Jak mě potkal bigbít - 12. část

Ano, já už v té době odcházel z kapely hrát s klávesákem Pavlem Tenkem, bubeníkem Petrem Kotorou, basákem Jardou Englmajerem a zpěvákem, světe div se, Láďou Fišerem, ano tím co byl vyměněn kolem roku 1977 za Vencu Hejlka. Ale v tom Greizu, tak tam se to povedlo. Byla to moje rozlučka s R.U.R., trochu samozřejmě nostalgie a trochu i přemlouvání od Jirky Langmajera staršího, protože páteční koncert se opravdu povedl a byl odehrán s naprostou profesionalitou, kdy i opejkači K.Z.R. (kamarádi z Rokycan) tleskali, ale sobota, kdy byl koncert druhý, po něm už mě nikdo ani moc nepřemlouval. Dostali jsme každý 300 marek, samozřejmě východních, jídlo a nocleh zajištěn a tak byl docela problém ty marky utratit. Někteří jedinci odjeli do Plavna pro záclony a jiné kraviny, ale já se k tomu postavil po „stachanovsku“ a v místním baru jsem vše propil. Nebylo to jednoduché, neboť v té době mě chutnal fernet a já, který německy uměl maximálně „scheiße“, jsem měl trochu problém. A tak jsem to vzal zprava. Schnaps, najn ,schnaps, najn, schnaps, nebudu to tady zdržovat – ja !!! Ano Bitter, to byl nápoj podobný trochu fernetu. Těch 300 mařen tam prasklo, já opětovně požadoval na barmance „bitte Bitter“ až ona si myslela, že dvakrát jen prosím, kamarád, který mě tam vezl automobilem, protože jsem potřeboval být v neděli odpoledne v Kaznějově, kde jsme dělali přehrávky s tou novou kapelou, se mnou držel krok a dopadl přesně jako já. Bitter stál 4 marky a vlastně nic jiného jsme nepili od rána božího až do 16 hodin odpoledne. „Já to nějak zašumluju a Jirka Rádl to dá“, říkal jsem si kolem 16. hodiny, ale když Rádl vypadnul z autobusu se slovy „ty vole, já to nedám, mám v sobě 34 třetinek, budu jen tak „šumlovat“ a musíš to odehrát i za mne, začal jsem tušit, že možná bude problém a taky že byl. R.U.R. kapela postavená na dvou kytarách, hrála ten den tak, že kytaristé Kolečko a Rádl klečeli každý na jedné straně pódia, kytary namířené do publika a „stříleli“ tatatatatatata, do německého publika. Samozřejmě jsme se snažili vyloudit sem tam i nějaký tón, ovšem tóny které jsme vyluzovali, se absolutně neshodovaly se zbytkem kapely. Sám pro sebe bych to nazval „harmonické orgie, možná i výmysly chorých mozků“. Ostatní se snažili to nějak zakamuflovat ale málo platné. No přátelé, byl to průser mezinárodní, ale ještě nebylo všem dnům konec. Jeden člověk z technického personálu, říkejme mu třeba Karel, mimochodem velký fešák, se tam seznámil s nějakou místní Gertrudou. To bylo v pátek, kdy naopak se opili bedňáci a on si místní slečnu odvedl neznámo kam a posléze když přišel, celej uválenej, ale usměvavej a spokojenej, tak trochu i machroval, že jako on skóroval a my nic. Když jsme mu vysvětlovali, že jeho skórování se dá považovat za „vlastňák“, tak on to od nás bral jako slepou závist. Povídal taky, že „uvidíte zítra, až přijde, nádherná ženská“. Bylo to po prvním koncertě v pátek, my, jako kapela v naprosto střízlivém stavu na rozdíl od něj. Druhý den po vystřízlivění si začínal uvědomovat souvislosti a hlavně že Gertruda by určitě neprošla naším přísným měřítkem krásy a dokonalosti. Samozřejmě se objevila, Karel se šel schovat, ale my dobráci ji nasměrovali patřičným směrem. Karel byl nejen fešák, ale i slušný člověk a tak se k ní trochu i hlásil, a když jsme poslouchali jejich rozhovor v mezinárodní řeči „Kárl, was is das kundicka“ tak Kárl se snažil vysvětlit, že „kundicka“ je něco jako „meine liebe“ česky a nám se svěřil, že ji takhle oslovoval celý čas, který strávil s ní. Protrpěl si celý večerní koncert, nejen kocovinou po alkoholu a přísahal, že už nikdy nebude pít, což samozřejmě nedodržel jako většina lidí, kteří měli něco společného s bigbítem.
