Jak mě potkal bigbít - 9. část

  • Číst 6249 krát

Krajskému kolu angažované písně předcházelo okresní kolo v Rokycanech, odkud postoupili K.Z.R (kamarádi z Rokycan) a R.U.R. (Rozumně Upotřebený Rum, ale vážně, Rock Universal Robots). Bývala tam hlavně sranda, jednou takhle jeden hudebník nejmenované kapely odmítl upozornění od kapelníka a zůstal s námi v restauraci, i když byl dost důrazně upozorněn, „je 20.00 a jde se spát“. To my byli zrovna téměř v nejlepším a výše nejmenovaný hudebník a dobrý to kamarád všech s námi zůstal v místní restauraci, kde to poněkud nezvládnul, opil se, a když zrovna zaujal polohu ležmo, myslím, že se i pozvracel, šel kolem ředitel krajského kulturního střediska, který se mimo jiné podivoval jeho poloze a zvratků kolem. Ráno, když jsme všichni seděli bledí až zelení u snídaně a soudruh ředitel tak trochu po něm významně pokukoval, tak výše nejmenovaný hudebník mu slovy „pane řediteli, já jsem měl asi 12 piv, 7 rumům a 4 fernety a potom jsem si dal kousek štrúdlu od manželky a po něm se mi zvednul žaludek“ vše vysvětlil. Ředitel KKS to kupodivu pochopil, a ač byl jakýkoliv soudruh, byl to především muzikant a měl jistě své zkušenosti a vzpomínky. Do dnes mě není jasné, proč ředitel, když nic neředí, jó řiditel, který řídí, víte to někdo??? Na výstaviště, známé hlavně jako Ex Plzeň, jsme se vrátili ještě jednou a dodnes si blahořečím, že jsme měli už bedňáky. Nechtěl bych tenkrát tahat tu zpěvovou aparaturu, jak je vidno na přiloženém fotu. A věřte, v každé bedně byl reproduktor, ne jako u známého zvukaře Davida, který postavil také spoustu beden, muzikantům se to zdálo podezřelé a nakonec se zjistilo, že má repráky jen ve dvou bednách. Byl se tam tenkrát na nás podívat i můj otec a doma mě čekal v nočních hodinách napsaný vzkaz „hraje vám to pěkně“. Uznání od absolutního sluchaře vždy potěší, i když je to táta. On můj táta byl nejen dobrej muzikant, ale i vtipálek. Pracoval jako náčelník u hasičů a vždy byla služba 24 hodin a dva dny volno. Pokud nikde nehořelo, tak hráli volejbal anebo čuměli na televizi. Jednou tam byl přenos ze vzpírání a oni měli mezi sebou amatérského vzpěrače. Táta na to kouká a říká „já bych zvednul takovejch 100 – 110 kilo“. „To nedáš“ ozval se místní amatérský vzpěrač. Dohadovali se tak dlouho, až ten vzpěrač přivezl přes celou Plzeň trolejbusem a v tramvaji ve dvou báglech 2x 50kg a tu tyč přivázanou na záda. Smontoval to, táta se k tomu sehnul a povídá „na to já kašlu, to je těžký“ a vzpěrač se mu vysmál, činky rozebral a opět se s nimi dřel celou cestu zpět a všude vykládal, jakej ten Honza Kolečko je vůl a srab, no… nevím. Můj otec hrával, jak jsem psal swingovou muziku a měl tenkrát originál Gibsona, ten širokej, lubovej, s vykládaným krkem perletí. Koupil ho od Američanů, když pro ně hráli a vydržel mu 25 let, poté mě ho v roce 1970 věnoval na cvičení.

