ROCKPALACE TITULKA2018

Atomic z Berouna jede Grand Prix 2016

Berounský ATOMIC se opět po letech probudil z letargie, jak hlásá všemocný FB, takže sedám do auta a vyrážím směrem na Beroun popovídat si s duší Atomic - Štefanem Dolákem.
Štefane, ahoj, jak se máš a už je to hezkých pár pátků, co jsme se bavili spolu naposledy. Úžasná zpráva, když jsi mi do telefonu říkal, že Atomic vydal po dlouhé době album, ale pojďme na prvopočátek - jak ses k hudbě dostal ty a každopadně jak se máš??
Ahoj, mám se skvěle. Jsem moc rád, že se zase vidíme a že můžu prostřednictvím tebe a ROCK PALACE dát vědět všem, že kapela ATOMIC vydala nový album.
No, k tvojí otázce. Jako skoro ke všemu, co jsem v životě dělal a dělám, tak i k muzice jsem se dostal přes kamarády. Vyrůstal jsem a dětství prožíval v Berouně na sídlišti se spoustou kluků, hodně z nich na něco hrálo. Úplně nejvíc in byli v mejch očích ti, co hráli v nějaký kapele a nejlíp na kytaru. Asi nebude od věci zmínit třeba Vaška Křivance, kterej byl můj soused a později založil velmi úspěšnou kapelu Burma Jones.

Jako dítko školou povinné ses k muzice dostal. Měl jsi svoje hudební vzory?? Kdo to byl??
Od mala jsem chodil do lidovky, sice nedobrovolně, takže mě to ani moc nebavilo, ale později se to hodilo na všechny ty nutný přehrávky a kapelnický zkoušky.
Už asi tak od šestý třídy jsem poslouchal STATUS QUO, SWEET - na těch jsem hodně ujížděl a taky pochopitelně KISS. Pak jsem se dostal k hardrockový klasice DEEP PURPLE - LED ZEPPELIN - a hlavně BLACK SABBATH, díky kterejm jsem metamorfozoval z kytaristy na basáka. Může za to Geezer Butler!

Kdy přišla doba, kdy sis uvědomil, že chceš být muzikant a založil kapelu?
První „kapelu“ jsme založili už na základce. Mlátili jsme, do čeho se dalo, a hráli na všechno, co bylo po ruce. Španělka s památnym bílým snímačem zapojená do gramce už uměla udělat docela dobrej kravál. Pamatuju si, jak jsme pustili Paranoid z kazeťáku na plný koule a bušili do toho hlava nehlava.

Vzniká Atomic, kdo s tebou začínal a kdo vám byl jako kapela vzorem?
Já vlastně nastoupil do kapely, která se tak už jmenovala, ale měla jen dva členy, kytaristu Jirku Růžičku a bubeníka Pavla Sůďu Sudíka. Já měl tenkrát čerstvě basu Galaxis, která z kilometru vypadala jako Fender, takže jsem byl okamžitě přijatej do kapely, i když jsem toho moc neuměl, ale kluci se mnou měli dostatečnou trpělivost. Hráli jsme snad kompletní repertoár ABRAXASu, to bylo naše božstvo. Zbytek repertoáru tvořili věci od Ramones, nebo AC/DC. Hned od začátku jsme se ale snažili skládat i vlastní skladby, protože naší prioritou bylo dělat si muziku po svym.

Vzpomeneš si ještě, jaké byly ty první koncerty, na atmosféru?
Jasně, to nevymažeš. Hráli jsme tak dva tři víkendy do měsíce, pochopitelně v rámci okresu. Bylo nám tak sedmnáct osmnáct, auto a podobný vymoženosti nebyly. Aparát se vozil třeba na valníku za traktorem, já jezdil na kšefty sám s kytarou a třeba vlakem, často společně s fanouškama. Bylo to hodně zábavný. No a atmosféra byla super, hodně divoká, brzo se o nás vědělo všude.