Byl to můj poslední koncert s R.U.R. a jsem rád, že aspoň ten pátek dopadnul velmi dobře, opravdu jsme se všichni snažili a můj subjektivní pocit byl ten, že je to možná škoda, že odcházím, ale zase jsem měl před sebou další motivaci v podobě nové kapely Nemesis. Ještě taková malá drobnost ze zájezdu do zahraničí. V noci ze soboty na neděli tam ještě někdo poblil schody a to takovým způsobem, od druhého patra až do přízemí. Samozřejmě všichni koukali na nás na rockery, že nám je to podobné, ale mohli to být i opejkači KZR z Rokycan. Bylo provedeno pátrání až výslech, vyhrožováno i tím že naše fotky budou viset na hranicích v případě znemožnění další návštěvy NDR, ale nic se nezjistilo, až při cestě zpět, když mě kamarád vezl do Plzně a já na to zavedl řeč, tak přiznal, že ví, kdo to byl. Ani se mu nedivím, těch Bitterů měl taky dost, možná i víc než já. A to byla po pěti letech moje hudební derniéra u R.U.R., kapely, která to ze sklepa dotáhla až na mezinárodní scénu 
Původně jsem se šel kouknout na Pavla Tenka jako že ho přetáhnu do R.U.R. ale po zkoušce jsem měl pocit, že tohle je zase ono a tak jsem zůstal. Kapela se jmenovala Nemesis, zkoušelo se ob den dle mého gusta, a kdyby Kotora nebyl sedmilhář, tak by to asi i nějak mohlo dopadnout. Bylo mě řečeno, o nic se nebudeš starat, kšefty jsou domluvený, všechno zajistím „Kotora“ a ty budeš jen skládat a hrát, což mě vyhovovalo. V té době jsem pořád ještě pracoval ve V. D. Stavba, kde jsem se staral o sklad barev pro lakýrníky, písmomalíře a autolakovnu, což mě vyhovovalo, neboť jsem měl spoustu času, auto, kancelář a telefon k dispozici a hlavně možnost kdykoliv odejít či přijít do práce, samozřejmě po zdůvodnění, což nebyl problém. V té době vlastně nebylo téměř nic, a když jsem sehnal 10 zároháků, tak jsem byl slavnej. Většinu času jsem trávil pidlikáním na kytaru v kanceláři anebo v Moravské vinárně, která byla naproti jediné prodejně Barev a laků v Plzni, kde jsem kdykoliv sehnal nedostatkové zboží, například ty zároháky. Výplatu jsem měl sice minimální, až se tomu různí lidé ve vedení divili, ale můj šéf mně občas napsal odměny a hlavně jsem si to kompenzoval výdělkem z muziky. Občas se za mnou v kanceláři zastavila i nějaká ta fanynka a jednou, to přišla opravdu ta nejnej, co chodila v té době pravidelněji, tak jsem ji usadil a šel uvařit kávu. V tom zvonil telefon a ona to vzala a na můj dotaz kdo to byl, povídá „nějakej Šafařík“. Byl to nejvyšší náčelník, předseda družstva a samozřejmě volal znovu a povídá „ta čůza co tam máš, okamžitě vypadne“. No a já, protože mě vždy sral a taky protože tam seděla ta moje nejoblíbenější fanynka, tak jsem odpověděl „soudruhu předsedo, vy i já jsme členy družstva a dle stanov máme stejná práva a povinnosti. Pokud za vámi mohou chodit vaše čůzy, tak nevidím