Jak mě potkal bigbít - 11. část

  • Číst 6372 krát

Ještě než se rozepíši o „velkém zájezdu do zahraničí“ musím také vzpomenout na některé štace s R.U.R. v domácím prostředí. Jak jsem již psal, tak zřizovatele jsme měli Sdružený klub pracujících v Rokycanech, kde šéfoval Jirka Langmajer, známý to plzeňský zpěvák dechovek a sportovec (Železný muž). Mimo jiné je to také otec herce Jiřího Langmajera, kterého jsem také měl možnost poznat a stal se z něj výborný a můj oblíbený herec (tedy až na vojína Koubu)  No a jednou jsme byli požádáni o vystoupení přímo v SKP a samozřejmě o ozvučení hosta, kterým byl písničkář Martin Stropnický a jeho kolega, Jan Jiráň. Jako domácí kapela a také z důvodů počtu hudebníků a technického personálu jsme obsadili velkou šatnu pro cca 20 lidí a mysleli si, že duo Stropnický/Jiráň by se mělo vejít do menší šatny pro cca 6 osob. Ovšem při jejich příjezdu nastal problém. Zašel za mnou jeden z pořadatelů, že jako máme opustit velkou šatnu, neboť mistr Stropnický bude po koncertě rozdávat autogramy a do malé šatny by se nevešly všechny jeho fanynky. Já to samozřejmě odmítnul a vzkázal panu Stropnickému, že pokud chce být ozvučen a slyšet, tak zůstane tam kde je, neboť aparatura je naše a nemáme s nikým žádnou smlouvu o ozvučení. Nakonec se vše vyřešilo, i když docházelo docela nechutným situacím, jako že se nebude hrát a tak vůbec. Jinak jejich koncert byl vysoce profesionální, lid se bavil a já si říkal, teď nastoupíme my, pustíme to do nich a oni odejdou. Naštěstí jsem si dal na uklidnění dva fernety a tak mě to docela i kecalo a publikum jsem i trochu rozesmál. Jedna z našich pravidelných štací byl Plzeňský Dominik. Tam jsem hrával asi nejradši, neboť to bylo od 18h do 22h a potom se dalo ještě posedět, anebo zajít do Jadranu. V Dominiku se vždy sešlo spousty známých lidiček, jednou jsem tam dostal od jisté slečny i květiny přímo na podiu, se kterou jsem se tenkrát chtěl víceméně zblížit, ovšem ona byla zamilovaná do jiného, přes to že se s ní právě rozváděl a na moje dvoření, ačkoliv jí bylo příjemné, nereflektovala pro mne odpovídajícím způsobem. Po jistém čase začala reflektovat jiná a tak jsem dotyčnou pustil z hlavy i z mého snažení. Jen tak pro zajímavost, potkali jsme se po cca 25 letech, a aniž bych se jakkoliv snažil o nějaké velké dvoření, tak začala sama od sebe reflektovat. V Dominiku jsem zažil také jedno smutné hraní. Dopoledne jsem se dozvěděl, že umřela moje milovaná babička a i přes výhrady švagrové a mého bratra, který tenkrát nešel hrát do Slovanu, tak já šel hrát do Dominika, neboť jsem věděl, že babička by byla ráda. Samozřejmě jsem se nějak nebavil, oznámil jsem to v kapele i publiku a matně si vzpomínám, že lidi v sále, tenkrát vše pochopili. Vzpomněl jsem si na to dnes hlavně z důvodů, neboť to, píšu 18. 8. 2020 a dnes má moje babička 125. výročí narození. A proto dovolte, abych sem vložil její foto. Byla to krásná a moudrá žena, ačkoliv jsem jí to málokdy říkal.

