Jak mě potkal bigbít 7. část

  • Číst 6433 krát

Kapitola 7
Peklo, Odborový dům, opět návrat na moji „domácí“ scénu. Tam se pořádal tenkrát muzikantský ples. Na seznamu kapel samá elita, pokud pamatuji Labyrint, kde hrál Vašek Běhavý, Berta Taubr, Zdeněk Jakubec, Michal Ditrich, Pepíček Lisec, Míra Hajšman a na konga Richard Lašek, Bumerang bez kláves, Kibic, Lang, Křemenák. Paradox taky jen ve třech a Gong, už si moc nevzpomínám, ale na kytaru můj kamarád Jarda Englmajer přezdívaný Kanička a zpíval Tonda Poholod. Říkal jsem si, že Bumerang bez kláves bude jejich handicap, to jim to natřem, ale dali směs Beatles a další fláky, vokály jak Bee Gees, prostě profíci a tak když jsme po nich na podium nastoupili my, naše vystoupení bylo přinejmenším tristní. Jak ta čeština je krásná, když můžeš použít slovo tristní místo hovno, být slušný a vyjde to na stejno. Ale stejně, Radek Křemenák seděl, koukal a povzbuzoval a na tom je vidět ta muzikantská úroveň a pro to tam někam nahoru Radku, děkuji. No a do toho ještě ve velkém sále začal hrát spojený orchestr pana Jirkovského, neskutečná paráda, tak si dovedete představit ty davy pod podiem. Když už vzpomínám na muzikantskou úroveň a pokoru, to takhle jsme komplet přijeli do Holoubkova na kšeft skupiny Laser, kde hrál na bubny výborný bubeník a zpěvák Bohouš Josef, kytaru kamarád Zdeněk Bergl a na basu Viktor Motl. Seděl tam i Honza Nový Cimbura, spřízněný se Zdeňkem přes nějakou babu, pořád nás hecoval, abychom si to jako půjčili a zahráli, že nás ještě neslyšel. Vlezli jsme na podium, samozřejmě domluvili zhruba 8 fláků, které budeme hrát, a mělo to docela úspěch. Lidem se to líbilo, Cimburovi taky a tak jsme si dobře zahráli i díky kapele Laser, na rozdíl od Kamenného Újezdu u Rokycan, kdy nám to Sifon také půjčili, ale po čtvrté skladbě vypnuli ze sítě, že si jako děláme reklamu. No přece nebudeme hrát schválně špatně. A právě tam jsem si všimnul rozdílu v chování muzikantů. Když k Žábě přijela ta první liga, Běhavý, Bavr, Křemenák, Cimbura, Franěk, Duroň, do první ligy tenkrát nastupující Radko Andrejs, atd, tak spolu všichni na naši aparaturu jamovali a my čučeli. To nám bylo 16 - 17 a my právě tohle zažili u kapely Laser a tímto Viktorovi, Bohoušovi a Zdeňkovi chci poděkovat.
