Rockový bál s J. Rajtmajerem, aneb Elegie se vrací

Jméno bratrů Rajtmajerových je pojmem nejen v okolí Plzně, vždyť stačí jmenovat kapely jako Elegie, Extra Band nebo Triumf, popř, skladby Poslední zvonění, Rockový bál, Hráli jsme holkám…a právě Elegie, rocková legenda ožívá! 8.4. v Music Sklepu ve Spáleném Poříčí je velká premiéra comebacku Elegií. Sedám do auta a jedu do vesničky kousek za Plzeň na rozhovor s hlavním protagonistou – Jardou Rajtmajerem….

Jardo, jak ses dostal k muzice, aby tě ovlivnila tak, že ses rozhodl stát muzikantem?
V sedmi letech jsem začal hrát na klavír v Lšu, asi od 10 let jsem poslouchal rádio svobodná Evropa a Luxemburg, kde se hrály všechny největší hity té doby. (Beatles, Rolling Stones) ve 13 jsem dostal první kytaru a od té doby jsem přesně věděl, co chci v životě dělat. Byla to teda zásluha mých rodičů, hlavně mámy, která nás s bráchou všemožně podporovala. Smůla byla, že na to abych mohl rockovou muziku dělat profesionálně, musel jsem čekat dlouhých 18 let. Západočeský kraj - pevná hráz socialismu a míru.

Jsi výborný muzikant, máš za sebou nějaké hudební vzdělání nebo jsi samouk s darem od Pána Boha?
6 let Lšu na klavír – ostatní nástroje – samouk.

Vy jste s bratrem Vaškem známá nerozlučná dvojice, měli jste a máte jasno v muzice?
S bráchou jsme hráli od 14 let spolu, což byla tehdy obrovská výhoda, protože neexistovaly žádné přístroje, které se používají dnes na záznam zvuku (loopery...) s nimiž může v dnešní době začínat každý. Denně jsme spolu hráli min. 4 hod o víkendu min. 12 hod. Podle rádia jsme si našli harmonie a pak improvizovali dlouhé hodiny. Blues, rock'n'roll...

Co jste vůbec poslouchali jako mladí, dnes řekněme teenegeři, kam vás srdíčko táhlo?
Jako tenegeři jsme poslouchali kapely jako Deep Purple, Black Sabbath, 10 Years After, Cream, Jimmi Hendrixe, Carlos Santana, Yes, The Who, Pink Floyd atd.

Vzpomínáš na svoje úplně první kapely než přišli Elegie Jazz, to bylo někdy v roce 1997?
Byly to skupiny Spirála a Variace.

Elegie Jazz byla poměrně těžká muzika, jaký byl o ni zájem?
V té době byl na vrcholu jazz-rock, u nás Jazz Q Martina Kratochvíla, zájem byl obrovský. Lidi více zajímala instrumentální muzika. Bylo to velice náročné na zkoušení a cvičení. Člověk dřel celý měsíc a pak si jednou za čas zahrál.

V roce 1979 zakládáš Elegie rock – jazz už tě nebavil, popř. Jaký byl důvod?
S nastupujícím zájmem o rockovou muziku jsem se začal zabývat stále více o tento styl. Chtěli jsme prostě hrát co nejvíc. Nesedět jenom doma a cvičit, i když je to stále důležité.

Pamatuješ si ještě na původní obsazení Elegií? Kdo tam s tebou byl?
Původní sestava byla: Antoním Fekl – bicí + zpěv, Jan Rous – klávesy, Václav Rajtmajer – kytara, Jaroslav Rajtmajer – basa.

Jaké skladby jste hrávali?
Byla to muzika z dnešního pohledu dost ovlivněná prvky jazz rocku. Vždyť Honza, Vašek a já jsme byli z původní jazzové formace. Hráli se věci jako : Tvý přání, Gemma, Hra IQ, Ranní rock, Úplně volný, Dej mi království.

