Praskání LP

Audiofilové, kteří stále ještě nevzdali poslech hudby zaznamenané na černých vinylových LP deskách, si často stěžují na šum a praskot, který jim kazí požitek z poslechu. Pro mnohé to byl a je důvod k zavržení analogového záznamu na gramofonové desce a k přechodu na kompaktní desku s digitálním zvukem. Ale i mezi těmi, kdo přednost CD po této stránce plně uznávají, je mnoho těch, kteří pokud jde o vnímání hudby, dávají přednost záznamu na dlouhohrající desce. Dnes však nechceme uvažovat, proč tomu tak je, zkusme ale zjistit, jak k šumu a především praskotu dochází a zda lze proti těmto narušitelům něco dělat. Obávám se však, že odpověď na druhou část problému bude silně skeptická, o čemž mne přesvědčují dlouholeté zkušenosti, a to tím spíše, že dnes se může většinou týkat desek, které už mají něco za sebou. Účinně lze totiž ochránit víceméně pouze nové, dosud nehrané "panenské" LP výlisky, a ty jsou dnes dostupné spíše výjimečně. S praskotem, s nímž přišla deska už z výroby, lze udělat většinou jen jediné a to smířit se s ním.

Povrch desky patří hrotu přenosky
Je-li pravda, že lidské vlastnosti se vytvářejí v době těsně po narození, platí to dvojnásob o gramofonové desce. Jedině pečlivé zacházení může zajistit, že záznam zůstane dlouhou dobu kvalitní, naopak již první nešetrné přehrání zanechá stopy navždy. Vinylová směs, z níž je vyrobena, je sice poměrně odolná, jemná drážka může však utrpět i nepatrným poškozením, například stykem záznamového pole s tvrdými předměty, mezi něž patří i částečky prachu. "Tvrdé" může být i setkání drážky s hrotem přenosky, který sice jediný má "vstup povolen", pokud ovšem není opotřebovaný nebo poškozený a do drážky se spouští s patřičnou opatrností. Ale právě tak nebezpečný je styk s našimi prsty, odkud se na desku může přenést tuk a jiné lepkavé substance,
nebo vystavení desky nečistotám ve vzduchu (zplodiny spalování, výfukové a cigaretové plyny, vysychající laky, květinové pyly a jemný prach). Pečliví proto manipulují s deskou v sepraných nítěných rukavicích už od vyjímání desky z obalu, kam desku po přehrání ihned uloží zpět. Vnitřní obal by měl být papírový (nejlépe z rýžového papíru), plastové obaly svým elektrostatickým nábojem přitahují prach, který vadí určitě víc než případné papírové chloupky, které se do drážky tak snadno nedostanou. Mechanicky mohou desky utrpět i při nevhodném uložení, kdy na ně působí velký tlak. Zejména při vyšší teplotě může dojít k tomu, že se termoplastický vinyl desky doslova rozteče včetně záznamu v drážce a deska se zbortí.

Hrot přenosky jako hlavní viník opotřebení
Je to bohužel tak, že i pokud držíme všechny vnější vlivy pod kontrolou, dochází při snímání modulací na povrchu drážky zároveň k opotřebení a to vzájemné. Jde jednak o působení tření mezi povrchy hrotu a drážky, jednak o možné údery hrotu o stěnu drážky. Tím dochází k obrušování obou styčných ploch a "zatloukání" hrotu do stěn drážky, při čemž může dojít k trvalé deformaci. To vše probíhá cyklicky, situace se zhoršuje až hrot působí spíše jako obráběcí nástroj. Za nepříznivé lze považovat krátké intervaly mezi přehráváním stejného záznamu, kdy se malé deformace nestačí vrátit do původního tvaru a stanou se trvalými. Hrot tedy ovlivňuje povrch drážky jak statickými, tak dynamickými silami (tření, respektive vtlačování). Statické působení, kterému se v době honby za chvějkami s hrotem s co největší poddajností přisuzovala neprávem větší vina, je dáno použitou svislou silou na hrot a jeho rozměry. Vliv rozměrů vyřešily hroty s větším zaoblením v profilu napříč drážky než ve směru drážky (tzv. biradiálně a později lineárně broušené hroty), což zaručilo zvětšení styčné plochy (dalším přínosem bylo zlepšené snímání záznamu vysokých kmitočtů, které hrot svým menším zaoblením může lépe sledovat, což má význam, zejména v drážce s větším zakřivením na konci záznamu). Patrně větší vliv má dynamické působení, určené hlavně hmotností hrotu, v případě, když hrot ztrácí kontakt se stěnou drážky a začne pracovat jako malá sbíječka. Oběma vlivy dochází k porušování povrchu drážky a ke zvětšování její drsnosti, což se stupňuje až do té míry, že se deformuje vlastní záznam. Zprvu se to projevíé jako zvýšený šum a praskot, později i jako zkreslení v reprodukci. Pro ilustraci si představme "rozměry" šumu, tedy nerovností na povrchu stěn drážky. Ideální nešumící deska by mohla mít nerovnosti maximálně 3 milióntiny milimetru. Nerovnosti jen pětkrát větší, tedy 15 milióntin, znamenající již desku "šuměnku".

