ROCKPALACE TITULKA2018

Report: Basinfirefest 2017 (29.6. – 2.7.2017)

Už popatnácté se odehrál oblíbený festival u Spáleného Poříčí na Plzeňsku. Protože jde o akci, která má své místo v mém plánovacím kalendáři jisté a kterou průběžně sleduji na jejím facebookovém profilu, nemohlo mi uniknout, že letošní ročník měl výraznější porodní bolesti než obvykle. Sponzoři si dali načas a zpoždění tedy následně nastalo i při potvrzování kapel. O tom, že přípravy musely být letos hodně hektické, svědčil právě facebookový profil, který se před minulými ročníky hemžil hádankami a upozorněními, jaká organizační vylepšení (obvyklou silnou zbraň této akce) si festival připravil tentokrát, zatímco letos na podobné věci moc času nezbylo.

Lineup byl na první pohled chudší než obvykle, pro staromilce mého typu tam chyběl výrazný tahák, s čímž ale možná fanoušci PRO-PAIN nebo původně potvrzených, leč nakonec ze zdravotních důvodů zrušených THE EXPLOITED nebudou souhlasit. Ovšem, nabídka domácích kapel byla dostatečně rozmanitá, abych se na festival těšil, za což vděčím i tomu, že s takovou tou českou obehranou klasikou obvykle přijdu do styku pouze a jenom na této akci.

A co se nezměnilo? Hezké místo konání, tedy lán obklopený lesy, poli, loukami a stráněmi, příjemná atmosféra celého festivalu, tradičně přátelské prostředí celého stanového městečka, i když těch pankáčů bylo na můj vkus až moc, a prostě celý genius loci festivalu.

Ale pojďme k muzice. Ta se hrála tradičně na hlavní stage (přesněji řečeno na dvou hlavních scénách postavených vedle sebe, aby mohla jednotlivá vystoupení hned navazovat) a na Skutečná liga stage (dále jen SL stage).

Ve čtvrtek měli hrát ZÁVIŠ a WOLFARIAN, ale program byl z důvodu totálního odpoledního slejváku a následnému nabranému zpoždění při stavění scén zrušen.