Na webu jsem se dočetl, že jednu dobu měl do Elegií přijít i kamarád Petr Březina, netušil jsem že umí hrát i na jiný nástroj než gramofon. Jaký měl být jeho post?
Petr Březina – dlouholetý kamarád, který měl spolupracovat se skupinou Elegie po přesunu pod křídla Pražské hudební agentury SKKS na Smíchově. Protože v Plzni začátkem 80tých let nebyla možnost věnovat se rockové muzice profesionálně, rozhodli jsme se využít nabídky z Prahy. V té době bylo ale nutné vystupovat v tzv. Komponovaných pořadech, a to měl právě zajišťovat Petr se svojí jedinečnou disco show.

Duo Rajtmajer/Komorous bylo něco jako Chinn/Chapman venku a dnes se dá říci, že jste psali nesmrtelné skladby, co skladba, to prakticky hit, kde jste brali inspiraci? Pracovali jste solo, nebo společně?
S Jaromírem Komorousem jsem začal spolupracovat brzy po vzniku skupiny. Je to skvělý spisovatel a básník. Hned jsme si porozuměli a začala opravdu plodná, skvělá spolupráce. On okamžitě pochopil, co od něj chci. Měli jsme stejné literární zájmy, hltali jsme stejné spisovatele, básníky a moderní literaturu vůbec. Tehdy jsem to vnímal jako skoro samozřejmou věc, teď ale s odstupem času zjišťuji, jak geniální věci dokázal napsat. Např. Tvý přání, Poslední zvonění, Gemma, a další a další.

Ty si vlastně přes noc ukončil činnost Elegií a vznikl Extra Band, co tě k tomu vedlo? Protočili se ti muzikanti?
Byl to složitější a delší proces než se zdá, v té době kapela hrála až 25 vystoupení měsíčně po celé republice a ještě jsme museli všichni chodit do práce. Byli jsme už moc unavení. Hlavně Tonda, který hrál na bicí a ještě sólově zpíval, chtěl pouze zpívat a řekl, abych zkusil sehnat někoho na bicí. Já už jsem v té době měl představu o modernějším pojetí muziky, a tak jsem chtěl spojit oba problémy dohromady. Psal jsem nové věci jako Sudé berou, Měj se fajn, Rockovej bál, Případ, Tak týdny jdou dál a další. A to byly věci pro dva zpěvy a dvě kytary, a tak jsem sehnal na bicí Michala Pošváře (Alice, Palice, Triumf...) a druhý zpěv a kytara Míra Chrástka (Triumf, Turbo) Tehdy jim bylo 15 let, nikdo je neznal, a kluci z Elegií se toho lekli (že se bude muset dlouho zkoušet, a že je to moc práce, atd...). Ke vší smůle zemřel Míra Nový (ex. Bumerang), který měl hrát další klávesy a zajišťoval přestup pod Prahu společně s Petrem Březinou. A tak jsem se rozhodl, že založím novou kapelu, což byl Extra Band (1983). To byla kapela, která posunula muziku jiným směrem a více naplňovala moje představy o nové hudbě, kterou jsem chtěl dělat.

S Extra Bandem jste se stali celorepublikově známi, díky skladbě Poslední zvonění, která se stala jakousi hymnou všech maturantů. Vy jste se s ní dostali tehdy i do televize. Jak se povede rockové kapele dostat se do bolševické televize?
Pořadů v televizi jsme natočili víc. Do televize bylo obtížné se v té době dostat, ale oni nás nemohli jen tak ignorovat, protože jsme měli obrovskou návštěvnost na koncertech. Rádia nás hrála, měli jsme nejhranější skladby měsíce, roku, vyhrávali jsme festivaly a různé ceny. Nedělali jsme žádnou protistátní muziku, texty, politika nás nikdy nezajímala. Zajímala nás jen hudba sama. Mimochodem nebyla to Pražská televize, ale TV Bratislava, která nám po poslechu nahrávky nabídla sama natočit klip do soutěžního celoročního pořadu Triangl, který jsme nakonec suverénně vyhráli navzdory obrovské konkurenci, která v tomto prestižním pořadu byla, a pak už to jelo. Musím říct, že jsem točil v různých TV (Slovensko, Německo...), ale pražská TV byla nejkonzervativnější a strašně zastaralá co se týče natáčení klipů, hlavně zvuku a ,,vzhledu“ kapely. Zatímco jindy jsme mohli mít na sobě co jsme chtěli, v Pražské TV to nešlo. Ale přesto nám to pomohlo v propagaci skupiny a vydávání desek.

