Jak mě potkal bigbít 4. část

  • Číst 8422 krát

Zkušebna byla, zkoušet i hrát se dalo, ale do vojny zbýval jen krátký čas. Chodili jsme samozřejmě občas na Chodskou rychtu a dokonce jsme mohli už legálně popíjet, čehož jsme samozřejmě využívali v hojné míře. Jednou takhle Arnošt na rohu Bendovy a Kardinála Berana prováděl močení a já postával opodál. Najednou automobil SNB, přejel kolem, ale my tušili, že se vrátí. Proto Arnošt, který to tam znal, zaběhl do baráku, že prý to je „průchoďák“. Fízlové to objeli kolem bloku a hned po mně, „kde je ten druhej?“ - „kterej, jo myslíte toho opilce? Tak toho neznám“. Jeden zůstal se mnou a druhý se šel podívat po Arnoštovi, který v tu chvíli vyšel z baráku a pohvizdujíc, s bundou přes rameno a vydal se na druhou stranu ulice. Tam byl polapen a odehrával se tento rozhovor „co jste dělal v tom baráku“ - „schovával jsem se před vámi, protože jsem za rohem močil“ - „znáte toho druhého“ „ano, učili jsme se spolu“. Když přicházeli oba ke mně, věděl jsem, že je průser. „Tak ty ho neznáš“ - a dostal jsem ránu obuškem, „znám“ odpověděl jsem „a proč jsi říkal, že ho neznáš“ - „já nevím“. No dopadlo to nakonec tak, že Arnošt dostal 50,-Kč pokutu za močení a já 200,-Kč za lhaní, že jsem radši taky nemočil.
V té době jsme už nehráli u Žáby pravidelné soboty, ale vyjížděli i do okolí Plzně, například Osek u Rokycan, Dvorec u Nepomuka či slavná Plzenecká Výrovna a další. Výrovna byla zvláštní hlavně tím, že jsme tam jeli Roburem, který tenkrát sehnal manažer Sten Břich Tychtl, což byl Standa Tychtl, přezdívaný tak Oldou Úblem, dle jeho břicha, protože ho jednou v mototechně na Moskviče u výstaviště, kde byl zaměstnán, viděl vytírat podlahu a cituji Oldu „Stando, tobě to břicho visí jako krávě vemeno“. Zmíněného Robura jsme na Výrovnu museli dokonce vytlačit, když nezvládnul místní kopec, ale dolů, když nepřišel vůbec nikdo, tak dolů už jel sám. Jednou jsme takhle hráli v Oseku u Rokycan pro místní SSM a oni nám navrhli dvě možnosti. Buď 500,-Kč na ruku, nebo co sníme a vypijeme. To vypijeme, hlavně zaujalo našeho manažera Standu, a když šel už asi po čtvrté od výčepu s tácem na pivo plným gruziňáků, tak pořadatelé malinko zapochybovali, že jejich návrh byl ten pravý. Za námi stála místní děvčata v trojstupech a za nimi místní chalani a velmi plasticky naznačovali, jak to vše dopadne. Proto jsme pozvali ke stolu ještě pár chasníků z Oseka. Vše bylo zakončeno nekonečnou družbou, a protože jsme druhý den hráli v nedaleké Klabavě, tak jsme přespali v klubovně SSM. Do Klabavy nás z Oseka převezli traktorem, aparatura na valníku a při příjezdu do Klabavy nám byly pokládány různé dotazy, jako třeba „jakpa dlouho jste nehráli“. Až když jsem se podíval pořádně na bubny a ze šlapáku koukala sláma, tak jsem otázky pochopil.
Ale to už se civil chýlil ke konci a čekala nás vojna.
Povolávací rozkaz jsem dostal do Opatovic nad Labem a náhodou i Míra Šebesta rukoval ke stejnému útvaru. Ještě večer jsme byli z Opatovic převezeni do Chrudimi, kde do nás hustili morseovku a já už se začal pokukovat po možnosti hudebního vyžití.