Vše tedy ovlivňuje svislá síla na hrot, kterou nastavíme na raménku svého gramofonu. Platí, že nejmenší přípustná svislá síla na hrot, která ještě dovoluje nezkreslenou reprodukci nejvíce modulovaných míst záznamu na desce, zaručí zároveň relativně nejmenší poškození drážky i hrotu. Postupujeme tak, že zkoušíme přehrávat testovací nebo hudební desku se silnou modulací nejprve při maximální svislé síle, kterou doporučuje výrobce a postupně jí zmenšujeme až k hodnotě, kdy ještě zkreslení není slyšitelné. Pro běžný provoz pak nastavíme sílu o něco málo větší. Obvykle to bývá síla na dvou třetinách výrobcem udávaného rozsahu (napríklad 17,5 mN v případě rozsahu 12,5 až 20 mN).

Prach není hudby kamarád
Nejde ani tak o vláknité nečistoty na povrchu desky, které se mohou nejvýš nabalovat na hrot, kenž pak bez většího nebezpečí poškození vyskakuje z drážky. Jde o částice prachu, o němž již byla řeč, které se spolu s dalšími aerosoly včetně lepkavých dostanou mimo jiné i působením elektrostatických sil přímo do drážky. Částice prachu jsou často velice tvrdé s ostrými hranami a setká-li se s nimi hrot, ozve se silný praskot nebo lupanec. Že se to ani povrchu drážky nelíbí, není třeba uvádět. Nejhorší je však, smísi-li se prach s lepkavými, zejména tukovými částicemi, kdy vznikne jakýsi druh brusné pasty, která ulpívá na hrotu a působí tak po celé délce drážky. Tak působilo kdysi doporučované mokré přehrávání desek, které bylo v podstatě vstupenkou k pláči nad šumícími deskami. Voda vůbec na povrch desky nepatří a když, tak musí být co nejrychleji odstraněna (rozpouští totiž plastifikátory v lisovací hmotě a tím zdrsňuje drážky).
Původ všeho nadměrného šumu a praskotu LP desek naznačuje, že nejúčinnějším způsobem boje proti nim spočívá v prevenci, tedy v úzkostlivé čistotě a v šetrném zacházení. Nic ovšem nezmůžeme s lupanci, které se v reprodukci pravidelně opakují v jednom místě povrchu desky a postupně se zeslabují. Ty jsou důkazem (mimo škrábanců na povrchu LP), že do lisu se dostala znečištěná hmota, za což lze vinit jedině výrobce desek.

Klasická otázka: co dělat?
Prevence, tedy čistota a pečlivost při manipulaci s deskou, rozhoduje vše. Na základní "údržbu", přístupnou všem, stačí i sepraný kapesník na povrch desky a jemný ale poměrně tuhý štěteček, který nastavíme šikmo proti pohybu desky, kterou od kraje k etiketě "zameteme". Podle kvality štětečku lze tak alespoň částečně zasáhnout i hlouběji do drážky. Vyhněte se sametovým poduškám, z nichž se může naopak prach zadírat do drážky a navlhčeným houbičkám, které po odpaření vody zanechají v drážce usazeniny. K mání nejsou již bohužel čistítka Cecila Wattse, například váleček Parostatik s povrchem z krátce sestřihaného nylonového sametu, na nějž se z vnitřku odpařovala voda, které překonávala elektrostatický náboj desky. Nahradit je mohou kartáčky z uhlíkatých vláken, zejména pokud jsou to značkové výrobky Decca nebo Hunt E.D.A., jiné mohou pouštět vlákna. Nejdokonaleji mohou desku vyčistit komerční zařízení, pracující na mokro-suchém principu s pneumatickým odsáváním čistící kapaliny z povrchu otáčející se desky (Nitty Gritty nebo dokonalejší VPI). U nás se bohužel zatím nenašel highend salon, který by takovou pračku dovezl a zařídil placenou službu. Ale až se vám zachce navštívit londýnskou HI-Fi Show, třeba příští září, nezapomeňte vzít sebou své nejpotřebnější miláčky – tam takovou službu vždy mají. Jinak v případě největších ušmudlánků, kterým hrozí likvidace už zbývá jen jejich umytí ve slabém roztoku kvalitního detergentu (stačí pár kapek) o teplotě asi 35 stupňů. Desku ve svislé ploze omýváme ve směru drážky nejlépe jemným kartáčkem. Vodu raději ne destilovanou lze podle některých diskofilů "říznout" izopropylalkoholem až do 20 %. Po umytí desku co nejrychleji zbavíme vody a usušíme mezi vrstvami filtračního papíru, tlakem z obou stran, případně desku ihned přehrajeme.

Bez čištění nenecháme ani hrot přenosky. Poslouží nám tužší štěteček, jenž často bývá ve výbavě přenosky, kterým hrot po přehrání každé strany desky otíráme poněkud šikmo ve směru podélné osy přenosky zásadně od části s vývody signálu k přední části, tedy ve směru relativního pohybu drážky. Toto rutinní čištění občas doplníme odstraněním na hrotu ulpívající "brusné pasty" tím, že na štěteček naneseme trochu isopropylalkoholu nebo vodky, pokud vám jí není líto (pozor, aby tekutina nestékala po chvějce do jejího pružného uložení). Poslouží prý i škrtátko od zápalek, kterým se přejíždí po špičce hrotu, ovšemže jemně!

Často pomůže proti šumu a praskotu i výměna přenosky za typ s hrotem jiného tvaru, který se dotýká drážky v místech, kde není poškozená.

Zdroj: hifiporadna.cz
Foto: zdroj internet