Strana č.7

Když odcházím s Ozzym od bufiku, přemýšlím, kudy to vzít, asi na plochou dráhu, tam budu mít čas a klid si vlastně srovnat myšlenky, co vlastně dál se životem.
Jsem sám, mám teda Haničku a Vojtíška, což i to je zázrak, že jsme se po letech s Hankou dali dohromady, z čehož Zuzana, její matka a moje nebožka šílela.
Pro ní jsem byl jen stejně jen naprosto zbytečný tvor, který se neumí postarat o rodinu ani o sebe, jak s oblibou říkavala.
Možná měla v něčem pravdu, ale jsem takový, jaký jsem a přijde mně na mysl, jak rychle se zvrátí misky vah a z lásky se stane nenávist, taky se mně po soudech nahonila až až.
Tok mých myšlenek přeruší zvonění mobilu v kapse. Koukám trochu vyjeveně, že mě volá Monika, Milanova žena.
„Ahoj Mončo“, vypadne ze mě, když to vezmu a celkem zvědavě poslouchám, co že po mně bude chtít, ona mně nikdy moc nemusela, myslela, že Milana pořád někam tahám a štvu proti ní, i když to tak vůbec nebylo.
„Čauky Jime, hele nezlob se na mně, vím, že jsem se možná chovala blbě, ale pochop, ta Milanova nemoc byla dlouhá, bylo hrozný ho vidět pomalu umírat.
„To je jasný Mončo, vůbec se neomlouvej, není fakt proč“, odpovím. Trochu mně její řeč rozhodila, tohle jsem opravdu nečekal.
„Ale je, ale necháme toho. Hele po Milanovi toho dost zůstalo a já jeho kytaru nikomu prodávat nebudu, to bych nikdy neudělala, myslím, že bys jí měl mít ty, abys měl i nějakou památku“, tohle mně fakt zaskočilo.
„Mončo to jsi moc hodná, určitě a budu moc rád, fakt moc dík“, vykoktám a snažím se, aby se mně hlas neklepal, tohle mě fakt dostalo a rozhodilo.
„Jime, já jedu na týden k našim, tak pak brnkni a zastav se pro ní a zatím se měj“ a než stačím odpovědět zavěsí, asi je taky na ní toho fakt moc.
Rozhlídnu se, kde je Ozzy, ještě že je v pohodě a nikdy by neutekl a v klidu si čmuchá u nějaké díry, houknu na něj a jdeme pomalu domů.
Když se dostaneme na kraj města koukám už z dálky na plakátovací plochu, kde se vyjímá žlutý plakát na kterém je červený golem s kytarou, jasný to znak toho, že se tady někde bude vyskytovat Brutus, takže přidám do kroku a když dojdu bliž zjistím, že bude v pátek tady v Erku, což mně tím, jak poslední dny nemám vůbec přehled, překvapilo.
„Ozzy, Saša se svojí bandou nám dorazí, to bude paráda“, což jak je vidět je mu úplně jedno a místo toho má snahu se zajímat o psí slečnu, jejíž panička jí zoufale drží a čeká až se uráčím místo čumění na plakáty si psa zavolat.
„Ozzy k noze“, houknu a on okamžitě zabzdí u mě.
„Nezlobte se, já se zamyslel“, snažím se omluvit, i když to byla zbytečná námaha a žena naštvaně už rázovala na druhou stranu.
„Zvíře jedno, nestačí průsery, co dělám já, musíš i t?“ Ale nezlobím se, má recht a měl bych si z něj vzít příklad a taky se porozhlídnout po nějaký, nebo skončím jako starej protivnej dědek v domově.
Vzpomenu si, že mám dorazit k Hance na oběd, což musím, aby neměla strach a vyrazím rázně k domovu, abych to tam dal trochu do kupy, nakrmil tohohle věčně hladového trhače a budu mít co stíhat poledne,
„Takže žádné očuchávání sloupů a pohneme, Ozzy“, houknu na psa a pádíme směrem k domovu.