PÁTEK
První kapelou, kterou mohou zvědavci slyšet, se tak stávají INVADER, kteří na SL stage brousí svůj heavy metal, který nikdy neurazí, ale ani nijak zvlášť neohromí, ale první posluchače festivalu spolehlivě navnadí na další dění. Hudba TOTÁLNÍHO NASAZENÍ, které pak hraje na hlavním pódiu, mě ani tentokrát na rozdíl od zvětšujícího se davu příliš neoslovuje, a tak se do areálu vracím až na blackmetalovou legendu TÖRR. Od téměř nepředstavitelného odchodu Vlasty Henycha uplynula už dlouhá doba a je třeba říci, že obavy ze vzniku jakéhosi Alketörru se nenaplnily. Naopak, mám pocit, že Törr je vystoupení od vystoupení stále našlapanější a fláky ze starších i novějších období servíruje do publika s čím dál větší energií oproštěnou od jakéhokoli náznaku únavy legendy. Zajímavé je, jakou působivost si až do dnešních dnů uchovaly riffy, které Ota hrál ještě před svým nástupem na vojnu. A že už je to let… V superlativech se dá mluvit i o LIMETALU. Už před rokem bylo jejich vystoupení na festivalu elektrizující a kapela i letos ukázala, jak to vypadá, když se do toho zkušení harcovníci opřou se zápalem začínající a trochu (nebo více) naštvané kapely. V setu měly tentokrát navrch nové skladby z debutového alba, nutno říci, že se k síle citroňáckých klasik přibližují poměrně obtížně, což ale kapela vyrovnává maximálním nasazením. Pokud je libo laciné, ale populární srovnávání (v tomto reportu se ho pak dopustím ještě jednou), tak limetka nad citronem dost jednoznačně vyhrává. Britští powermetalisté SAVAGE MESSIAH nabízejí přesně to, co si pod daným žánrem vybavíte. Musím však říci, že ač jsem byl při jejich setu při plné formě a posluchačském soustředění, téměř nic mi z vystoupení této kapely, kterou nemám naposlouchanou, v paměti neutkvělo. Pak přišel čas pro ALEŠ BRICHTA PROJECT. Moc se mi o tom nechce psát, což pochopí asi každý, kdo tam byl. Raději uvidím Aleše za dlouhou dobu zdravého a zpívajícího skladby, které bude v pohodě zvládat, než se o něho v současnosti po celou dobu vystoupení strachovat. Z Faerských ostrovů dorazili TYR. Jejich Lálylála Láryláry Ungaunga folkmetal přišel v pravou chvíli. Doma bych si je asi nepustil, ale naživo to kapela umí podat s takovou chutí, že to člověku zvedne náladu a musím říci, že jsme se při jejich skladbách, u kterých měli mnozí potíže poznat, že nejde o jedno dlouhé pásmo, hezky vyblbli. O chvíli později začíná na SL stage hrát takřka domácí PARADOX. Ač mi podstatně více sedí jejich heavy podoba z poloviny 90. let nežli současná bigbítová, tady do sebe vše zapadlo a přesně se mi trefili do noty. Vedle všech kapel, které soutěžily, která bude nejtvrdší, nejlepší, nejenergičtější, nejhezčí nebo aspoň nejvtipnější, zapůsobila tato civilně působící parta jako balzám a nebyl jsem jediný, kdo si užil jejich pohodové vystoupení. Potěšil i návrat basáka Romana Velinova. WALTARI pálili dvousečnou zbraní. Jejich ujetá metalová diskoška nejprve nezanedbatelnou část obecenstva vyhnala, ale ti, co zůstali a naladili se postupně s kapelou na stejnou vlnu hudebních šíleností a neuvěřitelných kombinací metalu a ujetých elektronických zvuků, byli odměněni excentrickým výkonem a originální hudbou, kterou zase tak moc kapel neprodukuje. Nebo spíše žádná. Pravda, těch dýdžejských obezliček tam bylo až nad hlavu, ale když si vzpomenu před pár lety na Dope Stars… Waltari mi každopádně zůstanou v paměti hodně nadlouho. Spousta lidí zůstala ještě na punkovou legendu HUBERT MACHÁNĚ. Ti na úvod uvedli, že na rozdíl od předchozích dvou vystupujících (Waltari a Škwor) nemají žádné cédéčko, které by nám mohli pustit, a tak nám s dovolením něco zahrají na své rozladěné kytary. Přímočaře zábavní byli i nadále, i já si s chutí zazpíval pro mě zcela neznámé songy, takže příjemnější zakončení prvního dne si člověk nemohl přát.