Prošli jste jako kapela tehdy „populárními zákazy“ soudruhů?
V novodobým ATOMICu, tedy po roce 1987, už to bylo občas jako na houpačce, ale tak to tehdy měla většina podobnejch kapel. Koncerty, to byla tak trochu poukázka k problémům. Kapely musely mít zřizovatele, tedy nějakou „schválenou“ organizaci, která kapelu zastřešovala a která se za ní kompletně zaručovala. Za to pro ni kapely dělaly akce, který vylepšovaly jejich chudej rozpočet. No, a když pak pohár jejich trpělivosti s průserama přetek, kapela mazala a hledala si novýho zřizovatele. To bylo časem čím dál těžší, zřizovatelé docházeli. Nás tohle potkalo víckrát. Důvody byly většinou zástupný a dost stupidní. Pamatuju třeba, když jsme měli dvoják s Arakainem v Berouně, to nás hnali hned v pondělí. Stačilo, že tam bylo narváno a koncert viděl někdo nepovolanej, kterej o tom dokonce tenkrát napsal pohoršenej článek do novin a další „důležitej“ vůl si ho přečet. Pak taky třeba koncert s Bráníkem. Tam se zas hledal důvod ideologickej. Když koncert nedobrovolně skončil, v životě jsem v Berouně nezažil víc policajtů. No naštěstí se pak už tahle doba pomalu odporoučela a podobný nesmysly zmizely.

Co považuješ za největší úspěch tehdejšího Atomic?
Určitě to, že se procedila sestava muzikantů, která vykrystalizovala ve funkční kapelu s vlastním a jednotným hudebním názorem. To bylo důležitý, všichni jsme chtěli to stejný, a jako kapelu nás to hnalo rychle dopředu, nemuseli jsme řešit kraviny. No, a kdybych měl uvést něco „hmatatelnýho“, tak třeba, že jsme vyhráli krajskej Rockfest, jak u poroty, tak u diváků. To byl nejenom nával pozitivní energie, ale i určitá satisfakce pro nás. A z pragmatickýho hlediska taky docela účinnej argument při pozdějších jednáních s vydavatelama. Z pozdější doby bych zmínil třeba to, že znělka metalovýho pořadu Petra Korála a Bobo Němce na Rádiu 1 je z dílny ATOMICu, což je vzhledem k délce trvání tohohle pořadu asi nejdéle působící metalová znělka v dějinách našich rádií.

Píše se rok 89 a vydáváte první demo kazetu Oběť – jak a kde se nahrávala??
Pokud pominu podobu prapůvodního ATOMICu, kterou jsem zmínil před chvílí, tak vlastně ATOMIC vzniknul na podzim 1987. Datujeme to takhle, protože to už jsem tomu „velel“ já a repertoárově a stylově už to bylo definitivně odstřižený. V roce 1989 jsme už naplno jezdili a hráli, měli jsme víceméně stálýho zvukaře s velkym aparátem a se světlama. To byl první předpoklad pro natáčení, takže jsme mohli v lednu 1989 na jedno odpoledne zapadnout do berounskýho M klubu (pozn. - předchůdce pozdějšího rokáče Pod Homolkou) a tam naživo nahrát asi hodinu tehdejšího koncertního repertoáru. Každou věc jsme zahráli dvakrát, rovnou na kazetu a za finální verzi pak byla vybraná ta, na který se nám povedlo udělat míň chyb. Demo jsme pak prodávali na koncertech a pochopitelně jsme ho i rozesílali na všechny světový strany a čekali na odezvy.

Sametová revoluce umožnila roztáhnout křídla metalovým kapelám – v roce 90 vzniká další demo Nukleární svět.
Točili jsme ho skoro přesně po roce, tedy někdy v lednu 1990. Dělalo se hlavně kvůli žánrovýmu posunu, tak aby líp vystihlo aktuální ksicht ATOMICu. S ním už jsme se prezentovali nejen u fanoušků, ale intenzivně jsme s ním obíhali i vydavatelský firmy. Tohle úsilí se nakonec překlopilo v pozdější nahrávání a vydání našeho debutu. Měli jsme docela silnou základnu, vlastní fanklub, pro kterej jsme psali fanzin. Díky nim a taky díky metalovejm pořadům v rozhlasech tý doby, který nás odprezentovali, pak bylo jednání s potencionálníma vydavatelama o něco málo jednodušší. Vždycky se tam už našel někdo, kdo by alespoň zaslech, že nějakej ATOMIC vůbec existuje. Nebylo to úplně samozřejmý, kapel bylo v tý době mraky a firmy něco jako hledání talentů vůbec neřešily.