V době televizní hitparády jste byli v laufu, nebyl čas na první LP?
Ano, byl přesně čas natočit LP, k tomu také došlo. Samozřejmě, že jsme si všechno kromě zpěvu točili v té době sami. Dostali jsme se do pořadníku kapel, které mohou ten daný rok natočit a vydat LP v Supraphonu, a to na základě vydání singlu Polední zvonění, který byl celostátně vyprodán během třech dnů v celkovém nákladu 15ti tisíc kusů. Bohužel díky čachrům a podvodům, které tehdy v této oblasti vládly, jsme nakonec o vydání LP přišli.

Přemýšlíš, v čem byla geniálnost těch skladeb? Vždyť Sudé berou, Vincent Van Gogh, Hráli jsme holkám, Poslední zvonění znějí fantasticky a svěže ještě dnes.
Myslím, že toto by měli posoudit jiní. Nechci o tom spekulovat. Snad to bylo tím, že se snažím dělat věci nadčasově a v neposlední řadě záleží taky na tom, jaké muzikanty má člověk v dané době k dispozici. Jak k věci přistupují, a jaké mají hráčské schopnosti.

Rockové kapely neměly za bolševika na růžích ustláno, Elegie ani Extra Band nebyly přímo ty rebelské kapely, ale přesto otázka, potkal vás někdy nějaký zákaz, popř. problémy ze strany ,,Orgánů“?
Problémů bylo dost. Ovšem největší problémy dělali různí udavači z některých nepříliš úspěšných skupin, většinou spolupracovníci STB, kteří záviděli úspěch, a to se v Čechách neodpouští. Různých zákazů bylo požehnaně, ale nám to bylo v podstatě jedno, protože když nám zakázali Západní Čechy, hráli jsme na Východě nebo Moravě či Slovensku a neřešili jsme to. Totiž v okamžiku, kdy ,,Orgáni“ pochopili, že nejsme žádná protistátní skupina, nekrademe, a chováme se docela slušně, nám dali pokoj až do té doby, než přišlo další udání a tak pořád dokola.

Na to navazuje další dotaz – Elegie a Extra Band, jak to bylo s povinnými přehrávkami? Pamatuješ se na ně ještě?
No pamatuji si moc dobře. My jsme ale jako amatéři nikdy problémy neměli. Myslím, že na tu dobu jsme podávali takové výkony, že soudruzi jen zírali. Zbytečné podle mne bylo pouze zkoušení z politických otázek, čemuž se dnes člověk jen pousměje. Ale jak říkám, po dobře odehrané muzice nám lecos odpustili. Nestěžuji si.

Ty jsi znám jako neuvěřitelně důsledný a náročný muzikant a kapelník, nebyly s tím v kapele problémy? Jak kvalitní muzikanti tam byli, ukázal čas, jmenujme třeba Dana Bártu, Romana Mashu Šandora (Vizír)
V téhle kapele hrála spousta opravdu výborných muzikantů. Mimo Dana a Romana jsem měl tu čest dělat s lidmi jako Radek Zíka, Milan Kšanda Řánek, Jiří Mikeš Milí, Míra Moravec (USA), Míra Jabko Hanuš, Martin Cíla a spousta dalších.

Přestože Extra Band byl nejpopulárnější kapelou široko daleko, končíš. Proč?
Když se konečně Extra Band dostal na určitou úroveň, a stal se uznávanou kapelou, a to nejen u nás, objevily se staré známé problémy, které potkají mnoho skupin. Mladý, před tím zcela neznámý člen, ambiciózní a egoistický, začne pomalu ale jistě ovlivňovat ostatní. Že repertoár, který se hraje je špatný, a on že by to dělal mnohem lépe. No a to když se stalo, rozhodl jsem se, že půjdu a budu si dělat zase svoje. Byla to chyba, kterou bych už nikdy neudělal. Měl jsem ho ihned vyhodit, a nediskutovat. Ono totiž je velice snadné nastoupit do rozjetého vlaku a nemuset se s ním plahočit a rozjíždět. Proto všem, kteří založili a rozjeli svoje kapely doporučuji v takové situaci jednat nekompromisně – zbavte se jich. Mimochodem, dopadlo to přesně, jak jsem očekával. Nikdy už ničeho nedosáhli a stala se z nich okresní kapela. To holt je osud.

