Rockeři za oponou - Láďa Strašil

Představuji vám prvního člověka z cyklu „Rockeři za oponou“. Je to dlouholetý bedňák kapely DOGA, bývalý bubeník v začátcích této kapely. Houževnatý a cílevědomý člověk, kterého obdivuji a který je možná více rockerem než leckterý muzikant. Protože aby člověk takovou práci dělal, tak rockovou muziku a vše kolem ní musí opravdu milovat. Jmenuje se Láďa Strašil.

Ahoj Láďo, jsem rád, že jsi přijal pozvánku k tomuto rozhovoru. Tak jak si užíváš nošení beden a dalších propriet spojených s pódiovou show na koncertech???
Ahoj Rudo, děkuji Ti za možnost říci něco k práci technika. Docela to letí, vlastně to bude v červnu 10 let co jezdím s Dogou. A jak si to užívám? Možná to pro někoho nezasvěceného vypadá jako veliká zábava, ale dnes je to hlavně práce. Tím jak se rozjela pódiová show začíná pro nás techniky koncert mnohem dříve, než začne vůbec kapela hrát. Vše se musí postavit a vyzkoušet. Je spousta věcí, které se musí připravit, aby celý koncert proběhl hladce. Je docela prima si uvědomit, že vlastně skoro všude kam přijedeme máme někoho známého.

Co tě vedlo k tomu přijmout takovou poměrně těžkou práci o které si myslím, že nikdy nebude správně finančně ohodnocena???
Začalo to vlastně v roce 1997 kdy mi Izzi nabídl práci technika nebo spíše pomocníka na podiu na festivalu Noc plná hvězd. Byla to práce, která nebyla náročná, byla spíše o tom postarat se, aby kapely, které dohrají, byly během 20 minut z podia pryč a další připravena na vystoupení. Byl to jednou v roce takový únik z běžného života, vidět hodně dobré muziky a potkat spoustu starých známých. Stalo se to takovou tradicí, že jsme se každý rok sešli na NPH ve stejné sestavě. Tak to vlastně pokračovalo až do roku 2007 kdy si kluci s Dogy vymysleli pódiovou show na začátek vystoupení a narychlo sháněli lidi se kterými by to provedli. Tam jsem se stal poprvé účastníkem téhle show. Dopadlo to velmi dobře, i když to bylo trochu narychlo, ale hlavně jsme se všichni dobře bavili. Po koncertě mi Izzi nabídl, jestli bych s nimi nejel ještě na pár dalších koncertů, že by tu show rádi měli pokaždé. Možnost jezdit s kapelou mě zlákala a domluvili jsme se, že to vyzkoušíme. S prací technika jsem se vlastně v téhle době začal seznamovat. Já v té době pracoval ještě na šachtě a rozjížděl podnikání v úklidových službách. Takže časově jsem byl vytížený myslím na 120%. Přes týden do práce, z práce úklidy a v pátek s kapelou na koncerty. Vydržel jsem v tomto tempu až do začátku roku 2009, kdy jsem věděl, že tak nemůžu dál a že něco musí z kola ven. V dubnu 2009 jsem skončil s prací v dole a začal se přes týden věnovat svému podnikání a víkendy kapele. Vyhovovalo mi maximálně, že si můžu organizovat svou práci podle sebe a nemusím řešit, jestli dostanu v práci volno.

Vím, že jsi duší stále muzikant. Jak se smiřuješ s pozicí člověka, kterému publikum téměř netleská???
Víš, Rudo, já už byl vlastně od muziky úplně pryč. Duše muzikanta mi sice zůstala, ale to ostatní je pryč. Několikrát jsem i přemýšlel, jestli není cesta zpět k muzice. Ježdění jednou v roce na NPH  mi dávalo tak lehce přičuchnout k muzikantskému stylu života, ale v té době jsem neměl sílu něco radikálně ve svém životě řešit. Pak přišla ta nabídka v roce 2007 no a já ji využil. Bylo mi v té době 40 a bral jsem to, že je to možná poslední příležitost být muzice hodně blízko, a i když nebudu stát na podiu, vyzkouším si aspoň ten styl života. Najednou jsem byl každý víkend mezi kapelami, které jsem předtím jen poslouchal. Netušil jsem tehdy, že to vydržím 10 let, když technici přede mnou se střídali pravidelně po 2 letech.