RUR a CEchR.U.R 1986 - s náhradním kyraistou Mílou Čechem

A já, blbec, vzal pilu a uříznul jsem ho kolem dokola, abych z něj udělal takzvanou pololubovku, něco jako měl Blackmore v začátcích. Dnes by ta kytara stála ranec, ale stejně jako moje první elektrická kytara Futurama ll. V roce 1986 jsem už měl Washburna, kytaru kterou mě přivezl kamarád z USA a combo Marshalla Bluesbreaker 1962, 50W, to zase dovezl z Anglie kytarista Luboš Andršt. A žádný „pedalboard“ jen kvákadlo, ze kterého byl vyndán převod na potenciometr a nastaven jednotný zvuk. Tím jsem si vlastně zesiloval zvuk na sóla. Před tím jsem měl „Diamantku“, jednu z prvních, kterou jsem koupil od Huga Kůse a prodal nějakému člověku z Radnic. Ten přijel večer, kytara byla ve tvrdém futrálu, dal mě 4000,-, a aniž by futrál otevřel, chtěl odjet. Nakonec se po mém upozornění, že je tam jen fošna, podíval. Zakoupil jsem japonského Cimara, tvar Les Paul a s tím jsem už nastoupil k R.U.R. Tibor Filaun, ten si koupil stejného Marshalla, ale ten už k němu měl šlapku, na které bylo napsáno „kvakuška“. Ano, bylo to kvákadlo ze Sovětského svazu i s nápisem „zděláno v CCCP“. Hrálo se poměrně často, i proto jsem mohl investovat do poměrně na tu dobu drahého vybavení, ale zbyl i čas na zábavu a kulturní život. Náhodou, jak tomu bývá, jsem se seznámil s výbornou a pohodovou, tenkrát ještě slečnou Mirkou a spolu jsme podnikly nepřeberné množství výletů a návštěv kulturních akcí. Mirka tenkrát pracovala v divadle a občas mívala o víkendech službu až do začátku představení, já jsem došel do divadelního klubu něco málo po 18. hodině a tím získal náskok, abych byl milý a zábavný společník. Kolem 19h už měla také volno a mohlo se vyrazit „do světa“. Jednou jsme koukali, že v Domě kultury svítí snad i tam, kde není wolfram a u toho jsme nesměli chybět. Několik dnů před tím jsme tam měli koncert a tak jako ona věděla kudy mne propašovat do divadla na nějaké představení, tak zde zase já se mohl předvést. Nákladním výtahem, kterým se vozila aparatura do předsálí, jsme se dostali zdarma dovnitř a prostředí, až přecházel zrak. Stoly se prohýbaly pod různými pochutinami, červené a bílé teklo jak pivo v pohádce Dařbuján a Pandrhola a scházely snad jen jitrnice na stromech. Na pultech byly dokonce i preclíky, což v té době byla snad ještě větší vzácnost než banány, mandarinky, toaletní papír či dámské hygienické potřeby. Byl to ples Krajské organizace KSČ a my zahájili naši odbojnou činnost konzumací všeho zdarma nabízeného. Další výlet byl za Mirkou do Obecního domu v Praze, kde Petra Janů, její kamarádka, zpívala Gershwina. Mirka, jako přední činovnice ve fanklubu Petry Janů tam samozřejmě musela být od rána a já vyjel z Plzně až v odpoledních hodinách.

RUR vystavisteR.U.R. koncert na Ex Plzeň - výstaviště

Byl jsem požádán o zakoupení květin pro Petru a tak jsem si to štrádoval, odpoledne, po Václaváku, v saku a s kytkou, 16. ledna, ano na výročí Jana Palacha. Všude spousta lidí, spousta policajtů a já si říkal, že ti blbci si určitě budou myslet, že jdu položit kytku Janu Palachovi, květiny mě seberou, mne taky a ještě dají pendrekem. Nestalo se, potkal jsem na Můstku bývalou kamarádku, jejíž manžel byl u zasahové jednotky, snad ji znali anebo si mne normálně nevšimli. Koncert byl famózní, my po koncertě něco málo popili na tenkrát již/ještě bezpečném Václaváku a odjeli zpět do Plzně, ale vrátili jsme se zase brzy do Prahy a to na ples Československé televize, předávání rolničky. Jednu z rolniček předával zrovna Mirka a to panu Gottovi a já jí dělal garde. Stál jsem bokem od podia v zákulisí a v tom přiběhl podivný nervní mužíček s tácem plných sklenek se šampáňem a „podržte to“. Chvilku jsem plnil jeho přání, ale posléze jsem tác odložil na koncertní křídlo a ochutnal. V tom zrovna přichází Mirka a tak jsem ji jako správný gentleman také nabídnul sklenku, a protože to bylo dobré šampáňo, vzali jsme si ještě každý jednu sklenku do hlediště, kde jsme měli rezervovaná dvě místa v předních řadách. Vše probíhalo v naprostém pořádku, až do doby, kdy hostesky rozdávaly oceněným sklenky z tácu na přípitek. Nevím, na koho se tenkrát nedostalo, ale byly tam takové kapacity jako třeba zmiňovaný pan Gott, paní Pilarová, pan Hála a další špička československé populární scény. Škoda, že nemůžeme dohledat záznam, byl to přímý přenos a situace byla přinejmenším komická.
Začal se tedy shánět kytaristu a jeden z prvních kdo přišel na konkurz byl nějaký Jirka Rádl. Hrál v kapele Depo, já ho tenkrát neznal, poslechnul si nás a vedl docela namachrované řeči, jako že by to viděl trochu jinak a tak jsme si šli ven zakouřit, on si mezi tím ode mne půjčil kytaru a zevnitř se ozývaly takové zvuky, že jsem věděl, ten člověk musí být náš.