důvod, proč bych tuhle milou slečnu vyhazoval ze své kanceláře“. A bylo vymalováno. Ještě se pokusil za mnou poslat kádrováka, toho jsem z mé kanceláře vyhodil zase já. Bylo mě doporučeno, mým šéfem, abych rozvázal pracovní poměr a v tichosti odešel. Dostal jsem výpověď tři měsíce, od ledna 1989 a byl jsem okamžitě přeřazen na manuální práci a to natírat emailové sokly v domově důchodců. Tam už dělal jeden známej, a když jsem nastoupil, tak povídá „ tady pracuje nějaká zdravotní sestra, nádherná ženská, a má . . . . . . a taky dlouhý vlasy a já nevím jak na ni“. Ve srandě mu povídám, „to je jednoduchý, já ti to předvedu“ no a předvedl jsem mu to tak, že se po třech letech stala moji manželkou. To už se pracně zkoušelo s Nemesis, ona měla pochopení a jednou, když jsme hráli někde na Tachovsku, kde to bylo vždy nebezpečné, co se týče návratu domů, tak povídám „pokud se náhodou opiju, tak mne odvezte ke mně domů a ne za Evou. Já vás sice budu přemlouvat, dopravce budu vyhazovat z kapely, ale opak je pravdou. Stalo se, opil jsem se, dokonce i pozvracel, což je velmi korektně vyjádřeno, neboť Kotora druhý den sprchoval činely a Tenk kartáčkem šůroval klávesy. Ano, přesvědčil jsem dopravce a všechny, že chci za mojí milovanou. Přivezli mě kolem 3 hodiny, já se v předsíni vysvléknul, osprchoval, pokusil se o soulož, ale potom jsem si radši nechal ohřát segedín. Ráno, v neděli kolem 11 hodiny se ozývaly strašlivé zvuky. Byla to pračka, tatramatka, plněná horem a ta občas skákala po celé koupelně, jistě pamatujete. Eva viděla, že jsem se už probudil a s úsměvem povídá „kdopak tě takhle poblil“ a já pochopil, že mě opravdu miluje a přiznal jsem se. Později jsme spolu začali bydlet a v roce 1992 jsme se na pár let i vzali. Ale vraťme se k bigbítu. Jednou mě volala Helena Suchá z Domu kultury, že potřebuje odehrát koncert a jestli máme zájem. V té době Pražský Výběr nějak nehrál a nás zvučila i svítila komplet technika právě od Výběru. Koncert uváděl Petr Jančařík a ptal se „vy jste profíci“, „ne povídám“. Nevěřil, aparatura na profi úrovni, ale to už i my měli dobré aparáty a i ta muzika nebyla špatná, ale začalo to skřípat v kapele, hlavně díky Kotorovi. Petr Kotora, dobrej bubeník, ale pořád s něčím špekuloval a jednou jsem se dozvěděl, že s námi bude hrát ještě jeden kytarista a to Míra Jabko Hanus. To jsem samozřejmě odmítnul, proč by ke klávesám ještě jedna kytara, když nám to docela i šlo a přiznávám, že při nesporné kytarové Jabkovo kvalitě, jsem se také obával o flek.

s Jabkem na pivu po dlouhý letech

Kdo znáte Jabka, tak víte co je to za kytarového ďábla a tak jsem se tenkrát musel rozmyslet, jestli do toho půjdu. Nakonec jsem souhlasil, ale teď si zase musím rozmyslet, co o Mírovi napíšu, neboť je to nejen skvělý kytarista ale od té doby i můj kamarád.