(Ne)zapomenuté kapely- MECLONY BAND (Ladislav Soutner)

  • Číst 6947 krát

V seriálu (Ne)zapomenuté kapely se budeme vydávat na cestu do nepříliš dávné historie a odkryjeme příběhy kapel, které se sice nedočkaly dlouholeté a stabilní kariéry, ale i tak si v době svého působení dokázaly získat pozornost. Tento seriál nás zavede do méně známých, ale třeba o to zajímavějších zákoutí hudební scény. Na tuto cestu se vždy vypravíme s výrazným členem dané kapely.

Seriál začneme rozhovorem s Láďou Soutnerem z kaznějovské skupiny MECLONY BAND. Láďa je mým dlouholetým spoluhráčem v kapele, takže jde o ideálního respondenta, na kterém mohu koncept tohoto seriálu vyzkoušet.

Láďo, první otázka je předvídatelná. Jak vznikl Meclony Band a s jakými záměry jste ho zakládali?
Kapela vznikla spíš jako taková sranda. Na základní škole, v osmé třídě. Já brnkal na kytaru, Pepa Soukup hrál na klavír. Další dva spolužáci byli naprosto bez hudebního umu, což ale v době, kdy se jednalo spíš o srandu, která nikdy neměla být realizovaná, nevadilo. První vystoupení bylo na rozlučáku naší deváté třídy. Já na španělu a Pepa na klávesy na čtyři baterky. Byl to trochu punk, ale díky opojení spolužactva sklidil úspěch.

Vím, že v počátcích proběhla spousta personálních změn a ani žánrově jste nebyli v kapele úplně na stejné vlně, takže se děly věci nevídané. Ostatně i váš bývalý bubeník popisoval Meclony Band jako kapelu vymykající se zdravému rozumu. Můžeš nám trochu zmapovat, jak jste se nakonec dostali k výsledné hudební podobě?
Tohle by bylo na strašně dlouho, takže se to pokusím nějak zkrátit. Ve chvíli, kdy jsme se nějakým způsobem začali opravdu vážně věnovat tomu, že by z toho měla být kapela, stal se absolutně největším motorem Petr Soukup. On neměl úplně hudební nadání, ale je výborný textař a je prostě umělec se vším všudy. Já psal primárně hudbu k jeho textům. V té době jsme už měli opravdové hudební nástroje, podporu nejen rodičů, ale hlavně města a domu dětí. Měli jsme kde zkoušet, měli jsme kde dělat koncerty, to všechno úplně zadarmo a na čestné slovo. Nedovedu si představit, že by dnes město například dalo jen tak k užívání sál svého kulturního zařízení. Byla jiná doba, všechno nám hrálo do karet. Postupně jsme se vyvíjeli i co se týče obsazení. Petr Soukup kromě textařiny postupně usedl za bicí, kde ho následně vystřídal Honza Kochman a nakonec Kája Winkelhöfer. Pepa zůstal u kláves od začátku do konce, já vyměnil kytaru za basu, moje místo u kytary obsadil výborný Zdeněk Kovařík. Krátce se u nás vystřídaly i dvě zpěvačky, Bára Dubinová, později Zuzka Čížová. Bára byla tehdy Petrova přítelkyně, byla to taková hippiesanda, k tomu hrála na kytaru. Petr se ke konci svého působení usadil k samplu, což bylo super. Byl šoumen, svým moderováním a humorem měl tah na branku a k tomu na něj letěly holky.

Váš přístup ke koncertům byl také specifický, kdy se projevovalo, že jste vedle kapely měli i ochotnickou divadelní společnost. To by si taky zasloužilo trochu rozvést.
I tohle byla vlastně práce hlavně Petra. To se ještě pořád pohybujeme v době, kdy už jsme sice hráli tak nějak opravdu, ale pořád pro nás byl ten humor na prvním místě. Vzhledem k tomu, že vystoupení jsme dělali v té době především v kaznějovském kině – tedy pro sedící publikum – tak jsme do koncertů míchali i divadlo. A vlastně to vůbec nebylo špatné. To ale trvalo poměrně krátce a vyústilo to právě v rozdělení do dvou uměleckých těles. Kapela pokračovala čistě hudebně a ochotnické divadlo hrálo divadlo. Já, Pepa Soukup a později Karel Winkelhöfer jsme se angažovali v obojím, Petr už zůstal pouze u divadla.

