My děti ze stanice ZOO vstupuhí do Plzně: Syrový příběh, který ani po letech neotupěl

Kniha My děti ze stanice Zoo patří k nejsilnějším dokumentům o dospívání na okraji společnosti. Vznikla na základě autentických výpovědí Christiane F., dospívající dívky ze Západního Berlína 70. let, která propadla heroinu a pohybovala se v prostředí prostituce kolem stanice Zoologischer Garten. Text bez příkras a morálních soudů zachycuje každodennost drogové závislosti, generační prázdnotu i selhání okolí. Právě syrovost a neuhýbání z reality z ní udělaly světový bestseller a nadčasovou výpověď.

Tenhle příběh je extrémně otevřený a nepříjemně pravdivý. Jak těžké bylo udržet jeho syrovost a zároveň z něj neudělat jen šokující podívanou?
Martin Krč, dramaturg: To, že nám nejde o senzáciu, nám bolo jasné od začiatku. Trochu nám pomohol ten historický a geografický, respektíve kultúrny odstup. A potom samozrejme humor. Napokon, ani kniha nie je napísaná tak tragicky, ako si mnohí ľudia po rokoch pamätajú. Už samotná Christiane rozpráva o mnohých udalostiach bez pátosu a s humorom. Okrem toho som pri práci na tomto projekte strávil množstvo hodín ako dobrovoľník v centre pre kontakt s ľuďmi, ktorí užívajú tvrdé drogy. Napriek ťažkým situáciám si vedia zo seba robiť srandu. Nemal som pocit, že by stáli o ľútosť. Ani by ju nebrali vážne od niekoho, kto nevie, čím si prechádzajú. A nechceli sme práve, aby na tú inscenáciu chodili ľudia “ako do ZOO”. Medzi ľuďmi, ktorí tvrdé drogy berú a tými, ktorí neužívajú, je oveľa menej rozdielov, ako si bežne predstavujeme. A dôležité je nevnímať ich len ako ľudí, ktorých život zničili drogy. Alebo že si ho zničili sami, keď sa rozhodli drogy užívať. Nefunguje to tak, že si niekto dá jednu dávku a stane sa závislým. Závislosť hrozí najmä u ľudí, ktorí majú neznesiteľný život bez ohľadu na to, či berú drogy.

Jak moc se inscenace drží původní linie knihy a kde jste si dovolili autorský zásah – ať už ve výstavbě příběhu, dialozích nebo celkovém vyznění?
Martin Krč, dramaturg: Kniha je mimoriadne rozsiahla a podrobná, takže sme si z nej vybrali najpodstatnejšie a pre nás divadelne najvýživnejšie časti. Nedržali sme sa otrocky predlohy. Niektoré situácie som dotváral už pri dramatizácii, nechali sme priestor aj pre vklad účinkujúcich… Citovali sme aj nejaké pasáže z druhej knihy o Christiane F., kde ako dospelá rozpráva o rokoch, ktoré nasledovali a s odstupom rozmýšľa o svojej mladosti.

Co může vaše inscenace nabídnout lidem, kteří knihu znají téměř nazpaměť?
Martin Krč, dramaturg: V prvom rade je dôležité povedať, čo im neponúkne - nejde o rovnaký zážitok, ako pri čítaní knihy. Ide o samostatné dielo, nie o doslovné prenesenie Detí do iného média. Ide o pohľad na tento známy príbeh prostredníctvom našej generácie.