Obora u Kaznějova, byla to čtyřhodinovka, tam se taky hrálo venku a traduje se, že po vystoupení Paradoxu přestaly dojit místní krávy. No nevím, pípa byla v pořádku a tak nás to až zase tolik nerozhodilo. Tenkrát tam Zedníkovi praskla šlapka a truhlář z Kaznějova neváhal a vyrobil mu podstavec a myslím si, že Pepa do dnes na to hraje a kam prej se jako hrabe originál Speed King. Jo a „jednou“, tak to se na kšeftě opil, přesněji řečeno vožral, určitě rozumíte uvozovkám, ale tentokrát opravdu hodně. Vypadly mu paličky, a aby to dohnal, tak do bubnů a činelů plácal rukama. Já už to tenkrát nezvládnul, řval jsem na něj, že je debil a vyhodil ho z kapely. Ale, ono vyhodit Zedníka z kapely, to je jak do automobilu benzín nedat, či do hospody bez peněz vlézt, neb dát chleba tomu kdo žízní umírá. Vyšel jsem ven se uklidnit, to jsem ještě kouřil a najednou Pepa, kolem mne se potácí a s omluvou přichází, “tak,tak,tak…hele, já se omlouvám… já vím… tak, tak“ a přátelé, já jsem začal pomalu roztávat, že mu jako odpustím a najednou jsem cítil, bylo to v zimě, nějaké teplo na nohou. Ano přátelé, vy již tušíte, ano on se omlouval a zároveň na mne močil. No a pak ho vyhoď, když ještě tak skvěle bubnuje. V Kamenném Újezdě u Nýřan zase do toho šel Pepa takovým stylem, že mu bubny spadly z podia, sabbati řvali „rozmlaťte to na sračky“ a Pepa s chladnou tváří zvolal, „přines támhle tu tvárnici a dej mi ji do šlapáku“. Hrálo se tedy dál ve stejné sestavě, situace se již naštěstí nikdy neopakovala, myslím, že už mě nikdy nepomočil, ale zasáhla vyšší moc. Pepa Zedník v roce 1979 šel na vojnu a my byli bez bubeníka. Venca Hejlek přivedl kamaráda Frantu Adámka, který později hrál výborně v Rogalu/Mediu, ale nějak to nebylo ono. Hledalo se dál, když tu přišel s nabídkou bubeník Zdeněk Anděl. Dva roky to fungovalo, a i když Zdeněk hrál výborně a měl od táty, který byl v té době na Maltě výborné bubny Sonory, věděl, že je to jen na ty dva roky. Říkal, že je možnost sehnat kytaru, aparaturu ze západu, téměř cokoliv. Kamarádství bylo pro nás víc. Samozřejmě jsme celá parta jeli za Pepou Zedníkem na přísahu a skončili všichni v místní restauraci. Bylo to v Havlíčkovo Brodě a protože nám všechny spoje na Plzeň ujely, šli jsme nocovat do odstaveného vagónu. K ránu osožáci (drážní policie) a hned po nás, byli jsme zatčeni a odvedeni do nějaké kanceláře, kde místní náčelník po nás chtěl od každého 100,-Kčs pokutu. Samozřejmě jsme nic neměli, ani občanské průkazy, a když si vybral kamaráda Honzu Papeže a předal mu ústřižek s adresou, kam máme peníze za pokuty poslat, Honza jej samozřejmě ubezpečil, že vše se tak stane a my byli propuštěni. Šli jsme naše propuštění oslavit opět do místní restaurace, ale vlak už jsme ujet nenechali a vrátili se zpět do Plzně.
Pepa Zedník se po dvou letech vrátil zpět do Paradoxu, kdy jsme právě začali hrát v té nejhovadnější sestavě, nejen co se hraní týče. Zedník bicí, Hejlek basa a na kytary já s Hugem a zároveň jsme do mikrofonů hejkali. Hugo po necelém roce odešel za jistotou do kavárny a tak jsme zase byli ve třech, ale začalo to skřípat. Psal se rok 1982, Paradox sice hrál dál, ale nejen mě připadalo, že už to není o té zvěři, a když Jindra Trojan z Média předal na kulturní středisko dopis, kde bohužel náš šofér a manažer poslal Medium místo Paradoxu na nějaký kšeft a trochu se tam rozepsal, jako že to není rovnocenná náhrada a my dostali 6 měsíců zákaz hraní. Hejlek oznámil, že přebírá vedení, na další zkoušku přijel s píšťalou a akustickou kytarou, že jako budeme místo Motorhead hrát pro holky, například Hotel California a tak jsem ho poslal do prdele a Paradox tím ukončil činnost. Byla to škoda, ale touha po moci, touha po vyprávění v různých hospodách a různým slečnám, že „já jsem Paradox“ byla u Venci silnější než pud sebezáchovy. On potom ukončil svoji kariéru, ještě chvilku hrál v orchestru u Sally Sallingové, zpěvačka s výraznou černošskou tváří i hlasem, jejíž otec byl americký voják. Potom se mi ztratil z očí i mysli, několikrát jsem ho potkal v tramvaji jako revizora a myslím že „kapitola“ Hejlek je tím pro mne ukončena.
