Strana č.2

Jen co jsem vylezl ze vchodových dveří a viděl ten chaos venku, rozhodl jsem se to vzít kolem řeky směrem na Slatiňany, tam bude klid. Ozzy si to štrádoval přede mnou, alespoň se nebudu muset hádat zase s nějakým volem, co žere vyhlášky a pustí se do mě, že nemám ve městě psa na vodíku, na kterého bych ho nikdy nedal, na ně bych s chutí dal to stádo snobů kolem, pomyslím si.
„Nazdar Pavle“ najednou slyším a otočím se, za mnou kousek jde Iveta, má spolužačka z učňáku, oproti většině těch, co znám moc hodná holka. Pomyslím si, že už hodně málo lidí mně říká jménem, a ne přezdívkou. Mám docela radost, že to je ona, nemám zrovna na každého náladu. Odpovím na pozdrav a vypadne z ní to, co jsem čekal.
„Slyšela jsem o tom Milanovi, je mně to moc líto, vím, co pro tebe znamenal“, a je vidět, že to myslí fakt upřímně.
„No, je to hrůza, ale s tím nic neudělám, jsi hodná, dík“, odpovím a chci obrátit list, protože takhle bych se z toho asi nedostal nikdy.
„A co Ty jak žiješ?“ ptám se, spíš aby řeč nestála.
„No znáš to, pořád dokola spěch, zrovna letím do krámu a pak hlídat vnučku“. jakoby provinile se na mně podívá, protože ví, nebo si myslí, že já asi žiji v trochu jiném světě, což je nakonec pravda.
„No jo no“, povzdychnu si „Tak se opatruj a měj se“ a po jejím pozdravu koukám, kdeže se ten Ozzy fláká, ale na něj je spoleh, v klidu si šmejdí kolem stromu u řeky.
„Tak chlape, jdeme dál, možná to vezmeme až na Škrovád a dáme tam zastávku“, říkám mu a on jako by chápal, co říkám, vesele vyrazil po cestě přede mnou.
Vyjdu za ním a pomyslím si, že je na čase si trochu srovnat myšlenky a z kapsy vytáhnu mobil a sluchátka, abych si něco pustil. Probírám seznam a narazím na poslední desku, celkem nové cédo Benefitu. To si dám, říkám si a mé myšlenky se zase vrátí k Milanovi.
Ještě pár dní, než to zabalil jsem mu tuhle desku donesl do špitálu, on jako já Horynu a tuhle kapelu prostě žral a vzpomínám, jak při další návštěvě, když jsem dorazil a strčil hlavu do dveří pokoje na mně hned spustil: „Zdar Jime, Ty vole, ten Zeppelin válí, to je naprostá paráda. Hned jak mně vykopnou odsud musíme na ně vyrazit“, oči se mu úplně rozzářily. Samozřejmě jsem kývnul na souhlas, i když jsem věděl, že spolu už nikdy žádný bigbít nedáme.“
Do prdele, to je fakt na hovno“, řeknu si v duchu a snažím se zastavit slzy, které se opět derou do očí.
Dám sluchátka do uší a ponořím se do Danova zpěvu. Stejně je neuvěřitelný, co tenhle člověk dokázal, pomyslím si. Nikdy nepochopím, proč lidé chodí k psychošům se radit, co mají dělat, stačí v pohodě vyrazit někam, kde se Horyna vyskytuje a člověk se ocitne v úplně jiném světě.
Jednou jsem na něj vzal kámošku, která ani na bigbít nebyla a moc ho ani neposlouchala a ta celá vyvalená čuměla, jak ten bělovlasý rocker dokáže řádit a ta energie, co z něj sálá na míle daleko je věc, kterou nekoupíš, mně i ona tehdy tvrdila, což je svatá pravda.
Ne nadarmo jsme s Milanem, když na Zeepelina přišla řeč, říkávali: „Jo holt někdo chodí do kostela, my na Horynu“, což tak prostě bylo.
Koukám, že se blížím na kraj Slatiňan, zkusím to vzít kolem stadionu, kde má hospodu kámoš Tom, třeba už tam bude, když ne, dám ten Škrovád, uvidíme a zastavím tok myšlenek a vidím, že Tom má u plotu auto, ten mně určitě do prdele nepošle, říkám si a hvízdnu na Ozzyho, který to tady dobře zná a valí to přede mnou jako Bolt v představě toho, že mu Tom určitě něco dobrýho jako vždy přihraje a já snad přijdu na lepší myšlenky.