Nechci si s tebou povídat, aneb Jak přežít kriminál

Jedním dechem čtu ukázku z rukopisu připravované knihy Rudy Schwesera. O knize se zmínil, při našem rozhovoru z jeho návratu z nedobrovolných „ dva a půl roku prázdnin“. Nebude to nudné čtení, protože Ruda opravdu psát umí (jak už naznačuje ukázka), jeho lehce kousavá ironie spojená často s kritikou, ať už šlo o recenze, nebo některá „bolestivá“ témata jak se říká „ze života“ z jeho Katovny, byla nejen pravidelně trefa do černého, ale ještě vždy podána břitkým humorným jazykem.
Ruda jde s tímto tématem jako vždy až „k morku kostí“, přestože se to týká jeho samotného, nestrká hlavu do písku ani nehledá vinu všude kolem sebe. Netají se tím, že za mřížemi strávil „pár“ měsíců díky ekonomickému „deliktu“ v časech dávných, v jeho případě ale Boží mlýny mlely opravdu hodně pomalu a trest přišel v době, kdy už ho nikdo nečekal.
Nehraje si na moderního Monte Crista a kniha rozhodně nebude o „senzačních chystaných útěcích alá Alcatraz", ani na vlně dnes populárního „útěkáře“ Kájínka, nečekejte příběhy novodobých vládců podsvětí a „Kmotrů“. Jde o syrovou výpověď, jak reálně probíhá život za mnoha mřížemi a ostnatých drátech, den po dni, týden po týdnu, až splývají v časový tunel, který jak se dotyčnému zdá, nemá konce. Pravdivý příběh rockera, kterého dostihla spravedlnost. Kniha o tom, jak se cítí člověk vytržený z civilního života a jde do velkého neznáma, neví co ho čeká, když přátelé, zvyky a návyky zůstali na druhé straně mříže. Jak se počítá každá uplynulá vteřina, minuta, hodina, jak zabít nudu, nenechat se zatáhnout do žádného konfliktu, jak zůstat při smyslech a nespadnout do letargie a apatie. Muset být neustále ve střehu, jak se sní o životě bez mříží, o tom jak jen TAM přežít…
Mluvil jsem s Rudou, půjde jen o opravdu omezený náklad a vzhledem k dnešní ekonomické situaci bude volit možnost HitHit nebo nějakou platformu crowdfoundingu, aby kniha mohla vůbec v jeho režii vyjít. Takže sledujte náš Rockpalace, kdo si nechce knihu nechat ujít. Budeme včas informovat a vyjití knihy i podporovat.

ukázka z připravované knihy:

…..„Dejte se dohromady, ustrojte se a za dvě minuty jdete všichni k lékaři na vstupní prohlídku.“ znělo to jako rozkaz. Za chvíli nás vedli věznicí někam do zdravotní části a já netušil kam, protože mi připadaly všechny chodby a patra stejné. Jen mi došlo, že ve vězení vlastně budu muset řešit zdraví, zubaře a bůh ví co ještě. Otázka byla, jak kvalitní vězeňská zdravotní péče bude. O tomto tématu kolovaly mezi lidmi dost neuvěřitelné příběhy. Bylo mi víc než jasné, že ve vězení nepracují ti největší lékařští odborníci a kapacity, protože kdyby patřičnou úroveň měli, tak přece neskončí ve věznici. Mám panickou hrůzu ze zubařů, a tak moje největší obavy se týkaly právě této oblasti. Nedělal jsem si žádné iluze o kvalitě a dostupnosti zdejší zdravotní péče. Možná máte na něco nárok, ale nejspíše to nemusí znamenat, že ten nárok musí být akceptován. Uvidíme, řekl jsem si a doufal, že to snad nebudu muset zjišťovat.