Byl znát rozdíl v koncertování, v přístupu pořadatelů v návštěvnosti před a po revoluci?
Co se týče koncertů, byli jsme docela vytížený, dokonce si vzpomínám, že jsme v zájmu „uživení“ zvukaře jezdili hrát třeba i vojákům do kasáren. Pochopitelně návštěvnost se časem trochu lišila, ale v podstatě pořád chodilo docela hodně lidí. Obecně, tak dva tři roky po revoluci to šlo dolů docela znatelně, ale to byl obecnej trend a netýkalo se to jenom muziky. Navíc v rockový muzice docházelo k žánrový obměně. Metal byl na ústupu, nastupoval grunge, publikum se rozmělňovalo, takže i to byl částečnej důvod. Přístup pořadatelů si myslím zůstal zpočátku pořád stejnej, což byla chyba. Museli se učit, jak se dělá promotion a všechny věci okolo propagace, protože vysoká návštěvnost už pomalu přestávala bejt samozřejmostí. V drtivý většině tohle dřív neznali a ani to moc nepotřebovali. Často pak svoje neúspěchy házeli na kapely, ale myslim si, že ty byly v tomhle směru o dost napřed, protože konkurence v šoubyznysu panovala vždycky a sebepropagace byla naprostou nutností. Kapely většinou kromě nejrůznějších vyžírek a příživníků neměly žádnej skutečnej management a všechno od A do Z si obstarávaly sami. To byl i případ ATOMICu.

Měli jste nějaké spřízněné kapely, s kterými jste častěji stály na podiu, popř. pořádali společné koncerty?
Určitě měly, bylo jich spousta. I trochu mimo náš žánr, protože současně jsem taky dělal produkčního a zvukaře v berounskym rockovym klubu Pod Homolkou, takže se spoustou kapel jsem byl v přímym kontaktu. Do dneška mám asi milión kazet od kapel, který tam chtěly hrát, nebo něco nahrávat. Ale abych to zase tak moc neidealizoval. Byla v tom i taky tak trochu vynucená nutnost vzájemný výpomoci, než nějaký skutečný kamarádství na život a na smrt. Pískoviště bylo malý, takže docela dobře platilo pravidlo něco za něco, kšeft za kšeft. To ale platí a v různejch formách se praktikuje dodnes, jen v tom hrajou větší roli prachy. My jsme brali hodně kapel před nás, ale taky jsme, a moc rádi, jezdili jako předkapela. Tahle jsme mě tu čest hrát třeba s Arakainem nebo Vitacitem, to pro nás byla velká pocta. Hodně jsme taky jezdili s Markýz Johnem.

Jak vůbec vznikala muzika tehdy? Kolektivně, nebo jste měli stabilní textaře a skladatele?
Výsledná podoba naší muziky vždycky byla z větší části části spíš kolektivní práce. Ten kdo je pod skladbou „podepsanej“, je autor třeba jen základního motivu, kterej se pak třeba tisíckrát předělával a doplňoval a celý se to potom aranžovalo a dodělávalo ve zkušebně. Každá nová verze se nahrávala a tenhle proces se dokola opakoval až do finální hudební podoby. Souběžně s tím se to textovalo a přitom taky docházelo k dalším úpravám a změnám. Myslim si, že to není nic neobvyklýho a že takhle pracuje většina kapel. Žádný striktní noty a partitury. Obrovskou výhodou tohohle postupu je, že to kapelu stmeluje, protože všichni maj tvůrčí a zúčastněnej pocit. Pokud teda o to stojej. Na druhou stranu nevýhodou je, že celej proces může bejt dost zdlouhavej a hrozí rozpliznutí do nekonečna. Takže demokracie v kapele musí bejt v tomhle ohledu trochu omezená, nakonec vždycky musí bejt jen jeden, kterej řekne dost, bude to takhle a takhle. Urychlení přichází, když přineseš skladbu úplně celou, včetně aranží a textu a jen se to celý rychle doladí, usaděj se tempa a výraz. Otázkou je jak to přijme zbytek kapely. Dneska, proti tehdejší době, jsou díky technice, možnosti spolupráce autorů až neskutečný. Kapela dostane e-mailem nahrávku, stačí to jen autorovi zkritizovat a pak se to naučit.