SOBOTA
Sobotní oběd zpříjemňuje TEZAURA, klasická female fronted kapela. V jejich hudbě dominují spíše atmosferické pasáže nad motivy, které by snadno utkvěly v paměti, ale každopádně šlo o sympatický úvod dne. Na SL stage mezitím řádí punkoví ZTP. Snad se kluci neurazí, když napíšu, že ti si s nějakým velkým hráčským uměním velkou hlavu nedělají, zato mi zamotali hlavu jinou věcí, protože ještě teď váhám, zda jejich hudba doplněná texty o chudáčcích zvířátkách a kytičkách a dalších pod náporem civilizace trpících entitách byla myšlena vážně, nebo jde o poměrně zdařilou recesi, které více nasvědčuje i samotné svérázné hudební a pěvecké podání. TORTHARRY to naopak myslí velice vážně, minimálně pokud jde o profesionalitu, přístup a oddanost muzice, takže jejich deathmetalová řezničina přilákala už v časných hodinách před pódium úctyhodný dav fanoušků, kteří neúnavnost a poctivost těchto průkopníků a zároveň poctivých dělníků deathmetalu řádně ocenili. Pak už nastupuje DEBUSTROL, stoprocentní jistota každého metalového festivalu, jejíž výkon nemůže ovlivnit ani nedávná změna na postu kytaristy. Mladoboleslavští thrasheři mají na rozdíl od generačních souputníků jednu nezpochybnitelnou výhodu v tom, že fanoušky jsou vyžadovány skladby ze všech období a povedený poslední zářez v diskografii tento nevšední luxus ještě zvýraznil. Tudíž se „Zakuklenci“, „Nasrat vám všem“ a další novinky setkávají se stejným ohlasem jako kultovní věci ze spratkovitých počátků. Legendou ze stejných časů je i Vlasta Henych. Toho jsem s jeho partou HENYCH 666 viděl po dvou letech na stejném místě a znovu u mě převládají spíše rozpačité pocity, ke kterým tentokrát pomohl i výpadek proudu způsobený divočejším počasím. Člověk se při této příležitosti neubrání klišovitému srovnání, které se samo nabízí, a tady musím říci, že ač bych v pomyslném souboji fandil Henychovi, tak na plné čáře vítězí Törr. Následuje kometa posledních let, TRAUTENBERK. Kluci jsou zřejmě veselé kopy, se kterými by v hospodě byla jistě legrace, ale musím se přiznat, že na mě jejich produkce působí jako šaškárna, která svým gejzírem trapnosti zastiňuje i v tomto oboru zdánlivě nepřekonatelný Walda Gang. Na druhou stranu, ten obrovský dav v jejich tričkách, který zaplnil prostor před pódiem, měl evidentně úplně jiný názor než já. Tak jen doufám, že si to se mnou nebude chtít dav fanoušků nebo kapela samotná vyřídit, protože region je malý a všechna pódia mohou být jednou společná. Trautenberk tedy nechávám jeho fanouškům a vracím se na ukrajinské JINJER. Promo materiály jim dávají mnoho žánrových přívlastků, já se spokojím s pojmenováním moderní crossover metal. Ač těmto žánrovým končinám příliš neholduji, energické vystoupení v čele s nezkrotnou Tatianou, která střídala čisté hlasové polohy s murmurem, za který by se nemusel stydět kdejaký pekelník, si u mě připsalo mnoho plusových bodů, což se ale vzhledem k pověsti, která kapelu předchází, dalo očekávat. Brněnská legenda ROOT, jak je jejím tuzemským zvykem, servírovala kombinaci dřevních skladeb, které ji vyšvihly v tuzemsku, a okázalejší tvorby, která jí otevřela cestu i k zahraničním posluchačům. Tato kapela snad nepovedený set odehrát neumí a ani Basinfirefest nebyl výjimkou, i když Big Boss byl po Alešovi Brichtovi v průběhu víkendu už druhým frontmanem, který si musel v průběhu setu sednout. Do té doby však stihl oblažit publikum vším, co k němu patří, včetně černokněžnických póz a plazení jazyka. Němečtí STEEL ENGRAVED patří už k inventáři festivalu, protože melodický powermetal padne v českých končinách vždy na úrodnou půdu. Zde musím zmínit poměrně zajímavý marketingový trik, který byl v areálu k vidění. Všude totiž visely plakáty na akci v Německu, kde se ve stejné velikosti vedle sebe vyjímají loga Steel Engraved a hvězdných Volbeat. Asi nejednoho procházejícího napadlo, že máme tu čest s velkou hvězdou, jejíž sláva k nám jen nějakým nedopatřením ještě nedosvitla. Komu to bylo divné, ten až po nějaké době objevil jádro pudla. Ne Volbeat, ale Volboat, zřejmě revival. Nutno říci, že Steel Engraved si na Basinfirefestu dokáží získávat fanoušky i bez marketingových kouzel a triků, a byť to jde trochu pomaleji, nějakou fanouškovskou základnu už tady mají a také mě jejich heavy metal evokující Judas Priest v ripperovském období podaný s tradičním germánským fortelem, ale i pozitivní energií, potěšil. Na HYPNOS jsem se těšil, protože jsem je naposledy viděl před dávnými lety na Dracula festu v Plasích, ale nakonec jsem vlivem jiných okolností jejich set poslouchal až zpoza plotu, tedy větší vzdálenosti, než jsem si původně představoval. Ale od kapely, která je přímo symbolem deathmetalové poctivosti, věrnosti a spolehlivosti, se ani nedá očekávat něco, čím by se od těchto přívlastků oprostila, což potvrdilo i vše, co vzduchem doletělo až k mým ušním bubínkům. Skalním fanouškem PRO-PAIN jsem nikdy nebyl, zato si vzpomínám, že to byli v časech mého teenagerování oblíbenci skejťáků. Ti bydleli na internátu o pár pokojů vedle a byli jeden čas jediní z patra, kdo poslouchal aspoň trochu normální hudbu. Ovšem, na vystoupení PRO-PAIN jsem si madam nostalgii na pomoc zvát nemusel. Kapela předvedla skvělý nátěr, který na rozdíl od mnoha žánrových i generačních souputníků dokáže okořenit i zdařilými kytarovými sólíčky, a tak jsem měl celou dobu jejich vystoupení oči přilepené směrem k pódiu a ušní bubínky mi byly vytahovány z uší stejným směrem. Parádní koncert. Pak nastoupili punkáči S.A.S. se slovy, která zněla zhruba: „Měli tady být Exploited, ale nejsou, tak vám zahrajeme my.“ Tato myšlenka vlastně vystihla všechno. Bylo to punkové, bylo to špinavé, bylo to od podlahy, texty byly oproštěny od diplomacie a hudrovaly na všechny strany, ale člověk se neubránil pocitu, že tak exkluzivní čas je možná trochu nad věhlas kapely. Další porce power metalu přišla s norskými THUNDERBOLT. Ti hrají trochu uhlazenější verzi tohoto žánru a na Basinfirefestu jsou pravidelnými hosty. Více toho k nim napsat nedokážu, protože tělo si řeklo o odpočinek a já musel oželet i poslední BELTAINE, na které jsem se týdny těšil…