Za chvíli jsme byli odvedeni labyrintem chodeb, mříží, čidel a schodišť před ordinaci. Byli jsme usazeni v čekárně a nic se tu nelišilo od jakékoliv jiné čekárny, které jsem znal z civilu. Bylo zde několik dalších čekajících odsouzených. Napočítal jsem asi deset osob. Jeden poměrně mladý klučina nevypadal vůbec dobře. Seděl s rukama na břichu, jakoby si ho chránil, byl bledý a kýval se dopředu a dozadu. Podle mne potřeboval okamžitou péči, ale všichni byli v klidu, nikoho to nijak nevzrušovalo. Bylo mi ho líto a přemýšlel jsem, že na něj upozorním dozorce nebo sestru, hned jak bude vhodná příležitost. Nakonec jsem to neudělal. Vedle mne seděl vězeň, který si všiml mojí starosti. „Pokud mu chceš nějak pomoci, tak to ani nezkoušej.“ pronesl tiše, aniž by se na mne podíval. „Ale on tu za chvíli zkolabuje, nevypadá vůbec dobře, někdo by si toho měl všimnout !!“ odvětil jsem také potichu. „Je to obyčejný absťák, tohle je prostě jen „fetka“. Na tyhle tady serou.“ vysvětlil mi a podíval se mi krátce do očí. „Aha, já jsem debil...no, s tímto nemám moc zkušenosti. Nepoznám to..asi. Ale nestane se mu něco nebo co já vím??“ nedalo mi to. „ Ne, nic se mu nestane a nelituj ho, kurva!!“ pronesl ostře a hleděl do země. Podíval jsem se na něj, ale stále hleděl nepřítomně na podlahu. Rozhodl jsem se to dále nekomentovat. Rozhlédl jsem se pořádně konečně kolem a zjistil jsem, že tam sedí dost mladých lidí a já tam byl nejspíše nejstarší. Je zvláštní, že dost lidí má představu, že kriminálník má své činy vepsány do tváře a že se to dá poznat. Vždy jsem věděl, že to tak není a tady se mi to potvrdilo. Některé mladé tváře by spíše hovořily o pravém opaku. Je spousta věcí, za které se člověk může dostat do vězení a rozhodně není možné poznat kdo a za co ve vězení je. Slyšel jsem, že není vhodné se na to ptát a že pokud dotyčný chce, tak vám to časem řekne sám. Proto jsem se tedy neptal. Všiml jsem si, že sedíme v nezvykle zamřížovaném prostoru, mříže vlastně byly naprosto všude kudy jsme se pohybovali, taky různé detekční brány.
Netrvalo dlouho a byl jsem vyzván, abych vstoupil do ordinace. Vstoupil jsem a první, co mi padlo do oka, bylo nezamřížované okno a za ním ulice a lidé – lidé pohybující se volně, svoboda. Byl jsem ve vězení jeden den a tento výhled mi přesto připadal strašně vzdálený a neskutečný – jako nějaký surrealistický obraz. Fascinovalo mne to, čas jakoby se zastavil.
„ Pane Schweser, posaďte se.“ probudil mne hlas zdravotní sestry. Ordinace se nijak nelišila od běžných ordinací. Dokonce ten hlas zněl mile. Podíval jsem se na sestru a kývl. „ Změříme vám tlak a uděláme další běžná vyšetření. Bude to chvilička. Taky nám zodpovíte pár otázek ohledně vašeho zdravotního stavu.“
„ Dobře, jasně.“ odpověděl jsem automaticky. Sestra mi nasadila vše potřebné na změření tlaku, napumpovala balonek a já cítil sevření obepínajícího rukávu na paži, které vzápětí začalo povolovat. „ Máte vysoký tlak, pane Schweser. Nejspíše to bude stresem, to je v tuto chvíli normální a je to tak u většiny nováčků. Mělo by se to zklidnit během několika dnů. Pokud by jste měl pocit, že to nepolevuje, bylo by dobré, aby jste to hlásil a nepodceňoval to.“ informovala mne starostlivě sestra. „ Obvykle piji hodně kávy, ale tady jsem ještě žádnou neměl. Přesto to do budoucna omezím, pokud se vůbec ke kávě dostanu.“ slíbil jsem s vědomím, že to nejspíše nedodržím.
„ To by bylo dobře.“ reagovala sestra. Pak mne sestra zvážila, změřila a položila pár obvyklých otázek. Nakonec mi dala do rukou nádobku – šampusku, abych ji zanechal trochu své moči. A to byl problém, močit se mi nechtělo a ze zkušenosti vím, že se prostě horko těžko donutím. Přesto jsem tedy zašel na záchod a tam jsem se ze všech svých sil snažil dodat žádanou tekutinu. Napínal jsem břišní svaly, zkoušel různé fígle se studenou vodou, ale bohužel nic. Po pár minutách jsem to vzdal a s rezignovanou tváří jsem se vrátil do ordinace. „ Prostě to nejde, já to takhle na povel nezvládnu. Je mi líto.“ informoval jsem sestru.