Dal sis od muziky pokoj, nebo nastal čas psaní do šuplíků s tím, že to někdy použiješ?
Hudby jsem nikdy nenechal. Do šuplíku jsem psal v podstatě celý život, protože to bych musel mít asi 100 kapel, abych těch asi 3000 písniček, které jsem napsal, uvedl na scénu. Pořídil jsem si své studio a točím pouze známé, kteří dělají muziku, jež mě zajímá.

Jsi přece a nebojím se toho slova hitmaker – psal jsi někdy i pro jiné, nebo pouze pro svoje kapely?
Pro kapely jsem moc nepsal. Jsem asi opravdu moc náročný a navíc aby to opravdu znělo podle mých představ, musel bych se té kapele věnovat, a na to není čas. V Čechách v současné době není žádná taková k dispozici. V cizině bych si určitě vybral, ale zase nevím, zda by o to stáli. Psal jsem a stále píši pro pár lidí, kteří mě oslovili a stojí za to. Ariana Tomsová a další.

Teď si oživil staré Elegie – co bylo důvodem? Chybělo ti hraní?
Ano chybělo, ale hlavně mě zajímalo, jak bude znít původní tvorba v novém aranžmá. Už jsem to trochu poznal před asi 15ti lety, kdy jsem hrál se samými mladými a skvělými muzikanty v Extra Bandu. To byla ta nejlepší sestava, v jaké jsem zatím hrál. Pavel Vrána (zpěv, bicí), Filip Nováček (zpěv), Martin Čech (klávesy, bicí), Ondra Franěk (kytara), Petr Zeman (bicí), Michal Rajtmajer (kytara, bicí, basa, klávesy).

Dochází k obnově kapely, koho jsi na začátek oslovil, je tam někdo ze starých muzikantů, nebo sázíš na nové tváře?
Oslovil jsem Tondu Fekla a bráchu (původní Elegie), ale ti nemají vůbec čas a tak jsem hledal dál. Dnes je opravdu těžké někoho dobrého sehnat, nikdo nechce zkoušet, není čas. Až mě oslovil náš bývalý osvětlovač Karel Komorous (Extra Band), který už se asi nemohl dívat, jak se s tím nemůžu vypořádat, a nabídl mi spolupráci, že prostě muzikanty sežene. Oslovil asi 50 muzikantů, z nichž se podařilo vybrat novou sestavu pro Elegie.

Můžeš nám teda představit Elegie v roce 2017?
Elegie 2017: Manažer Karel Komorous, zpěv Michal Vican a Bohumil Heřman, kytary Pavel Rajtmajer a Jiří Rádl, bicí Jakub Patera, klávesy Zdeněk Volný, basa Jaroslav Rajtmajer.

Vy pečlivě zkoušíte, co je základem repertoáru? Vracíš se ke starým skladbám, nebo už píšete nové?
Ze starých věcí jsme vybrali ty největší hity, upravili, udělali novou aranž. Samozřejmě že jsme udělali spoustu nových věcí, protože píšu stále.

Dříve byly skladby především tvoje práce, jak to vypadá dnes? Má někdo v kapele tvůrčího ducha, s kterým jste na jedné hudební vlně?
My jsme tuhle kapelu založili s Karlem Komorousem z důvodu produkce mých vlastních věcí (ověřené a vyzkoušené hity). Nikomu nebráním, pokud chce dělat vlastní repertoár, aby odešel a založil si vlastní skupinu. Budu mu naopak fandit.