Co sestava kapely? Dá se říci, že Atomic měl stabilní obsazení??
Jo, dá se říct, že měl. Sestava ATOMICu byla vlastně až do natáčení Breakpointu docela stabilní, respektive její čtyřčlenný jádro. Ale bylo to tak trochu i nechtěný a okolnostma vynucený. Celou dobu jsme chtěli nastálo i druhýho kytaristu, občas jsme i s někym zkoušeli a hráli, ale bohužel to nikdy netrvalo moc dlouho. Kámen úrazu byl v technický náročnosti kytarovejch partů a vlastně i náročnosti naší. Hlavní slovo měl v tomhle ohledu pochopitelně náš tehdejší kytarista Milan Karásek. On se kytarově prodřel od Judas Priest přes Hetfielda a Mustaina až po Skolnicka, no a přesně to samý taky předpokládal a vyžadoval i od každýho svýho potencionálního spoluhráče. No, prostě a jednoduše, pro nás nebylo moc kde hledat. Takže naše nejčastější a nejstabilnější sestava byla bicí, basa, jedna kytara a sólovej zpěv. Ke konci týhle etapy ATOMICu nám vyrůstal novej potenciální kytarista v podobě bráchy našeho bubeníka Martina – Marek Bureš. Bylo mu něco kolem patnácti a učil se na kytaru. Miloval metal, kytarově vyrůstal na Metallice a jeho prvním velkym vzorem byl kytarista bráchový kapely - tedy Milan z ATOMICu. Když nám o něm Martin vyprávěl, moc jsme na to nereagovali a nebrali jsme to vážně. No a osud nakonec určil, že se v budoucnu stal našim hlavnim kytaristou.

Přichází éra prvního alba – mám ho doma ještě někde na chalupě na vinilu – Nuclear Trash, nazpívané česky. Můžeš o albu říci něco zajímavého, kdo s tebou desku nahrál, popř se zastavit i u jednotlivých skladeb?
Album jsme vydali u Globus International, což byla tehdy jedna z mála společností, která byla jakž takž ochotná vydávat i relativně „rizikový“ a okrajový žánry. Ne, že by to byli přímo Dobrodějové, ale pokud už se rozhodli něco vydat, rozhodně nijak nezasahovali do tvorby a dramaturgie kapely, a to pro nás bylo stěžejní. U jinech firem bylo otravný dokola řešit otázky typu: „ A máte nějakej hit? Musíte tohle, musíte tamto…“. Moc dávali najevo, že kdo platí, ten velí. Pro nás blbej způsob. To jsme radši rovnou na začátku oželeli vidinu nějakýho imaginárního výdělku a vyměnili ho za relativní svobodu v rozhodování o skladbách, obalu atd. Dneska se možná někomu může zdát, že vydat tenkrát desku bylo jednoduchý a že firmy vydaly každýho, kdo šel okolo, přines demo a zastavil se na kafe. Opak je pravdou. Náklady na všechno byly tenkrát z dnešního pohledu enormní, konkurence nahrávacích studií skoro nulová, prachy firem na promotion žádný, distribuce prachbídná. I když jsi měl smlouvu na desku podepsanou, do poslední chvíle stejně nic nebylo jistý. Všechno, pochopitelně s výjimkou honorářů, se platilo předem, takže nebylo vůbec jednoduchý pořád jezdit na firmu, přesvědčovat je a somrovat další a další peníze třeba na studio, protože tam se s tebou o volnym termínu bavili, až když jsi jim dopředu zaplatil. Když k tomu připočítáš postkomunistický, vlastně v tý době ještě komunistický výrobní lhůty a vůbec celkovej bordel, z organizačního hlediska ti vyjde samá improvizace a adrenalin. Globus furt někam posílal peníze a výsledek nikde žádnej. Dneska se vůbec nedivim, že z toho všeho byli permanentně na mrtvici, když si uvědomim, že důvěru a prachy vložili do metaláků, kterejm bylo okolo pětadvaceti a který kromě nadšení z hudby a relativního potenciálu neměli nic.
Co se týče samotnýho alba, točilo se ve studiu Citron v květnu 1991. Na nahrání jsme měli, co si pamatuju, tak asi tejden a pak ještě jeden den a noc v červnu na přemíchávačku. Sestava byla „klasická“ – Jindra Hulina zpěv, Martin Bureš bicí, Milan Karásek kytara a já na basu. Obal pro nás dělal Franta Štorm. Obsah víceméně kopíroval demo Nukleární svět, který bylo už docela zavedený a fungovalo. Na poslední chvíli jsme ve studiu museli kvůli stopáži vinylu trochu upravovat aranže a zkracovat, ale jinak nebylo moc co řešit. Bylo to naše první setkání s nahráváním v „opravdovym“ velkym studiu a docela to zaskočilo. Když jsme tam odjížděli, mysleli jsme si, co tam budeme proboha takovou dobu dělat, nahraný to máme přece za chvilku. Takže jsme to celý pojali jako velikej mejdan. Studio bylo super, naše nálada ze začátku taky. Občas jsme se sice trochu rozklepali, třeba když tam dorazil Jindra Kvita (kterej nám mj. půjčil Messu na kytary), nebo Vašek Vlasák z Citronu. To pro nás v tý době bylo skoro to samý, jako by se tam zjevil Steve Harris. Problémy a rozpory ale nastaly se zvukařem, a to hned první den. Ten si začal řešit svoje finanční resty s Pařezem skrze nás a začal stávkovat. A protože všechno z naší strany bylo placený předem, neměli jsme vlastně žádnou páku, leda tak toho zvukaře zabít, k čemuž možná ani nebylo tak daleko. Ve finále jsme byli okolnostma nucený si tam nahrávání víceméně obsluhovat sami, což byla vzhledem k našim nulovejm zkušenostem tak trochu tragédie. Když všechna ta anabáze skončila a my drželi hotovou desku v ruce, nechtěli jsme tomu ani uvěřit a považovali jsme to celý za zázrak. No, oslava pak taky byla adekvátní.