Christiane F. je často braná jako symbol ztracené generace. Vidíte v tomhle příběhu paralely s dneškem? Berlín 70. let je už historie. Proč by tenhle příběh měl dnes zajímat mladé lidi?
Martin Krč, dramaturg: Isté paralely vidieť môžeme. Osobne som spoznal ľudí s takmer identickými osudmi ako nájdeme v knihe. No dnes už ide o výjimky. Nežijeme v heroínovej kríze. Aj pohľad na drogy je iný. Mnohé z týchto zmien sme sa snažili v inscenácii zohľadniť, priniesť naše vlastné skúsenosti a náš pohľad. Niektoré veci sa však nemenia. Veľká časť spoločnosti si myslí, že ak niekto berie drogy, zničil si život, lebo je nezodpovedný. Alebo že je slabý. Že: “Mne by sa to stať nemohlo!” A že “feťákov” treba zavrieť. V skutočnosti však tvrdé drogy často berú ľudia, ktorí mali smolu. Mali smolu na rodinu, na kamarátov, na príšerné zážitky, na genetickú výbavu - lebo aj to je faktor, za ktorý nikto z nás nemôže. Nezaslúžia si trest, potrebujú pomoc.
Véja, herečka: Myslím, nebo tedy doufám, že dnešní mladší generace mají už víc informací a povědomí o tom, co jsou to drogy a co můžou způsobit, jsou tedy i víc opatrnější a edukovanější.
Maruška, herečka: Rozhodně. A to velmi silné. Toto dílo je stále velmi aktuální. Zkratkovité jednání v nouzi se z mého pohledu stává zásadním problémem dnešní doby. Lidé čím dál více utíkají k drogám všeho druhu. Jednou takovou velkou drogou jsou například i sociální sítě, sebepoškozování, porno, nezávazný sex apod. Lidé se cítí být prázdní, jsou vyčerpaní a chtějí vše rychle, nezvládají sebekontrolu, nevnímají své nitro a nedokáží se zastavit. Odpojují se od přírody a nahrazují vše, co je nám na téhle zemi dáno darem, lacinými stimulanty. Přitom být ve spojení s přírodou, chodit na slunce, hýbat se, vnímat svůj dech, šířit lásku, vědět, že jsme všichni jedno a že bychom měli hýčkat vzájemnost nás všech, je lék na polovinu problémů tohoto světa. Za tím si stojím.

Co bylo během zkoušení nejtěžší – technika, emoce, nebo práce s tématem samotným?
Véja, herečka: Pro mě osobně bylo nejtěžší vžít se do role mámy, jelikož máma nejsem. Bylo pro mě důležité pochopit, co prožívá a jaké to je pro ni. Zárově hraju i postavy závislých dívek, tudíž pro mě bylo i náročné naučit se přecházet mezi postavami.
Maruška, herečka: To, co si vybavím jako nejnáročnějších ze zkoušení, je určitě uchopení Christianina vztahu k sobě samotné. Zároveň to pro mě bylo ale i nejzajímavější a bavilo mě prozkoumávat její způsob přemýšlení a jednání co nejvíce do hloubky. Psychologie této postavy je naprosto fascinující a to, jak funguje její nervový systém, je ukázkový příklad toho, co může způsobit dětství plné traumatu, nedostatečné lásky a péče od těch nejbližších, bolest, se kterou si dítě absolutně neví rady, a ztracenost v tomhle velkém světě, ale hlavně sama v sobě. Ze začátku je to veselá, naivní, lehkomyslná holka, která chce prostě jen někam patřit. Chce být v bezpečí a vědět, že má o koho se opřít, že na ní někomu záleží a že má někoho, komu může dát svoji lásku. Bohužel jí tyhle přirozené potřeby poskytli lidi, kteří ji stáhli s sebou do temnoty a nechala se s nimi uvěznit v kleci s názvem závislost. Samozřejmě jí nikdy nikdo nenaučil vážit si sebe sama, svého těla a už vůbec ne regulovat své emoce. Samozřejmě, že v takovém rozpoložení dítě sáhne po tom, co mu přinese euforické pocity… na chvíli. Jenže pak už si neví rady s tou druhou částí - dojezd, absťák, jak sehnat peníze na další dávku, nesnesitelná touha cítit tu volnost, bezstarostnost a všeobjímající lásku znova, cítit ten stav, kdy je vám na chvilku všechno úplně jedno. Bohužel je tenhle stav ta největší lež. V případě Chtistiane to vede k prodávání svého těla, žebrání na ulici, stykům s nebezpečnými lidmi a absolutnímu odpojení se od své duše, což je pro každého člověka fatální. Droga silná jako heroin vás ovládne, a to natolik, že začnete ubližovat nejen sobě, ale i svým milovaným a najednou je pro vás důležitější než všechno a všichni. Je vaším pánem a vymanit se z jejích pout bez pomoci je téměř nemožné. Mrknutím oka se z vás stane otrok vlastní závislosti. Bylo pro mě velmi těžké vnímat i to, jak se vyvíjí vztah Christiane s její maminkou a s Detlefem. Heroin je úplně rozdělil a zanechal v jejich srdcích krvácející rány, nic víc, nic míň.