strasil 01

Pohybuješ se v muzice už poměrně dlouho, a protože nestojíš na podiu, myslím si, že si můžeš dovolit nezávislý pohled na vztahy mezi muzikanty… Jak to vnímáš ty?? Já už na to svůj názor napsal, tak mne zajímá, zda se shodneme…
O vztazích mezi muzikanty bych mohl toho napsat za ty roky spoustu. Z většiny kapel když se dostanou na nějakou úroveň, mi přijde, že se stane hlavně stroj na vydělávání peněz. Je to něco jiného než když si chlapi jdou zahrát po práci a hudba je hlavně zábava. Většina kapel křižuje Českou republiku a tak se za ty roky známe. Asi ne tak dobře, že bych o nich věděl podrobnosti, ale víme, kdo kam patří. Ve vzájemných vztazích v kapelách myslím radikální rozdíl není. Je to hodně myslím podobné tomu, jako když chodíš do práce a pracuješ tam se stejnými lidmi. A do práce se chodí proto, aby se vydělaly peníze. A kapely, které se hraním živí jsou závislé na tom, kolik přijde lidí. Od toho se odvíjí honorář kapely. Ovlivňuje to spoustu věcí, plánuje se to měsíce napřed, pak nevyjde počasí nebo se konají v blízkém okolí nějaké slavnosti, o kterých se nevědělo a může být průser. Takže je cítit někdy ten stres mezi kluky. Když jsou navíc na příjmu z hraní závislí. Je i náročné, že jsou 4 lidi dlouhé hodiny každý víkend spolu v autě, na hotelu a na koncertě. Příznaky ponorky tam určitě jsou. Když nad tím přemýšlím, tak se vlastně vidíme jen o víkendech, když se hraje. Je to takové soukolí, které dohromady funguje každý má svou pozici a své úkoly. Za ty roky to asi ani jinak nejde.

Vím o tobě, že podnikáš a tudíž nejsi na příjmu z bedňáctví závislý. Ten život není lehký v pozadí kapel, proto tě docela obdivuji. Kde na to proboha bereš čas????
Práce u kapely není o penězích. Je to hlavně styl.  Být zaměstnaný tak by to vlastně vůbec nešlo, jezdíme cca 70 koncertů ročně, takže od března do vánoc jsem skoro všechny víkendy pryč. Vyráží se většinou v pátky ráno a vrací v neděli a asi nikde by mi netrpěli každý pátek volno. Takže kombinace s živností je ideální.

Netoužíš si opět někdy sednout za bicí a pořádně to rozbalit???
Hru na bicí jsem měl rád... no dnes už nad tím vlastně vůbec nepřemýšlím, přestal jsem hrát před 30 lety a to je kus života za mnou. Byly časy, kdy jsem to řešil v hlavě, ale teď to beru za uzavřenou životní kapitolu.

Jak zvládáš chlast na akcích?? Nebudeme si nalhávat, že tento fenomén rockery míjí, ať už stojí na podiu nebo mimo něj.
Řeknu Ti upřímně, že první roky byly docela náročné a pokud se člověk nechce upít, tak si to musí srovnat v hlavě.  Po těch letech ježdění máme skoro všude známé fanoušky a Ti jen čekají, až dorazíme, aby si s námi dali něco na zahřátí. Dát si s každým fanouškem panáka slivovice, asi bych se málokdy dožil koncertu, proto si dáváme většinou zelenou. Je to sice lepidlo, ale když si dám 4 panáky je to v pohodě. Poslední roky máme docela velkou pódiovou show, takže jsme alkohol i s druhým technikem skoro vyrušili. Spíše pivo na žízeň a pak už čistou hlavu, ať vše klapne. A taky nejde pařit každý víkend, když mám v pondělí svou práci.

strasil 02

Máš nějaký cíl v rockovém světě nebo mimo něj????
Přes týden práce a víkendy muzika. Je to docela záhul a minimum volného času na odpočinek. Občas mě napadá, že může přijít chvíle, kdy to přestanu dávat. Před 2 lety jsme s přítelkyní rozjeli firmu na čištění interiérů aut. Není to lehké, ale začínají být vidět výsledky a práce nás oba strašně baví. Takže určitě nemyslím na bačkory a sezení u televize. Když máš vedle sebe opravdového partnera je to prostě nejvíc a plánujeme toho ještě spoustu.  

Láďo, moc ti děkuji za rozhovor a taky za to, že jsi nám trošku poodhalil roušku člověka, který je takzvaně v pozadí, ale bez koho by to prostě nešlo, nebo šlo velmi ztuha... Přeji ti, ať to své životní tempo zvládáš co nejdéle a hlavně ve zdraví. Samozřejmě doufám, že zase někdy zajdeme na pivo. Tak zduř chlape.

