Vzpomínka na Jiřího „Borovice“ Kočího

Odmalička jsem věděl, že chci být součástí rockového světa. Lákal mě ten způsob života, ale především pocit, že se také stanu součástí komunity, která si vytvořila vlastní paralelní svět. Tu důležitou stránku bytí, ve které záleží jen na muzice a zážitcích s ní souvisejících, zatímco všechno ostatní ve vašem životě je jen nutné zlo, kterým se musíte prokousat, abyste se zase mohli rozletět do světa koncertů, muzikantů, fanoušků a piva.
Neuplynul ani rok a z mého života odešly dvě takové ikony. V srpnu 2016 to byl Jiří „Ozzy“ Kubík a teď, v dubnu 2017, Jiří „Borovic“ Kočí. Na oba, byť na každého úplně jiným způsobem, dolehly problémy plynoucí mimo jiné i z jejich oddanosti největšímu koníčku, co může člověk mít, tedy muzice. A oba zvolili stejný způsob odchodu z tohoto světa.
Pro nás, víkendové rockery, jsou tyto osudy důkazem, že být rockerem na plný úvazek není zase takový odvaz, jak se někdy může zdát. Jenže existence takových bláznů je pro nás důležitá. My si do prostředí muziky a koncertů odskočíme, když máme čas a náladu. Ale kdykoliv se tam ocitneme, tak právě oni tam na nás čekají, předají nám část své energie či aury a my se z tohoto světa zase vrátíme odpočatí do víru nehudebního života.
Jak popsat Borovice? Nejlépe popsáním takového běžného průměrného setkání. Přicházíte někam do klubu (či do hospody), kde se chystá nějaký koncert. Je jedno, jestli tam Borovic hraje nebo dorazil jako návštěvník. Spatříte ho v centru dění. Dlouhovlasého usměvavého rockera ze staré školy, jak stojí uprostřed hloučku a ve skvělé náladě něco vykládá. Pak spatří vás. Okamžitě se s vámi jde přivítat a s nepředstíraným zájmem vyzvídá, co je nového. Zejména v muzice, to dá rozum. No, a pak už mluví hlavně on.
Pojďme si ho připomenout jako muzikanta. V první řadě šlo o skvělého bubeníka. Možná toho nejlepšího, jakého jsem kdy poznal. Když se do toho opřel, neměli jste pocit, že na pódiu někdo mlátí do bubnů, ale ocitli jste se v epicentru zemětřesení a rány do bubnů a činelů vás doslova obklíčily. Hrál tak skvěle, že vás neštval ani při zvukové zkoušce před koncertem. Poprvé jsem ho zaregistroval ve skupině ARBES. Klasická parta mániček, co rockově dorůstaly na přelomu 80. a 90. Let, a poté si založily heavy metalovou kapelu. Ač bubeník, tak na pódiu vždy nepřehlédnutelný šoumen. Poté ve skupině FATA MORGANA, jejichž hudbě dodal parádní koule a spodek. Poslední výraznou stopu zanechal na EP skupiny AVIDITY FOR…, ale o tom se ještě zmíníme. Ale jako muzikant nežil jen bubnováním. Když sjížděl s partou kamarádů Berounku a vzali do ruky kytary, dokázali pobavit celý kemp. Na elektrickou kytaru hrál ve své skupině EFFECTION. Výsledný efekt byl podobný, jako když hrál na bubny. Jakmile hrábl do strun, slézala ze stěn klubů omítka. Kdyby ho viděl někdo s hochů, co někdy obsluhovali kytary v projektech kolem Maxe Cavalery, zřejmě by se ho šli zeptat, jak to dělá. Mihl se i v mnoha dalších projektech. Jakmile kolem sebe viděl partu, která má chuť hrát, stěží se udržel v nečinnosti.

Asi by mohl bubnovat v kterékoli kapele na světě, na kterou by si ukázal. Mohl by hrát nejvyšší ligu, kdyby… Ano, vracíme se k tomu zmiňovanému životnímu stylu. Spoluhráči ze všech kapel s ním ve chvílích, kdy se zrovna nehrálo a nebubnovalo, zažili nejednu horkou chvilku. Po letech to dávají k dobru jako veselé historky, ale ve chvílích, kdy to ohrožovalo zdárné uskutečnění koncertu, to taková legrace nebyla. Jako když jeli s Arbesem koncertovat do Prahy vlakem, Borovic vystoupil o stanici dříve, a místo aby se zajímal, kde má spoluhráče, zašel do nádražní knajpy a v družném rozhovoru s místními čekal, co se bude či nebude dít, dokud si ho spoluhráči nevyzvedli.

Přidám ještě jednu muzikantskou historku. Skupina Avidity for… nahrávala 4písňové EP ve studiu. Muzikanti se třásli, jestli Borovic přijde na čas (nebo jestli vůbec přijde). Dorazil včas, zřejmě přímo z nonstopu. Sedl za soupravu, během chvilky to naprosto excelentně nabubnoval, dal spoluhráčům dvě stovky a řekl: „Hotovo, tady je můj podíl, skočím si na pivo.“ Zvukový mistr po chvíli udiveně pronesl: „Ty vole, co to bylo? Jak to udělal?“

Znáte ten nejkratší muzikantský vtip o tom, jak se sejdou dva muzikanti a nepomlouvají třetího? Vzhledem k výše uvedenému se Borovic v tomto vtipu často ocitl v pozici toho třetího, ale nikdy nebyl tím prvním nebo druhým. V životě jsem od něho neslyšel jediné špatné slovo na adresu jiného muzikanta nebo jiné kapely. Právě naopak. Vždy se zajímal, co se děje v jaké zkušebně po okolí a vždy byl připraven jakoukoli kapelu podpořit. Účastí na koncertě, při samotném hraní i aktivní podporou před pódiem a po vystoupení i povzbuzujícími slovy a přátelským posezením u piva. A v mnoha případech i nenucenou radou nebo aktivní pomocí. Muzikanty, kteří by v sobě měli aspoň zlomek tak pozitivního přístupu ke všem svým zkušeným i začínajícím kolegům, spočítáte během chvilky. Pokud si tedy vzpomenete aspoň na jednoho.

Odchodem lidí jako Borovic ztrácí scéna nejen své tahouny a maskoty, ale i svou vlastní identitu. Zvykli jsme si na to, že nás opouštějí největší hvězdy z řad zakladatelů žánru. Dle událostí za poslední rok to vypadá, že si musíme zvykat i na to, že nás opouštějí ti, kteří byli přímo chodící reklamou na slávu doby vrcholného máničkovství a džískařství.

PS:
Když jsem psal o Borovicovi naposled v souvislosti s jeho kapelou, přátelsky se mě v hospodě ptal: „Ty vole, cos to tam psal za hovadiny?“ Ale byl rád. Přál bych si, abych měl někdy v budoucnu příležitost mu vysvětlit, jaké hovadiny jsem to napsal tentokrát.

Pro Rockpalace Tomáš Pícl