NEDĚLE
Poslední den pro mě začíná až po 14. hodině a hned mám dilema. Na hlavní scéně grindoví tajtrlíci GUTALAX, na SL stage jihlavští SOTURY. Nakonec volím jihlavské melodiky a u GUTALAXU se spokojím se sledováním toho, jak se na jejich vystoupení připravují fanoušci. A ti se připravují vskutku důkladně. Bílých hábitů čističů hajzlů u pódia přibývá (ať už v čistém či použitém nahnědlém provedení), záchodové štětky se zvedají k výšinám jako mávátka a méně zaujatí fanoušci spěchají na záchod v předtuše, že brzy může být nedostatek toaletního papíru. Na minulé album jihlavských SOTURY jsem psal před časem recenzi. Pokud jsem dobře poslouchal, jejich set obsahoval na střídačku písně právě z tohoto díla a z díla připravovaného. Spolehlivému vystoupení kraloval zdánlivě rozsahem a výrazem neomezený zpěv. Člověka však při pohledu do publika čítajícího nemnoho osob napadá, co vlastně všechny muzikanty vede k tomu, aby přejeli několik okresů, aby zahráli pro nanejvýš desítky jedinců rozptýlených v uctivé vzdálenosti od pódia. Jako rovněž aktivně hrající však tuto otázku pokládám zejména sám sobě. Na hlavní stage ještě stíhám posledních pár taktů GUTALAXU a následně to, jak se rozjařený dav znovu dostává do standardního příčetného režimu. Poté stylově nastupuje kapela, která se pro změnu jmenuje SEPTIC PEOPLE. Ta kdysi vznikla na troskách skupiny Aušus, což býval takový buransky vtipnější Alkehol pro chudé. U Septic People se však vtip vytratil a popěvky o pivečku a podobných kratochvílích ve mně oddaného posluchače nenalezly. Zato jsem objevil recept pro všechny odpůrce skupiny ALKEHOL, jak si k ní získat kladnější vztah. Když si je totiž poslechnete poté, co jste slyšeli kapelu snažící se hrát na podobnou strunu, najednou už vám nebude připadat Herešův dlouholetý srandaprojekt tak strašný, jakkoliv lze na padesátníky zpívající o tom, jak je skvělé se pořádně vožrat, pohlížet spíše s lítostí (než zjistíte, že se tím dá slušně přivydělat a lítost se změní v přiznanou závist). Proto jsem dal přednost PRIMITIVES GROUP na SL stage a nelitoval jsem. Ivan Hajniš nás se svou kapelou seznámil slovy, že byla slavná v roce 1965, kdy dokázala vyprodat i sportovní halu. Hráčský fortel a zkušenosti byly znát hned od prvních tónů, všemu dodaly majestát úžasné hammondky a navzdory až hrůzostrašně dávným kořenům kapely bylo vystoupení i značně svěží, byť průvodní slovo bylo okořeněno patřičným stařeckým patosem a vzpomínáním na to, kteří všichni slavní vzorové jsou už dávno (nebo čerstvě) mrtví a je jim třeba vzdát hold. Ale vtipná byla poznámka o tom, že rock se vyvíjí, což je dobře, byť se někdy vyvíjí velmi zvláštně, jak viděli o chvíli dříve vedle (očividně přihlíželi vystoupení Gutalaxu). Každopádně jsem rád, že jsem tuto kapelu viděl, protože podobné zázraky se nestávají často. Na hlavní scéně se pak jdu podívat na LIV-SIN, projekt bývalé zpěvačky ze skupiny SISTER SIN, ze které jsem byl nadšen před 2 lety. Tentokrát se dostavilo zklamání. Někdejší drajv byl i přes značné přitvrzení pryč a celé vystoupení na mě působilo jako mlácení prázdné slámy. VILÉM ČOK se ve Spáleném Poříčí těší