Jak se herci vyrovnávali s psychickou zátěží rolí, které jdou hodně na dřeň?
Véja, herečka: Já jsem dlouho pracovala s lidmi se závislostí, tudíž už mám trochu odstup. Samozřejmě něco jiného je takového člověka hrát a “pustit si ho do těla,” ale přistupovala jsem k tomu hodně opatrně a zodpovědně a vždycky dávám pozor na to, abych měla pak prostor pro sebe a na psychickou hygienu.
Maruška, herečka: Během zkoušení byli momenty, kdy jsem musela z jeviště odejít, rozdychat to nebo utřít slzy. Týkalo se to například scén s tématem znásilnění, zavržení, opuštění od těch nejbližších, smrti přátel v důsledku předávkování se nebo sebevraždy formou střelení zláté dávky. Vytvořila jsem si rituál tzv. “hereckou psychohygienu” jako očistu od role, abych si ji netahala příliš domů a nesemlelo mě to. Ale pouštět si tu drsnou realitu, bezmoc a obrovský vnitřní tlak a bolest na tělo, bylo nutné. Na druhou stranu to je přesně to, co mě na herectví baví a brala jsem to i jako určitý ventil svých bolestí a temnot. Roli Christiane jsem si postupně zamilovala a je to vlastně holka, se kterou cítím mnoho společného z dob svého dospívání, jen skrz jiné záležitosti než drogy.

Jaký stav je pro vás ideální, když divák odchází z hlediště – šok, ticho, otázky v hlavě?
Véja, herečka: Ideální je, když se to lidí dotkne jakýmkoliv způsobem. Někdo je nadšený, někoho to může pohoršit a dokonce někteří i lidé pláčou. Vždycky jsme ale rádi, když dostaneme jakoukoliv zpětnou vazbu, ať už osobní, nebo když nám lidé píší na sociální sítě.
Maruška, herečka: Každý na tuto inscenaci reaguje individuálně, někomu tečou slzy, někdo to musí rozdýchat, u někoho zavládne smích, jako obranný mechanismus, někdo je v šoku a nemůže mluvit a někdo naopak potřebuje co nejdříve sdílet své pocity a myšlenky. Pro mě osobně je největší výhra, když to donutí diváka přemýšlet, dotkne se ho to a vyvstávají mu v mysli otázky. Pro mě je odměna, když inscenace s divákem jakkoli pohne, nenechá ho to chladným.

Setkali jste se už s reakcemi publika, které vás vyvedly z míry?
Véja, herečka: Přijde mi, že někdy je náročné hrát pro studenty středních škol. Mají totiž tendence reagovat na divadlo hlasitějším způsobem, někdy se i nahlas baví, nebo odpovídají na naše repliky, každopádně ke konci představení sál ztichne a je vidět, že jsme se dotkli i tak mladých lidí a to je skvělý pocit.
Maruška, herečka: Ano, stalo se nám asi dvakrát, že divák omdlel a občas nás vyruší nevhodné poznámky nebo smích v situacích s tragickým obsahem.

Spousta lidí vnímá My děti ze stanice Zoo jako varování. Vy osobně - berete tuhle inscenaci spíš jako apel, nebo jen jako nekompromisní svědectví?
Véja, herečka: Řekla bych, že od obojího trochu. Je to odstrašující příklad a varování, které je ale podložené skutečným příběhem, který to varování ještě umocňuje.
Maruška, herečka: Já beru naši interpretaci tohoto díla jako zprostředkování ponoření se do kruté reality, kterou je dobré a dovolím si říct až nutné znát. Je skvělé, když to zafunguje jako apel, to je ale už na samotných lidech, jak se k zážitku postaví.

A úplně na konec – kdyby si měl plzeňský divák odnést jen jednu věc, jaká by to byla?
Véja, herečka: Mluvit spolu, mluvit o nepříjemných věcech, svěřovat se svým blízkým, mluvit se svými rodiči a dětmi.
Maruška, herečka: Nic na světě nestojí za to, abyste se zřekli sami sebe. Láska je silnější než smrt.