Babička Bety
Babička Bety

V Dominiku jsem poznal různé umělce, od herců, muzikantů, malířů či novinářů a do dnes vzpomínám na dvě kamarádky a to Hanu Fišerovou, která studovala na konzervatoři akordeon a Sašu Havlicovou, novinářku a dceru malíře Honzy Havlice. Já, Saša, Hanka a náš klávesák Pavel, jsme pořádali divoké kulinářské orgie u „Fišerky“ která v té době již byla vdaná a měla hodně malé dítě. Taky jsem se jednou zhrozil, když jsem byl svědkem koupání, a její „šup hlavičku pod vodičku“ jsem nepovažoval zrovna za mateřskou lásku. Orgie spočívaly v tom, že jsme se vždy minimálně jednou za měsíc domluvili co se jako bude vařit, Hanka „Fišerka“ vše nakoupila a jeden z nás pro ostatní uvařil nějakou pochutinu. Vzpomínám, když byla řada na mě, tak mě „Fišerka“ volala, co jako má nakoupit a já mimo jiné požadoval minimálně 3 litry Cechovního poháru. Byl to samozřejmě ode mne vtip a vy kdo pamatujete „Cecháč“, tak víte, že to bylo jedno z nejhorších vín v době, kdy většina vín v litrovém balení byla špatná. Když jsem se dostavil na místo konání, tak „Fišerka“ povídá „to si nedovedeš představit, jakou jsem měla starost sehnat ten Cechovní pohár“. Myslel jsem si, že pokračuje v mém žertování, neboť tvrdila, že pro něj musela jet až do města, protože naproti v Astře, jej neměli a tenkrát v Plzni – Lobzích, jak našinci pamatují, jiný krám nebyl. Vzal jsem tedy na sebe zástěru a dal se do vaření a požádal o sklenku. Byl to opravdu „cecháč“ a když jsem se ptal proč, bylo mě řečeno, že to sehnala na mé výslovné přání, že si tedy myslela, že jsem kokot, ale byl jsem do telefonu tak přesvědčivej, že podlehla. No, vypilo se to, zkoušeli jsme přidávat citron, cukr, vše špatně a od té doby jsem nabyl přesvědčení, že o podstatných věcech, obzvlášť o vínu, se nežertuje. Teď na mě bliknula zpráva v mailu, kde Hugo svoje erotické vystoupení z kapitoly 10 uvádí na pravou míru. Cituji: „Jen takovou drobnou úpravu: Hugo v autobusu diskutoval se slečnou o Nietzscheho díle a Frantik na něj kukal. Tak je to správně a tak by to tam melo byt napsáno“. Toť slova přímého aktéra, který dle mých informací od „kukačky“ v autobuse souložil místní slečnu a zbytku kapely znemožnil včasný odjezd do zaslouženého odpočinku svých domovů po náročném vystoupení. No, my víme své…Mě se zase stalo, někde ve východních Čechách, kde jsme hráli jak jinak, místo Odyssey a Vašek Běhavý mě tak trochu upozornil na místní hlavní pořadatelku. Přijeli jsme, odehráli a já šel vyúčtovat s madam peníze, ještě tam seděli nějací pořadatelé a najednou od madam, šup fernet a šup druhej a s „tebou je zábava, nechceš tu zůstat, já bych tě hodila ráno na vlak do Pardubic“. Baba byla přítulná, sice už tak pětatřicet-čtyřicet, ale pořád ještě kost. No, vzdal jsem to i po tom třetím fernetu a od té doby jsme tam s R.U.R. nehráli.

R.U.R

Poslední foto s R.U.R.
Rádl, Kolečko, Nový, Hugo, Štěpánek

Vrátil jsem se tam až s další kapelou, ve které hrál bubeník, který asi rok tomu nazad to vyřešil tím, že vyndal deku, do které balil činely a s paní pořadatelkou se odebral do blízkého lesíka. Tak jsme jezdili po celých Čechách a jednou při návratu jsme srazili zajíce. Zastavili jsme, zajíc byl mrtev, ale v kuse a tak jsem jej vzal domů, že se udělá pečínka. Dopoledne mě moje babička podrobně zkoumala a povídá“ říkala mě sousedka, že jsi asi dostal někde přes držku“. Já jsem z počátku nechápal, ale potom jsem si vzpomněl na zajíce, který byl na lodžii v kýblu. Samozřejmě když jsem ho nesl do prvního patra, tak kapky krve přesně určily místo donesení. Že mne tenkrát nenapadlo, jít o patro výš, potom pod něj dát ruku, odnést domů a do držtky by dostal soused nade mnou. Babičce jsem vše vysvětlil a za chvilku se bytem linula vůně. Některé zábavy, ač byly jen čtyřhodinové, se protáhly až do ranního kuropění, hlavně na Tachovsku. Pamatuji, když jsme přijeli poprvé do Borovan, tak první údiv byl v tom, že tam končila silnice. Prostě takovej kruhovej objezd na návsi, ze kterého šlo jet jen zpět. Druhý údiv byl v sále, jehož kapacita byla pro cca 50 lidí a na podium se mohl vejít maximálně houslista s harmonikářem. Původně jsem navrhoval pořadatelům, že odjedeme, neboť na nás prodělají, oni že na to mají a tak jsme sál přestavěli, aparaturu postavili na druhou stranu na zem, na podiu dali stůl a židle, zvukař zapojil jen středové bedny, tím jsme mohli zlevnit produkci, dopravce se přidal, že nám zaúčtuje jen náklady na naftu a my si uděláme veřejnou zkoušku. Měli jsme hrát od 20h do 24h, ale ještě kolem 2 - 3. hodiny se různě jamovalo, popíjelo a byla tam taková sranda a zábava, že jsme se tam potom vraceli každý rok. Tachovsko, byla Mekka Paradoxu a stala se i Mekkou R.U.R a kapel dalších. V kapele ale začalo docházet k nesouladu mezi mnou a Jirkou Rádlem co se týče skládání muziky a stylu hraní. On mně vyčítal moje hudební postupy, že si na nich kazí prstoklad a mně zase vadilo ubírání se tak trochu „jižanským směrem“ jak tvrdil on, ale mně to připadalo, že začínáme měknout. Rozumně jsme se dohodli, že se bude shánět nový kytarista a že Jirka zatím bude normálně hrát. Ale sehnat za Rádla adekvátní náhradu byl problém. Náhodou jsem se potkal s klávesákem Pavlem Tenkem a bubeníkem Petrem Kotorou, oni neměli kytaristu a já si říkal, „pojedu se na ně podívat a přetáhnu Tenka do R.U.R. Kapela s tím souhlasila a tak jsem naložil jednoho dne Marshalla a jel do zkušebny. Oni hráli mimo jiné Demon´s Eye od Párplů, já se to naučil, potom jsme zkusili nějakou jejich vlastní a jednu moji a dopadlo to tak, že jsem tam zůstal. Samozřejmě jsem ještě musel odehrát nějaké domluvené kšefty s R.U.R. a poslední, rozlučkovým hraním byl právě již několikrát zmiňovaný zájezd do NDR. Ale o tom až příště…