rockpalace titulka 2017

Strana č.9

Vyrazil jsem směrem k Hance a najedou koukám, proti mně si to štráduje porádnej kus chlapa s dlouhýma vlasama, neklamné to znamení toho, že to je kámoš Péťa Podhájecký, známý to basák a mně je jasný, že pokud jako vždy se pustíme do debat o muzice, dorazím k Hance, které mně pak už fakt zabije, tak na večeři.
„Zdar kamaráde, rád Tě vidím, ale vůbec nestíhám, už jsem měl být dávno u Hanky na obědě, znáš mně?“, zbytečně se ptám, což Petra rozesměje, protože my dva si nemáme v tomhle směru co říkat. Známe se moc dobře.
„Však jo, v pohodě“ odpoví a dodá: „S Bardem jsme dotočili to cédo, tak až půjdeš kolem, se zastav, nebo až budeme hrát někde. Když tak koukni ne net, kde kdy hrajem“, potěší mně tou zprávou.
„Jasná páka a dík, určitě dorazím a jsem zvědavej, co jste nahráli, no určitě to bude pecka“ a dodám: „Kamaráde, letím nebo mně Hanka přetrhne na dva kusy a že by Chrudim toužila mít něco jako já dvakrát, to si fakt nemyslím“, vyhrknu a po jeho pozdravu se snažím valit jako Horyna za mlada, vybavím si časy, když nám bylo … náct a Dan závodil a to hodně dobře, že se na Slovensku na mistrovství republiky dostal až na bednu a nějakej kokot mu do jeho hára hodil formelu, což Dana tak nasralo, že při slovenský části hymny si sednul, za což ho ty krávy bolševický vyloučili z ČSTV a bylo po závodění, no nakonec máme tím Zeppelina, kterýmu tyhle blbci nešahaj ani po kotníky, pomyslím si.
Konečně jsem dofuňel ke dveřím a odemkl si klíči, které mně Hanka dala a vlezl dovnitř.
„No to je dost táto, s tebou to fakt není lehký“, trochu s výčitkami, ale s radostí, co jí kouká z očí mně vítá, zatím co se mně malý Vojtíšek vrhnul kolem krku a zavěsil na mně.
„Ty chlape slez, už seš těžká váha, ještě pár dní a vyrazíme spolu na pivo“, tahle má hláška ho rozesměje, ale pustí se mně, zatím co mně Hanička žene ke stolu.
Zasednu a pustím se do jídla. Máme kachnu, což okometuji, že ani nevím, že bych byl tak hodnej.
„Dědo, proč Ti ten pán jak jsme minule byli venku říkal Jime, když seš Pavel?“, z ničeho nic se zeptal věčně zvědavý Vojtíšek ošívající se na židli.
„To máš tak, když jsem byl o trochu větší než ty a chodil už do školy, vedle tvého pradědy s prababičkou, bydlel jeden starší kluk, ke kterýmu jsem někdy chodil a on pouštěl různou muziku a měl i dovezený časáky ze západu.
Když jsem je prohlížel, z jedné stránky na mně vykoukl uhrančivý pohled nějakýho zpěváka. Ptal jsem se, kdo to je a on mně řekl, že to je Jim Morrison a pustil mně nějaký písničky jeho kapely Doors a mně se to moc líbilo. Ten jeho obrázek mně dal a já si ho pověsil doma na zeď a tvojí prababičku z toho málem odvezli.“
„Všem, sousedům i učitelkám jsem tvrdil, že nejsem žádný Pavel, ale Jim, chtěl jsem být jako on, víš.“
„Ve třídě se mně kluci smáli, každej chtěl bejt Vinnetou, nebo Old Shatterhand, já chtěl být Morrison a už tehdy to u mě byli blbci, což se u většiny z nich postupem času potvrdilo“, snažím se mu vysvětlit, proč mám zrovna tuhle přezdívku.
„Prosím Tě táto, musíš před ním takhle mluvit?“, snaží se mě Hanka naoko napomenout, i když dobře ví, že stejně jiný nebudu.
„Tak co kamaráde, pochopil jsi to?“, otočím se na svýho vnuka, který se mně podívá do očí a naprosto suverénně pronese:
„Je mně to jasný dědo, až budu velkej, budu taky Jim!“, čímž mně naprosto odrovnal a rychle vystartuju od stolu, jako že jdu na záchod, aby neviděl ty slzy, které mně jeho Odpověď vehnala do očí.