Pro Rockpalace Rudolf Schweser ve své nové rubrice Rockeři za oponou

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Představuji vám prvního člověka z cyklu „Rockeři za oponou“. Je to dlouholetý bedňák kapely DOGA, bývalý bubeník v začátcích této kapely. Houževnatý a cílevědomý člověk, kterého obdivuji a který je možná více rockerem než leckterý muzikant. Protože aby člověk takovou práci dělal, tak rockovou muziku a vše kolem ní musí opravdu milovat. Jmenuje se Láďa Strašil.

 

 

Ahoj Láďo, jsem rád, že jsi přijal pozvánku k tomuto rozhovoru. Tak jak si užíváš nošení beden a dalších propriet spojených s pódiovou show na koncertech???

 

Ahoj Rudo, děkuji Ti za možnost říci něco k práci technika. Docela to letí, vlastně to bude v červnu 10 let co jezdím s Dogou. A jak si to užívám? Možná to pro někoho nezasvěceného vypadá jako veliká zábava, ale dnes je to hlavně práce. Tím jak se rozjela pódiová show začíná pro nás techniky koncert mnohem dříve, než začne vůbec kapela hrát. Vše se musí postavit a vyzkoušet. Je spousta věcí, které se musí připravit, aby celý koncert proběhl hladce. Je docela prima si uvědomit, že vlastně skoro všude kam přijedeme máme někoho známého.

 

 

Co tě vedlo k tomu přijmout takovou poměrně těžkou práci o které si myslím, že nikdy nebude správně finančně ohodnocena???

 

Začalo to vlastně v roce 1997 kdy mi Izzi nabídl práci technika nebo spíše pomocníka na podiu na festivalu Noc plná hvězd. Byla to práce, která nebyla náročná, byla spíše o tom postarat se, aby kapely, které dohrají, byly během 20 minut z podia pryč a další připravena na vystoupení.

Byl to jednou v roce takový únik z běžného života, vidět hodně dobré muziky a potkat spoustu starých známých. Stalo se to takovou tradicí, že jsme se každý rok sešli na NPH ve stejné sestavě.

Tak to vlastně pokračovalo až do roku 2007 kdy si kluci s Dogy vymysleli pódiovou show na začátek vystoupení a narychlo sháněli lidi se kterými by to provedli. Tam jsem se stal poprvé účastníkem téhle show. Dopadlo to velmi dobře, i když to bylo trochu narychlo, ale hlavně jsme se všichni dobře bavili. Po koncertě mi Izzi nabídl, jestli bych s nimi nejel ještě na pár dalších koncertů, že by tu show rádi měli pokaždé. Možnost jezdit s kapelou mě zlákala a domluvili jsme se, že to vyzkoušíme. S prací technika jsem se vlastně v téhle době začal seznamovat. Já v té době pracoval ještě na šachtě a rozjížděl podnikání v úklidových službách. Takže časově jsem byl vytížený myslím na 120%. Přes týden do práce, z práce úklidy a v pátek s kapelou na koncerty. Vydržel jsem v tomto tempu až do začátku roku 2009, kdy jsem věděl, že tak nemůžu dál a že něco musí z kola ven. V dubnu 2009 jsem skončil s prací v dole a začal se přes týden věnovat svému podnikání a víkendy kapele. Vyhovovalo mi maximálně, že si můžu organizovat svou práci podle sebe a nemusím řešit, jestli dostanu v práci volno.

 

 

Vím, že jsi duší stále muzikant. Jak se smiřuješ s pozicí člověka, kterému publikum téměř netleská???

 

Víš, Rudo, já už byl vlastně od muziky úplně pryč. Duše muzikanta mi sice zůstala, ale to ostatní je pryč. Několikrát jsem i přemýšlel, jestli není cesta zpět k muzice. Ježdění jednou v roce na NPH  mi dávalo tak lehce přičuchnout k muzikantskému stylu života, ale v té době jsem neměl sílu něco radikálně ve svém životě řešit.

Pak přišla ta nabídka v roce 2007 no a já ji využil. Bylo mi v té době 40 a bral jsem to, že je to možná poslední příležitost být muzice hodně blízko, a i když nebudu stát na podiu, vyzkouším si aspoň ten styl života. Najednou jsem byl každý víkend mezi kapelami, které jsem předtím jen poslouchal. Netušil jsem tehdy, že to vydržím 10 let, když technici přede mnou se střídali pravidelně po 2 letech.

 

 

Pohybuješ se v muzice už poměrně dlouho, a protože nestojíš na podiu, myslím si, že si můžeš dovolit nezávislý pohled na vztahy mezi muzikanty… Jak to vnímáš ty?? Já už na to svůj názor napsal, tak mne zajímá, zda se shodneme…

 

O vztazích mezi muzikanty bych mohl toho napsat za ty roky spoustu.