Máš přehled, jak si deska vedla v úspěšnosti??
Úplně přesný čísla nemám a neznám, podle dohody a smlouvy s Globusem mi do nich následně po vydání vlastně ani nic nebylo. Album vyšlo na CD, MC a LP, počáteční náklad byl něco přes 10 tisíc, něco se ještě přidělávalo, určitě LP a myslím, že i CD. „Velkou“ distribuci si řešil Globus sám, „malou“ my. V praxi to znamenalo, že já od nich odkupoval za nějakou režijní cenu a pak jsem to sám prodával přes fanklub, na koncertech a všude kde se dalo. Rozhodně to byl ale náš nejprodávanější titul.

Za dva roky – v roce 93 vydáváte druhou oficiální desku Breakpoint, ale tentokrát vsázíte na anglické texty. Proč?
Důvodů bylo víc. Prvotně jsem texty na nový skladby napsal v češtině. Jenže hudebně jsme se chtěli posunout, co se týče tvrdosti a rychlosti, ještě dál, a tam už ta čeština trochu narážela. Takže jsme to zkusili s angličtinou. Líp to do těch temp sedlo a celkově jsme z toho měli lepší pocit. Až na Jindru pochopitelně, protože to pro něj byl úplně novej způsob práce, ale nakonec to taky uznal a přijal. Dalším důvodem bylo to, že s debutem se nám otevřel distribuční kanál do ciziny, konkrétně do Francie a čeština to celý dost limitovala. No a taky nás motivovaly nabídky na koncertování venku.
Mimochodem, zní to úplně šíleně, ale Breakpoint z roku 1993 v angličtině, nám otevřel cestu do Německa v roce 2017 na RELOADFEST, kde budou hrát mimo mraky jinejch kapel třeba Amon Amarth. Anebo, a to je pro mě úplně šílený, Black Label Society.

Jak vypadala sestava na Breakpoit?
Sestava byla stejná jako na debutu. Změnili jsme ale firmu (IMAGES Production) i studio (Zdeněk Šikýř), což obojí bylo určitě dobře. Znamenalo to míň stresu pro nás a takovej víc fanouškovsko-lidskej přístup celýho trojúhelníku kapela – firma - studio. Technický možnosti Zdeňkova studia byly sice nesrovnatelně nižší než v Ostravě, ale on to všechno vykompenzoval opravdovym zájmem, znalostma a vůbec celkovym pozitivnim přístupem. Spolupracovalo se nám s ním naprosto skvěle. Navíc je to kytarista, takže odpadly otravný a stupidní debaty se zvukařem, třeba proč na metalový desce maj bejt slyšet hlavně kytary. Z hlediska firmy jsme věděli, že jejich možnosti jsou sice hodně omezený, ale zároveň jsme měli jsme absolutní jistotu, že ve všech směrech udělaj maximum.

