajímavostí je je práce s češtinou, kdy se při zpěvu příliš neklade důraz na zaběhlé přízvuky a výslovnost celkově, čímž muzika nabývá na značně exotickém efektu. Každopádně velmi příjemné překvapení, že v našich končinách máme kapelu, která na pódiu působí skutečně jako světová. A že to není náhoda, se můžete přesvědčit i při pátrání po jejich videoklipech. FLESHGOD APOCALYPSE mě zaujali před dávnými lety na Metalfestu, od té doby se piáno stalo ještě výraznější dominantou jejich scény, takže zabírá takřka celé pódium. Kapela hraje technický deathmetal, který je „narušován“ pompézními klavírními vložkami a operním zpěvem, znovu to bylo moc pěkné. Chcete vědět, jaká kapela měla na Basinfirefestu suverénně nejpočetnější publikum, nejvřelejší atmosféru a zkrátka se stala bez nadsázky suverénně největší hvězdou festivalu? Asi byste neuhodli, že kanadští deathmetalisté KATAKLYSM. I mě to překvapilo, přestože vím, že u nás požívají značné popularity a na plzeňském Metalfestu se během jejich setu dokonce hromadně skákalo z pódia. Zbývá tedy odpovědět na otázku, zda neočekávaný titul největší hvězdy festivalu odpovídal předvedenému výkonu a kvalitě. A to si pište, že ano. Energický set, kde nebyla chvíle pro odpočinek, kytary sekající jeden smrtící riff za druhým, všechno naprosto strojově přesné. Řezničina té nejvyšší preciznosti, která strhávala k nadšení. Vzpomněl jsem si, jak to před lety na stejném festivalu ve velmi podobném duchu rozjeli Annihilator. KATAKLYSM pohltili každého, kdo šel kolem, napěchovali mu uši nářezem a pustili ho až s posledním tónem. Intenzita, energie, preciznost, nářez. Ano, některé přívlastky jsem použil opakovaně. Následující IN EXTREMO mě nezaujali ani trochu, připomínalo mi to tuzemský bigbítový mainstreem, akorát že s dudami. Vydržel jsem po celou dobu jen proto, že jsem se po včerejších Hulder těšil na další black metal při tmě, a to PANZERFAUST. Zde nastalo snad jediné technické zpoždění, ale čekání jsem vydržel. Leč používání nezdravé obuvi a následky v podobě skutečně rozbolavělých pat mělo za následek, že jsem areál po třech písních opustil, ač nepochybuji, že kdybych vydržel, mohl jsem tu pět podobné ódy jako na Hulder. PANZERFAUST ukázali, že v Kanadě neumějí vzývat Satana o nic hůře než v zemích black metalu nejzaslíbenějších.

SOBOTA 29.06.2024

První sobotní navštívenou kapelou je pro mě FATA MORGANA, však jsou to moji krajané z okresu, ba i mikroregionu. Kapela předkládá to, co se od ní očekává, a to je především pódiová zábava doprovázená oldschoolovým mixem black metalu a heavy metalu, ve skladbách z novější éry doplněného i o riffy zavánějící groovem. Publikum se při pódiové prezentaci Sexuálního degustátora nebo Dr. Mengeleho dobře baví a Fata Morgana se může těšit z početného publika, které se na ni při poledni vypravilo. Na následující STEEL ENGRAVED a jejich úplně nejtypičtější germánský powermetal, jaký lze dělat, došlo ke značnému prořídnutí. Poté se odebírám i já obdivovat krásy městečka Spáleného Poříčí a vracím se až na večerní hvězdný trojblok. Prvními na řadě jsou německé thrashmetalové legendy DESTRUCTION. Na této kapele je zajímavé, že někteří je považují za nejpřímočarejší z německé BIG 4, zatímco pro jiné to naopak tato kapela až příliš přehání s utíkáním k příliš velkému umění. Já patřím pod dojmem legendárního alba Release From Agony k těm druhým, i když mi kapela před lety v Šeříkovce nabídla set odpovídající názoru těch prvních. Každopádně je obdivuhodné, jak spolehlivé jsou tyto staré thrashové kapely (a je jedno, jestli z USA nebo Německa) ve svých výkonech. Vždy dostanete spolehlivou energickou masáž, na které není znát, že si tyto kapely vydobyly své ostruhy už před téměř 40 lety. Dle pamětníků jsou vlastně všechny lepší než kdysi. Bez problémů drží krok s našlapanými novějšími a mladšími smečkami a přidají k tomu něco navíc, co je díky legendárnímu statusu nepřenositelné. A přesně tohle naplnili DESTRUCTION do posledního detailu. Následují CRADLE OF FILTH, kteří se mi líbili na Metalfestu (zatímco jsem všude četl spíše kritické ohlasy). Na Basinfirefestu mě nebavili (zatímco jsem pro změnu kolem poslouchal chválu). Čím to bylo? Těžko říci, muzikantsky se nedá nic vytknout, zpívající klávesistka tomu dodávala šmrnc. Ale asi se to jen v tu chvíli míjelo s mým naladěním. Celý festival pak zakončují BLIND GUARDIAN. Před lety na Metalfestu zněli naprosto precizně, i když ta dokonalost byla tak extrémní, že už to bylo skoro jako pustit si cédéčko. Před dvěma lety na Basinfirefestu si pamatuji podivný zvuk (do kterého ještě vstupoval vítr) a navzdory přehrání nejslavnějšího alba Somewhere In Beyond poněkud rozpačitý dojem. Sobota ukázala kapelu ve skvělé formě. Mělo to energii, šmrnc i ono fantasy kouzlo, kterým jsou BLIND GUARDIAN proslulí, navíc Hansi si i přes civilní (téměř až ebenovsky – konferenciérské) vystupování omotával publikum kolem prstu. Z výše zmiňovaného alba zazněl jen Bards Song, ale to příliš nevadilo, Němci mají dostatečnou zásobu hymnicko fantaskních refrénů i v dalších svých dílech. Z celého setu sálala muzikálnost a radost a věřím, že i vyznavači dominujících tvrdších metalových odnoží se s festivalem rádi rozloučili toutu melodickou lahůdkou. Já byl navíc osobně potěšen tím, že klávesák má totožný nástroj jako já doma. Vlastně ne, já mám o 15 kláves větší.

Co dodat závěrem? Letošní Basinfirefest se nesmírně vydařil a rozhodně patřil k nejlepším v historii. To, že kapely v této lize podávají bez výjimky skvělé výkony, se už před nějakou dobou stalo samozřejmostí. Velkou pochvalu si zaslouží zvuk, který byl po celou dobu festivalu skvostný. A jakkoli to může znít jako klišé, tento ročník festivalu za svou povedenost vděčí i fanouškům, kterých se dostavilo hodně, vytvořili pěknou atmosféru všem účinkujícím a po celé čtyři dny vládla všude kolem skvělá přátelská atmosféra, za což lze asi poděkovat i absenci punkových a lidově zábavných kapel. Po minulých ročnících jsem si říkal, že si Obscure vzali na bedra náklad, který možná budou muset shodit. Po letošním ročníku vidím budoucnost Basinfirefestu velice optimisticky a už teď se těším na další ročník. Ostatně lístek jsem si koupil už během soboty.