Kde jste vystupovali, jaké publikum na vás chodilo a jak se vám celkově dařilo?
Primárně se hrálo jen v tom kaznějovském kině. Zhruba jednou za tři měsíce. A tady to byl vždy úspěch, kdy se standardně scházelo 150 a více platících. Tu a tam jsme se objevili na různých festech v rámci okresu, dost jsme odehráli jako předskokani klasické místní tancovačky Expres. No a samozřejmě taky něco v Plzni v klubech. Zpětně nedokážu říct proč, ale lidi vždycky přišli. A jak už jsem říkal, mnohdy i stovky lidí. Základ samozřejmě tvořili známí, ti s sebou přivedli svoje známé a tak nějak se to skládalo dál a dál. Jestli chodili, že to byla sranda, nebo že jsme vlastně byli ještě děti? Těžko říct. Chodili a platili, to nám stačilo

Byli jste docela mladí a bez řidičáku. Jak probíhal výlep plakátů anebo vůbec zajištění koncertu?
Tak v tomhle to zase tak těžké nebylo. V rodinách auta byla a rodiny nás, jak jsem říkal, dost podporovaly. A výlep jsme si zajišťovali vlastní silou na jednostopých vozidlech s dvoutaktním motorem.

Po nějaké době jste fungovat přestali, ty jsi pak zkoušel kapelu obnovit, byly i nějaké změny názvu, poté další pokus o reinkarnaci. Můžeš nějak popsat toto období?
Vztahy, školy a vlastně i první zaměstnání jen urychlily rozpad kapely. Říkám urychlily proto, že kapela by se asi stejně rozpadla. Nešlo dál stavět na tom, že jsme děti, protože už jsme dětmi nebyli. A muselo se to někam kvalitativně posunout. Problém byl, že každý z nás ten posun viděl jinak, jiným směrem i jiným žánrem. O nějaké mé snaze o obnovu asi úplně nemůže být řeč, šlo spíš o nějaké hudební pokusy s dalšími lidmi, ve kterých jsem chtěl něco málo z Meclony bandu použít. Byly to ale jen krátké záležitosti. Nejvýrazněji snad s Frantou Pokorným (později Harlet, dnes asi nehraje) a s Jakubem Sloupem v T.D.P.

Jak vidíš potenciál Meclony Bandu dnes s časovým odstupem? Mohla se kapela prosadit více? Co jí k tomu chybělo?
Nemohla. Chyběli k tomu právě lidé, kteří by šli za stejným výsledkem stejnou cestou. To, že každý do toho tahal úplně jiný žánr, bylo smrtelné. Mluvím teď o fázi, kdy už nám bylo těch osmnáct a víc. Do té doby bylo právě tohle tím, co tu kapelu dělalo zajímavým. Dokud jsme byli „špatní“ muzikanti, nebyly ty rozdíly tak patrné a dohromady to dávalo smysl. Tím, jak jsme se víc a víc profesionalizovali, se to začalo rozpadat, každý tahal za ten provaz na jinou stranu stále silněji.

Jak se poté vyvíjela tvoje hudební kariéra?
Krátké angažmá v T.D.P s Kubou Sloupem a pak už vlastně jen Greymon až dodnes. Mluvím o kapelách jako takových. Různé brnkání ve zkušebnách s různými muzikanty nepočítám. Až na jednu výjimku teda a ta mě hodně mrzí. V době, kdy šel Greymon do útlumu, jsem dostal lano od legendárního Media. Z toho jsem ale utekl po několika zkouškách, protože mi to přišlo jako moc velké sousto a dost jsem se toho bál. Mrzí mě to hlavně proto, že jsem zklamal kapelníka Milana, který do mě vkládal velké naděje. Milan byl nejlepší muzikant, jakého jsem v životě potkal a byl neuvěřitelně dobrý a moudrý člověk. Moc bych se mu za to chtěl omluvit, ale to už bohužel nejde.

Meclony Bandem prošlo ale více zajímavých osobností a mnohé se docela výrazně na poli kultury prosadily. Můžeš některé zmínit?
Ano, bylo jich více, ať už je to Zdeněk Kovařík, Honza Kochman... Ale já bych vyzdvihl hlavně toho Petra Soukupa. Ten byl v Meclony Bandu u samého začátku a jeho kariéra je neuvěřitelná. Píše básně, glosy, vydal už několik sbírek svého umění, dělá stand up poetry a vystoupení bývají vyprodaná. Jeho texty jsou i u takových jmen, jako je Lucka Bílá nebo třeba Abraxas.

Tuto otázku budu dávat v tomto seriálu všem. Jaká je procentuelní pravděpodobnost, že Meclony Band ještě někdy na pódiu uvidíme?
V rámci nějaké jednorázové srandaakce možná... ale na to, že by se kapela vrátila v nějaké plnohodnotné formě je ta pravděpodobnost jednoznačně nula. Byla to epizoda, která měla svoje místo tenkrát, dnes už ne.

Jaké jsou tvé další hudební záměry, co od tebe můžeme do budoucna očekávat a na co se těšit?
Greymon. A na to se fakt těšte :-)

371467028 1018521489435498 8729553486708540349 n