„ Z té moči potřebujeme detekovat přítomnost nebo nepřítomnost drog, pane Schweser, takže ji nutně potřebujeme.“ zamrazilo mne, protože jsem si vzpomněl na svého posledního jointa v předvečer nástupu.
„ Aha, ehm…. A nestačilo by, kdybych vám to řekl rovnou??“ „ A co nám chcete sdělit rovnou?“ padla udivená otázka. „ Předevčírem večer, před poslední nocí ve vlastní posteli, jsem si dal s přítelkyní jointa, takže předpokládám, že to tam najdete – to THC nebo jak se to jmenuje.“ doznával jsem se kajícně, jako bych měl za sebou lajnu koksu.
„ To je milé, že nás upozorňujete, ale stejně to potřebujeme mít ověřené testem!“ trvala na svém sestra a ani jí to nepřekvapilo. „ Hm, tak to tedy nevím, jak vám v tuto chvíli pomůžu.“ „ Vezměte si nádobku do čekárny a kdyby se vám chtělo, tak zaklepejte. Stejně tam ještě nějaký čas strávíte než vyřídíme zbytek lidí.“ poradila mi sestra. „ Jo, to zní rozumně, dobrá.“ Vrátil jsem se do čekárny a nesedl jsem si, ale začal jsem se procházet. Místnost byla nezvykle malá, ale nějak to šlo. Napínal jsem znovu své břišní svaly a snažil se vytvořit jakýsi podtlak v močovém měchýři. Po pár minutách mé úpěnlivé snahy to najednou a nečekaně přišlo. Cítil jsem ale také, že by ta potřeba mohla zase zmizet. Co teď? Rozhodl jsem se nádobu naplnit tam, kde jsem zrovna stál a to neodkladně. Začal jsem plnit šampusku otočený ke zdi. Tlak byl tak překvapivý, že jsem cítil oprávněnou obavu, že určitě „přeliji“. Parádní situace. Hladina mojí urinální tekutiny se
začala nebezpečně blížit okraji nádoby. Aktivoval jsem pro změnu ze všech sil svou biologickou brzdu. Už to vypadalo, že si pochčiju ruce, ale nakonec to dopadlo dobře. Byl jsem hrdý, kolik jsem toho ve svém věku načůral. Otočil jsem se k obecenstvu a hrdě pochodoval ke dveřím ordinace. Čekal jsem uznalé výrazy tváří, ale nic. Jo, jo mládež …. neví nic o ztrátě tlaku věkem, pomyslel jsem si. Zaklepal jsem. Ani to netrvalo dlouho a sestra otevřela. „ Tak tady to máte.“ tvářil jsem se hrdě a nejspíše jsem očekával ocenění. „ Aha...a co já s tím v tuhle chvíli?“ načepýřila se sestra. „ Je to skoro plné.“ poznamenávám s hrdostí alfa samce.
„ To oceňuji, ale jak mám vědět, že to je skutečně vaše, když vás tu je deset??!!“ to mne poněkud rozhodilo a současně urazilo. Horečně jsem začal přemýšlet, aby můj produkt a snaha s tím spojená nepřišla nazmar, vědom si toho, že v tuto chvíli už skutečně nic jiného nevyprodukuji. „ Bude tam jistojistě THC.“ poznamenal jsem vítězně. Sestra byla zaskočená mým argumentem a hleděla na mne s jedním velkým otazníkem. „ No, pokud tam bude THC, tak koho jiného by to bylo?! Asi bych spíše vyvíjel snahu mít moč čistou, pokud bych chtěl podvádět, ne ?!“ vytasil jsem se s trumfem. „ To dává smysl pane Schweser, nechám si vaší moč jako poslední, zatím si sedněte.“ zahlédl jsem náznak úsměvu. Vyhrál jsem a sestra navíc prokázala smysl pro humor. THC se nakonec skutečně potvrdilo a můj vzorek byl tedy uznán. Bohužel to také znamenalo, že jsem do své karty odsouzeného dostal značku „T“ a to by mělo znamenat, že jsem „Toxikoman“. Jestli závislý, nezávislý, lehký nebo těžký, to už se tam neuvádí. Mohl jsem sice protestovat, ale byl by to marný boj, i když to bylo postavené na hlavu. Vrátili jsme se na celu a ten den ještě proběhlo focení, ale to byla čistá rutina. Cela mi připadala ještě špinavější než předchozí den.