rockpalace titulka 2017

Strana č.6

Probuzení s Ozzym za hlavou, nebylo z nejlepších, ale tohohle pekelníka bych nevyměnil ani za nic.
„Zdar kamaráde, co vlastně dneska budeme dělat?“, ptám se psa, který si z mého dotazu evidentně nic nedělal a rázně seskočil dolů v domnění, že ho napodobím a půjdeme na tradiční ranní obchůzku.
No nakonec, ranní kafe si můžu dát v bufiku na Dukle, pomyslím si, že rychle proběhnu koupelnou, hodím něco na sebe a půjdu hned, o čemž mně přesvědčí sluníčko deroucí se do místnosti přes žaluzie.
Takže po koupelně natáhnu džíny a tričko co mně Hanička objednala z netu od kluků z Limetalu k jejich desce Pravdu ukáže čas, což je naprostá pravda, pomyslím si, že by taky chtělo na ně co nejdřív někam vyrazit.
Když vezmu klíče a pohnu se směrem ke dveřím Ozzy jako by nechápavě kouká, co že za rychlost jsem až nečekaně ze sebe dostal.
Čumíš co, jak starej děděk umí ještě pohnout“, řeknu psovi a podrbu ho a otevřu dveře, kde první samozřejmě je on a už ho bere po schodech dolů.
Když ho dohoním a vyjdeme ven, vezmu to směrem do města, že dám venku to ranní kafe, je super počasí a třeba tam bude nějaká známá figura.
Zrovna docházím a proti mně se blíží fousatá postava v tradiční džísce, můj hodně dobrej kámoš Petr.
Je to půl roku, co jeho Majka nečekaně odešla tam nahoru, tehdy mně to vzalo jako kráva, dříve jsem s ní několik let dělal, byla pro mě taková druhá máma, holt se už kácí v našem lese a naděláš hovno, říkám si a vyrazím směrem k němu.
„Zdar kamaráde, kam valíš, pojď chvíli dřepnout“, se ho snažím ukecat, což se mně po chvíli podaří.
„Koukám, že máš pořád Ozzyho, nedávno jsem vzpomněl na tu historku od Guláška s Ferrym a nebudeš věřit, snad poprvý od Majky jsem se musel smát“, připomněl starou historku z časů, kdy tady kámoš Ferry bydlel a chrápal s Ozzym na zemi, jelikož po naší tradiční obchůzce, kdy jsme dorazili k nám ráno, odmítal gauč.
Ráno byl samozřejmě na světlé mikině samý chlup, což samozřejmě neřešil a navrhnul jít do hospody na srovnání.
Když jsme tam po nadživotním výkonu dorazili na místo, ve výčepu stojící známý, ho uvítal dotazem: „Ty Ferry, ty už to mikinu nosíš dlouho co, když už ti prorůstají chlupy“, načež zbytek hospody vybouchnul smíchy a Ferro se pekelně naštval.
„Jo, to máš pravdu, říkám Petrovi, to byli ještě zlatý časy co?“, jsem rád, že mně tuhle historku připomenul.
„Víš, nestojí to za nic, jsem nejraději sám, nic mně prostě nebaví“, vypraví ze sebe a ten smutek z očí se dá lehce číst.
Sakra, kam jsme se to dostali, a bude hůř, jak Pelc správně napsal říkám si a marně hledám slova, abych ho trochu potěšil.
Než jsem stačil vymyslet, co říct dopil, vstal a směrem ke mně houknul: „Hele já jdu, neber to špatně, já jsem blbej společník, ale tebe jsem rád viděl, čau“, otočí se a odchází.
„Drž se kamaráde a opatruj se“, křiknu za ním, zatímco se ohlídne a smutně se usměje a kývne.
„Je na hovno, když člověk by tak rád něco udělal a ani při tom neví, co má říct“, pomyslím si, vstanu že zaplatím a vyrazíme s Ozzym pokračovat v naší obchůzce.