neotřesitelné pozici, což bylo znát i na davu zhušťujícím se před pódiem. Není divu, Vilém je frontman každým coulem a jeho hlasová forma, fyzické schopnosti lítat po pódiu i bezhraniční ztřeštěnost jsou stále na obdivuhodné úrovni, což byla pro všechny přihlížející záruka dostatečné zábavy, k níž přispěla i překvapivá coververze od Accept. Pokud jde o repertoár, pokud už Nová růže zase odpočívá, uvítal bych něco z jejího druhého alba a také z povedené desky Delirium Traemens. Ale i bez toho se pro mě Vilém stal tuzemským králem festivalu. Jako pokaždé, když se zúčastní. Jo, ale kapelo, ten Kačerov už se v pasáži „…příběhy píše z téhleté říše…“ konečně naučte se správnými akordy, ten punk tomu nesluší. Následuje DOGA, protože Mystic Prophecy nabrali při přesunu zpoždění. DOGA je obdivuhodná svou pracovitostí a také tím, že neustále vymýšlí novou pódiovou šou, což ve spojení s ortodoxní rockmetalovou image způsobuje, že fanoušci mají pořád na co koukat. A že letošní obří pavouk s nádhernými dekoracemi symbolizujícími potrhanou pavučinu byl opravdu přenádherný. Pokud jde o hudbu, nikdo od této kapely samozřejmě nechce, aby se vydala cestou nějaké progresivity, ale co ji sráží nejslyšitelněji, jsou texty, které jsou v řadě případů skutečně dětinské. Každopádně má kapela (stejně jako minulý rok) před pódiem úctyhodný kotel. Pak už se přesouvám na SL stage, kde se vše chystá na folkmetalisty NINE TREASURES, což je, pokud jsem si dal všechny kombinace správně dohromady, čínská kapela z provincie, kde se mluví (i zpívá) hlavně mongolsky. Zvuková zkouška je nekonečná, ale když už zvukový technik (i když podle hlasu to byl asi zpěvák a kytarista této kapely) za plentou obešel celé pódium už asi popatnácté (a pokaždé vydal pokyn, co přidat a co ubrat), přecejenom se pódium odkrylo a šou mohla začít. Pečlivost při nastavování zvuku (která pokračovala i po první skladbě) se projevila, takže zvuk byl parádní a vynikla i čínská citera a jakési štíhlé violoncello se dvěma strunami. Poprvé za celý víkend se prostor před SL stage skutečně zaplnil, před pódiem se rozjel i jakýsi ztřeštěný tanec. Takže mám i své zahraniční krále festivalu, protože se mi to líbilo ještě o něco více než skvělí Pro-Pain. Po skončení se jdu ještě na chvíli podívat na německé MYSTIC PROHPECY, kteří festival na hlavní scéně zakončují nabroušeným říznějším heavy metalem. Pracovní povinnosti druhého dne však volají, a tak odcházím ještě před koncem, čímž se loučím s tímto povedeným dovolenkovým víkendem.

Patnáctý Basinfirefest je tedy za námi. Na jeho line-upu a některých dalších detailech se projevilo, že zajištění tohoto ročníku skutečně nebylo jednoduché, o to větší dík patří všem, kdo se kolem jeho organizace pohybují. Basinfirefest se sice trochu vytratil z pozic jednoho z nejvýznamnějších tuzemských metalových festivalů, ale je tady dál a stále má své pevné místo v kalendáři svých věrných návštěvníků. Do dalších let bych tomuto festivalu přál, aby mu sponzoři byli nakloněni, vše mohlo vznikat ve větším klidu a abychom se zase mohli těšit z hvězdných jmen jako např. při našlapaných ročnících 2013 nebo 2014.
Tomáš Pícl