Co vím, tak mezi lidmi běhá nějaké demo Elegií, neuvažuješ, že by stálo za to dnes nahrát regulérní CD starých skladeb?
Pokud vím, tak byla vydána asi 4 různá CD, pochopitelně načerno, takže všechny se mi sehnat nepodařilo. Víme, že je o Elegie zájem, a tak jsme se rozhodli, že takové CD natočíme. Již se na něm pracuje.

Vím, že se chystáte na koncertování, zkoušíte, máš v plánu i nějaké nové CD s kapelou?
Ano, chystáme i CD kde budou právě i nové věci.

Jak jsi spokojený s výběrem muzikantů, které máš nyní okolo sebe?
Jsem spokojen, zvláště mladí se mi jeví jako velice talentovaní a perspektivní muzikanti. Zpěv, bicí, kytara – velice dobří.

Pokud budou Elegie pracovat na novém materiálu, v jakém duchu se ponese? Máš stále ten svůj směr, nebo se necháš strhnout nějakým módním trendem?
Zásadně nepodléhám módním trendům. Samozřejmě že to člověka ovlivňuje, jako všechno co se děje kolem, ale zůstávám věrný svému směru. To znamená hrát muziku plnou energie vždy v moderním duchu, s moderním vybavením a technologií.

Jak se hudebně změnil Jarda Rajtmajer od roku 1977 do roku 2017? Co dnes posloucháš? A jak vůbec relaxuje muzikant jako ty?
Myslím stále do budoucna. Nezajímá mě, co bylo, ale co bude. Nikdy jsem moc muziku neposlouchal, ale stále sleduji nový vývoj, abych měl přehled co se děje. Poslechnu jednou a dost, abych nekopíroval a nepřizpůsoboval se. V současné době mě zaujaly skupiny Muse a Black Veil Brides. Především Muse, to je muzika mi velmi blízká. Prolínají se v ní prvky spousty hudebních proudů. Nerelaxuji.

Sleduješ dnešní hudební scénu? Zaujalo tě něco?
Pokud myslíš naši hudební scénu, tak samozřejmě sleduji její vývoj. Je to naprostá katastrofa, naše muzika se ocitla na samém dně. Kde jsou ty časy, kdy naše kapely byly kromě Anglie špička Evropy: Matadors, Blue Effect, Primitiv Group... Přesto mě zaujaly a moc fandím skupinám Limetal a Seven. Myslím, že ti by mohli kdykoliv vyjet i do zahraničí. To ostatní tak akorát do Čábuzí. (Slza, Slzy, Slzičky, apod...) Přitom si myslím, že je v Čechách stále spousta šikovných lidí. Jen to vzít za ten správný konec, a nebát se obětovat: čas, nervy, peníze.

Jaký pohled jako úspěšný autor máš na stále populárnější revivaly? I tvůj Extra Band už má svůj revival.
Revivalům fandím. Jsou to taková amatérská seskupení snažící se, seč mohou napodobit své vzory, a některým se to skutečně daří. Držím jim palce.

Jsi výborný skladatel, stále máš ten tah na branku? Muzika je jasná, jak to bude vypadat s texty?
O tah na branku se snažím, co se týče textů, začíná psát náš zpěvák Michal Vican. Uvidíme, jaký bude mít úspěch. Výborné texty napsala také Gabriela Kůdová na desce Hodina H – Extra Band, a samozřejmě Jarmír Komorous, který psal kromě Elegií a Extra Bandu ještě spoustě dalších skupin.

Vím, že máte stránky ve výrobě, o jejich adrese budeme na Rockpaláci informovat, takže pokud jde o nějaké vystoupení, už je něco nachystané, nebo jste stále v rámci zkoušek?
Tak nabídek na vystoupení se rýsuje dost a dost. Jediný problém – dostat dnes muzikanty do zkušebny, takže uvidíme zda stihneme první termín 8.4. 2017 v Music Sklepě ve Spáleném Poříčí. Zatím se vše daří a jde podle plánu.

Jardo, děkuju za rozhovor, co vzkážeš našim čtenářům přes Rockpalác?
Spoustu zážitků nejen při čtení, ale také poslechu pokud možno kvalitní muziky. Vydržte. Děkuji za pozvání a doufám v brzké shledání na koncertech.