Přemýšlel jsem i o angažmá v orchestru Otty Helera, kde v té době hrál můj brácha a zrovna odešel hrát s Jardou Špelinou do kavárny v hotelu Slovan a já tam občas z Malého Jadranu zašel na „šláftruňk“ a potančit. Jednou tam přišla nějaká dáma s pánem, ona samé zlato a „pane vrchní, ta sklenička je omakaná“ a něco málo po půlnoci tomu pánovi na parketu při tanci visela kolem krku a prováděla při tom velkou potřebu. Pán ji odváděl z parketu a i z kavárny a za nimi uklízečka uklízela mimo svoji obvyklou pracovní dobu. Hlavně že sklenička byla omakaná.
Vzpomněl jsem si na své bývalé spoluhráče od Žáby z Fata Morgany, oslovil je a ejhle, Paradox pokračoval, neboť Pepa Zedník dostal rozum a jednou takhle v sobotu dopoledne u mne doma „tak, tak, tak, nemáš pivečko . . .a já bych hrál“. Začali jsme zkoušet v sestavě Míra Šebesta basa, Robert Donoval kytara, Pepa Zedník bicí a já, kytara a zpěv. První kdo to pochopil, že je to průser, byl Pepa Zedník a odešel ke Štrauchovi, místo něj přišel Kerki, se kterým jsme hráli před vojnou v Chrástu u Žáby právě jako Fata Morgana a když jsme dorazili do „meky“ Paradoxu, Bor u Tachova, kde dost lidí bylo zvědavo na „nový Paradox“, který se ale tenkrát z důvodu zákazu přejmenoval na Quadro, tak ti lidé byli dost zklamaní. Repertoár byl pozměněn z důvodů kavárenské minulosti spoluhráčů, Kerki, dobrý kamarád, hrál dobře, ale já byl zvyklej na Zedníka a to by nedal nikdo. Šebesta se nebyl schopen naučit basu co se hrála v originální písni a Robert, sice dobrý sólista, ale toť vše. A tak i já pochopil a šel na „volnou nohu“ Světe div se, ale první nabídka přišla od Milana Borníka, který vlastně tak nějak mohl za rozpad Paradoxu, ale proto, že to není špatný muzikant, šel jsem do toho. On měl „bubeníka“ Karla Jedličku a já basáka Jardu Englmajera ano „Kaničku“ který na rozdíl od Jedličky hrál výborně. A tak jsem sehnal jiného bubeníka, ale Borník nechtěl změnit stav 50 : 50 tak že po několika týdenním trápení jsem oznámil Kordovi, který se motal kolem R.U.R. že jsem volnej. Borník se mezi tím domluvil s Jardou Duroňem a spol. z Rogala a tím se obnovilo Medium, načež basák z Rogala Karel Kopejtko emigroval.
R.U.R, říkávali jsme jim „sklípes“, protože pořád zkoušeli ve sklepě, ale když jsem přišel na první zkoušku, byl jsem mile překvapen. Jakákoliv převzatá věc byla zahrána tak, jak byla složena, pro mne v tom byl trochu profesorský přístup, ale věděl jsem, že tady je materiál i pro vlastní tvorbu. Domluva byla jasná, já se naučím jejich věci, většinou převzaté, s tím budeme hrát zábavy a mezi tím se budou skládat vlastní písně, no prostě ideál. Jsem v R.U.R., jsem i spokojen, výborná parta a super zpěv basáka Venci Štěpánka.

rur
R.U.R.