Přátelé, teď se vám musím přiznat k mému nejtěžšímu hříchu a největšímu úletu . . .já na vojně hrál country. Sestava, já na kytaru, Míra Šebesta kontrabas (nalepil si z izolace pražce), Honza Buchta z Brna, výborný banjista a šoumen, Karel Suda z Chomutova, znalec skupiny Víčka a Venca Pípa z Varnsdorfu, znalec žen z Varnsdorfské textilky. Později, když Karel a Venca byli převeleni, jsme hráli jen ve třech, trochu jsme to okořenili prvky z rockové muziky, zkoušeli jsme i něco od Deep Purple a Led Zeppelin, možná jsme hráli bluegras, či jak se to tenkrát jmenovalo a dokonce jedna z instrumentálek byl Turecký pochod od W. A. Mozarta. Trvalo to jen asi 4 měsíce, ale byla to dobrá zašívárna a lecos se i na „pévéesce“ vypilo. Jednou jsem tam přinesl balík, kde byly samé kompoty, když jsem kamarádům nabídnul ať si berou, co hrdlo ráčí, byl jsem poslán do prdele. Po otevření prvního kompotu jsme zjistili, že v konzervě pod přelepkou „višně“ byl rum, díky táto. Ten půlrok, to bylo jako v mateřské školce, rajóny jednou za tři dny a vycházka téměř kdykoliv. Jednou jsme takhle zašli na pivko do hotelu Romania a tam v baru hrála místní kapela v sestavě – housle, harmonika a bubenice, která zpívala. Do dnes si pamatuji jednu z písní, cituji „život jsem bubnům dala, když jsem na ně bubnovala“. Po půl roce jsme byli převeleni do Opatovic, kde končila veškerá sranda. Hadr, kýbl, rejžák a šůrovat, ráno, večer, co je mokrý to je čistý. Další rok a půl jsem se ke kytaře dostal jen na „vysílacím“ kde jsme s kamarádem Honzou Papežem oprašovali různé písně na vlastní „španělky“ a pojídali kachny. To jsem takhle jednou přijel v pátek na opušťák domů, samozřejmě šel hned na pivo s přáteli, a když jsem se v sobotu za zvuků Zákruty (tehdejší rádiový pořad s neuvěřitelně protivnou znělkou) probudil, tak jsem z kuchyně ucítil povědomou vůni. . . . „co to vaříš babi??? „kachnu ti peču“, ajajaj, udělej mi bramborové placky, prosím, „co jíte na vojně, sakra“, “kachny“ zněla má odpověď. Ano, pod „vysílacím“ byla sádka kachen a tam se na ně chodilo. Někdo z nás spočítal, že v šesti lidech jsme jich za rok sežrali 137, tak se nikdo nemůže divit mé chuti na bramborové placky. Jezdil tam takový divný človíček s motorovou tříkolkou, „imperialista“ jsme mu říkali a s ním jsme šmelili pivo za benzín. Kolikrát to byl krásný společenský večer, dvě kachny, dvě basy piva a litr rumu, no pro šest lidí tak akorát a opilý Kohút zpíval „slovenské mamičky“ a mlátil při tom hlavou do stolu. Jinak to „vysílací“, to byla taková jakoby záloha radistů, odkud se dělal provoz morseovkou jako záloha pro ty, co naváděli letadla na „přijímacím“ nad Československem. O dva kilometry dál bylo to „přijímací“ kde byly právě navigační systémy a jednou, když letěl Husák z Bratislavy do Prahy, tak jsme ho někde u Kolína ztratili a začal poplach. Naštěstí se letadlo objevilo někde kousek za Prahou. Docela mě pobavila myšlenka, že by Gustáv přeletěl hranice do NSR a třeba v Mnichově by se ho zeptali, jestli chce požádat o politický azyl. Chodili jsme si, když nepřijel „imperialista“ také pro lahvové pivo a do velké polní se vešlo přesně 21 flašek, většinou ale Nový Bydžov, nebo Královohradecké. Jednou takhle po mastném obědě jsem dostal chuť na točené a s kamarádem Honzou jsme vyrazili do města. Byla to cca 2 kilometrová trasa, většinou vedena kolem rybníku, nebo uličkami Chlumce a jediné místo, kde mohl být problém, byl most, kde se nebylo kam schovat. A protože jsme šli po obědě, tak jsme samozřejmě nebrali ty „baťohy“, dali si pár točených a koupili pro spolubojovníky litr rumu. Samozřejmě při cestě zpět jsme na mostě narazili na náčelníka „přijímacího“. „Kde jste byli soudruzi“ a já v tu chvíli salutujíc, flašku rumu schovanou v rukávě od konga (vojenská maskáčová bunda) hlásím. „Soudruhu majore, byli jsme v Chlumci pro elektronku do televize, abych mohl zajistit večerní sledování televizních novin“. Byl jsem pochválen, ale i napomenut, že příště mám zavolat předem. On to nebyl až zase „takovej vůl“, neboť na „vysílacím“ měl zahrádku a když mu divocí králíci začali okusovat salát, tak jednou navrhnul „soudruzi, králíka chyťte a já vám dám za něj 100,-Kč a vy ho můžete sežrat“. Nastražili jsme pasti, králíka chytili, ukázali, zinkasovali obnos a už se odnášel do kuchyňky, kde byly připraveny nádoby na jeho úpravu. V tu chvíli jsem dostal výborný nápad. Králík se schoval a asi po třech dnech, kdy jsme pracně napodobovali okusování salátu králíkem, přijel dotyčný soudruh a opět navrhnul stejný kšeft. Další den jsme králíka „polapili“ a ukázali soudruhu majorovi. Ten na nás chvilku podezřívavě koukal, rozkázal králíka položit na zem, zastřelil ho a se slovy „příště ze mě nedělejte vola a teď ho můžete sežrat“ odešel jako vítěz. Na vojně jsem poznal celoživotní kamarády, mezi které do dnes patří zmiňovaný Honza Papež, Venca Bouček, Petr Vaca se kterým se pravidelně stýkáme každých 20-30 let a Zdenko Venclík, zvaný Harry, se kterým chodím i teď na pivo. O vojně bych toho mohl napsat hodně, ale to už také udělali povolanější, tak snad jen, byl tam nějaký vojín Pastyrák, výchoďár to byl a ten jednou říká, „pojď se mnou pro pivo“. Já se začal oblékat, a když jsem viděl, že si do kanady dává bajonet (vojenské boty/bodák) a na moji otázku proč, odpověděl, „co když potkáme lampasáka, píchnu ho do břicha a hotovo“. Jistě chápete, že jsem to vzdal.
Vojna skončila a já se dozvěděl, že kamarádi Míra s Richardem se budou věnovat životu partnerskému až manželskému a tak co dál??? Opět se začalo chodit k Námořníkovi, zatáhnul jsem tam i kamarády z vojny, ale Zdeněk Syrový měl v kapele Jardu Kaničku Englmajera a tak o mé služby neměl zájem.
rockpalace kolečko kapitola 4