Z většiny kapel když se dostanou na nějakou úroveň, mi přijde, že se stane hlavně stroj na vydělávání peněz. Je to něco jiného než když si chlapi jdou zahrát po práci a hudba je hlavně zábava. Většina kapel křižuje Českou republiku a tak se za ty roky známe. Asi ne tak dobře, že bych o nich věděl podrobnosti, ale víme, kdo kam patří. Ve vzájemných vztazích v kapelách myslím radikální rozdíl není. Je to hodně myslím podobné tomu, jako když chodíš do práce a pracuješ tam se stejnými lidmi. A do práce se chodí proto, aby se vydělaly peníze. A kapely, které se hraním živí jsou závislé na tom, kolik přijde lidí. Od toho se odvíjí honorář kapely. Ovlivňuje to spoustu věcí, plánuje se to měsíce napřed, pak nevyjde počasí nebo se konají v blízkém okolí nějaké slavnosti, o kterých se nevědělo a může být průser. Takže je cítit někdy ten stres mezi kluky. Když jsou navíc na příjmu z hraní závislí. Je i náročné, že jsou 4 lidi dlouhé hodiny každý víkend spolu v autě, na hotelu a na koncertě. Příznaky ponorky tam určitě jsou. Když nad tím přemýšlím, tak se vlastně vidíme jen o víkendech, když se hraje. Je to takové soukolí, které dohromady funguje každý má svou pozici a své úkoly. Za ty roky to asi ani jinak nejde.

 

 

Vím o tobě, že podnikáš a tudíž nejsi na příjmu z bedňáctví závislý. Ten život není lehký v pozadí kapel, proto tě docela obdivuji. Kde na to proboha bereš čas????

 

Práce u kapely není o penězích. Je to hlavně styl.  Být zaměstnaný tak by to vlastně vůbec nešlo, jezdíme cca 70 koncertů ročně, takže od března do vánoc jsem skoro všechny víkendy pryč. Vyráží se většinou v pátky ráno a vrací v neděli a asi nikde by mi netrpěli každý pátek volno. Takže kombinace s živností je ideální.

 

 

 

Netoužíš si opět někdy sednout za bicí a pořádně to rozbalit???

 

Hru na bicí jsem měl rád... no dnes už nad tím vlastně vůbec nepřemýšlím, přestal jsem hrát před 30 lety a to je kus života za mnou. Byly časy, kdy jsem to řešil v hlavě, ale teď to beru za uzavřenou životní kapitolu.

 

 

Jak zvládáš chlast na akcích?? Nebudeme si nalhávat, že tento fenomén rockery míjí, ať už stojí na podiu nebo mimo něj.

 

Řeknu Ti upřímně, že první roky byly docela náročné a pokud se člověk nechce upít, tak si to musí srovnat v hlavě.  Po těch letech ježdění máme skoro všude známé fanoušky a Ti jen čekají, až dorazíme, aby si s námi dali něco na zahřátí. Dát si s každým fanouškem panáka slivovice, asi bych se málokdy dožil koncertu, proto si dáváme většinou zelenou. Je to sice lepidlo, ale když si dám 4 panáky je to v pohodě. Poslední roky máme docela velkou pódiovou show, takže jsme alkohol i s druhým technikem skoro vyrušili. Spíše pivo na žízeň a pak už čistou hlavu, ať vše klapne. A taky nejde pařit každý víkend, když mám v pondělí svou práci.

 

 

 

Máš nějaký cíl v rockovém světě nebo mimo něj????

 

 

Přes týden práce a víkendy muzika. Je to docela záhul a minimum volného času na odpočinek. Občas mě napadá, že může přijít chvíle, kdy to přestanu dávat. Před 2 lety jsme s přítelkyní rozjeli firmu na čištění interiérů aut. Není to lehké, ale začínají být vidět výsledky a práce nás oba strašně baví. Takže určitě nemyslím na bačkory a sezení u televize. Když máš vedle sebe opravdového partnera je to prostě nejvíc a plánujeme toho ještě spoustu.  

 

Láďo, moc ti děkuji za rozhovor a taky za to, že jsi nám trošku poodhalil roušku člověka, který je takzvaně v pozadí, ale bez koho by to prostě nešlo, nebo šlo velmi ztuha... Přeji ti, ať to své životní tempo zvládáš co nejdéle a hlavně ve zdraví. Samozřejmě doufám, že zase někdy zajdeme na pivo. Tak zduř chlape.