Strana č.1

Pomalu otvírám víčka a snažím se nevnímat palčivou bolest hlavy. Jo včera jsem to fakt přehnal, to pití. Bylo to po dlouhé době, ale včera byl sakra důvod. Docela těžce se posadím na posteli a podívám po pokoji, vlastně po tom jediném, co mám, díky babičce, která mně tuhle garsonku odkázala.
Můj pohyb zdvihl z pelechu velkou černou kouli, jak mého Ozzyho nazval trefně kámoš Jirka, když jsem si tohohle křížence bůh ví čeho přinesl z útulku.
„Nazdar ty zvíře jedno“, říkám, i když to přirovnání by se možná spíše hodilo na mně a kdyby pes uměl mluvit, jistě by mně zahrnul sprchou výčitek, protože už měl být dávno venku na naší tradiční ranní obchůzce.
Ta hlava fakt bolí, musím se už z té postele vykopat a vzít něco, abych to nějak přežil, si říkám, vstanu a první kroky vedou k přehrávači, abych se jako vždy nakopnul a pustím cedéčko, ani nevím, které tam od minule je, vlastně poslední dny nemám ani šajn o čase.
Ozve se hlasitý riff a pátrám v paměti, cože to vlastně je
„Jo, vlastně to je to nový cédo Mejdnů“, říkám nahlas sám sobě.
„Ozzy vydrž, dám kafe a valíme“, snažím se psa dožadujícího se jít ven ještě na chvíli ukecat a zasednu ke stolu.
Moje oči spočinou na protější zdi na velikém plakátu s pěti klukama před pyramidou a velikým nápisem Faraon-hard rock, pod nímž jsou jejich jména, pomalu je čtu a když dorazím k „Milan Nastoupil – kytara, zpěv“, nápis se slzami, které se mně navalily do očí, rozmazal.
Milan, můj nejlepší kámoš, se kterým jsme již co by naivní školou povinná dítka plánovali dobýt svět a stát se rockovými hvězdami, prohrál svůj marný boj s tou mrchou rakovinou, včera měl pohřeb a já už nikdy neuslyším jeho tradiční: „Zdar Jime, ty jedna vlasatá potvoro“.
„Zasranej život“, vykřiknu a praštím vzteky sklenicí, kterou jsem vzal ze stolu o zem, že i Ozzy zajel zpět do pelechu.“
„Sorry, chlape“, mu říkám, ta bolest je fakt nesnesitelná, vypadnu ven a to hned.
Vstanu a natáhnu džíny, ještě tričko a projíždím skříň, které si natáhnout. Nahoře leží černé triko s nápisem „Hlavně se z toho neposrat“ které mně dorazilo poštou od fanklubu litvínovských hokejek. Vlastně je to Hlinkovo motto, což na dnešní den docela sedí, takže ho přetáhnu přes hlavu, v půlce songu vypnu Dickinsonův zpěv, beru klíče, že s Ozzym vypadneme ven.
V tom se v kapse ozve úvodní riff „Higway To Hell“ a mobil se v kapse lehce zvoněním chvěje. Vytáhnu ho a podívám na displej, kde stojí „Hanička volá“, ta je asi jediná, koho jsem dnes schopný poslouchat, pomyslím si, takže telefon vezmu a dám k uchu.
„Ahoj holčičko moje“
Z druhé strany se ozve ustaraný hlas. „Nazdar táto, prosím Tě, jak je po tom včerejšku, dáváš to?“, ptá se a je z pokoje v telefonu slyšet Vojtíškův křik.
„Jestli je to děda, mamííí, dej mně ho, prosííím“, což mně malinko vzpružilo.
„Jsi hodná Haničko, to víš, nic moc, ten pohřeb včera jsem myslel, že nepřežiju, hlavně ty Schody do nebe na konci a jak při tom zajížděla rakev, snad bych byl v ní radši sám“, zachvěl se mně hlas a vybavilo se mi, jak po velkém přemlouvání jsem Milanovu ženu Monču, zlomil, aby mu tuhle zeppelinovskou pecku nechala zahrát.
„Táto neblázni, máš přeci nás a koukej dnes přijít na oběd“, zní fakt ustaraně.
„Neboj, já to zvládnu, ale dnes chci být fakt sám, stavím se zítra, a dej mně mladýho, slyším, jak tam vyřvává“, odpovím a vím, že tenhle 6letý čipera mně určitě náladu zdvihne.
„Nazdar dědo“, ozve se radostný dětský hlas „Co děláš a v tu sobotu na ten fotbal jdem?“ zaskočí mně otázkou, ale vzpomenu si, že k nám dorazí perníkaři z Pardubic a tohle derby se vidět prostě musí!
„Jasná páka chlape, v sobotu si dáme ten perník k obědu“ snažím se vnuka potěšit.
„Jééé dědo, paráda, kolik jim to dáme?“ se ptá, protože myslí, že děda ví všechno, kéž by to tak bylo si říkám.
„Tak 3-0 pro Chrudim, souhlas pardále?“, na což se ozve smích.
„Dobře dědo, tak v sobotu a posílám pusu“, ten kluk fakt dovede potěšit si říkám.
„Takže chlapáku v sobotu před desátou tě vyzvednu, zatím ahoj“ a zavěsím.
Ozzy už čeká u dveří, vezmu vodítko, zaklapnu dveře za sebou a vyrážíme.