Co koncerty v této době???
Bylo jich docela hodně a podívali jsme se dokonce i za hranice. Byl to takovej ten pro muzikanty příjemnej kolotoč složenej z hraní, skládání, zkoušení, nahrávání. Pořád bylo co dělat. Jenže je to těžký, časem to upadá do stereotypu a dostavuje se ponorka. Když kapela hraje málo, muzikanti nadávaj, když hodně, tak taky. Výsledkem bylo, že na konci studiový práce odešel kytarista Milan Karásek. A to dost nekompromisně, takže několik kytarovejch partů na Breakpointu jsme ve studiu dodělávali bez něj. O dohrání nasmlouvanejch koncertů nechtěl ani slyšel a vlastně s náma přestal komunikovat vůbec. Album bylo nahraný a s kapelou to paradoxně vypadalo dost zle. Naštěstí do toho všeho za plný jízdy naskočil už zmiňovanej Marek Bureš. Byla to pro něho obrovská zkouška ohněm, ale obstál na výbornou a ATOMIC de facto zachránil. Pamatuju si na jeden jeho z prvních koncertů, ne-li vůbec první. Byl to fesťák myslím, že v Lipnici, všude plno lidí, v šatně s náma Vilda Čok a plno jinech velkejch jmen. Když jsme slezli z pódia do šatny, Marek se z tý trémy a stresu šíleně poblil. My byli mrtví smíchy a až časem nám došlo, jak náročný to všechno pro něho muselo bejt. Jednoduchý to s náma rozhodně neměl.

Šest let trvalo, než jste udělali další album Labyrint, proč taková prodleva?
Asi tak po roce od vydání Breakpointu přišel do kapely další kytarista – Djamel Kandoussi. Dřív hrával třeba v Distorzi, nebo třeba v Heveru. V tom mezidobí jsme jenom hráli a nic moc neskládali, takže Djamkův příchod se stal impulzem pro obměnu repertoáru a skládání novýho materiálu. Stylově se to trochu víc klonilo k heavy, proti Breakpointu jsme zpomalili, ale tím, že se dalo plnohodnotně stavět na dvou kytarách, byla hudba barevnější. Začali jsme úzce spolupracovat s Mirkem Machem (pozn. kytarista Arakainu), kterej nám měl budoucí album produkovat. Bylo to super období, jezdil za náma na zkoušky, radil v aranžích a pomáhal s výběrem věcí. Docela rychle se to hrnulo dopředu a brzo jsme měli materiál na další album připravený. Nastal čas shánění vydavatele, a tak jsme v lednu 1994 natočili tři skladby, jako prezentaci novýho materiálu. Točili jsme zase u Zdeňka Šikýře a Mirek s náma byl ve studiu u všeho, co se tam mihlo, prostě jako správnej producent. Na nás pak bylo najít a zajistit vydavatele. Už to všechno bylo na dobrý cestě, jenže doba se změnila a ve vydávání alb nastal docela razantní útlum. IMAGES už víceméně nic novýho nedělal, Globus taky ne a ostatní velký firmy měli nekonečnej seznam vlastních podmínek. Když už to vypadalo dobře, tak si na nás ve finále vymysleli cover od Matušky plus hit ve stylu tehdejšího tušim, že Hrobař se to jmenovalo, no prostě podobný totální úlety a zhovadilosti. Takže jsme s díky odmítli a řekli jsme, že nic za takovou cenu vydávat nebudeme. Vzhledem k tomu, že firmy pro tebe v oblasti promo a distribuce nebyly ochotný udělat vůbec nic, ztrácelo smysl s nima dál jednat.
V průběhu času jsme začali budovat vlastní, resp. Martinovo studio, což bylo sice finančně náročný, ale ve výsledku jsme chtěli mít neomezený možnosti nahrávání a zkoušení. Proto jsme se rozhodli, že si alba budeme točit a vydávat sami. V tomhle mezidobí ale bohužel musel skončit Djamka, protože se stěhoval z Prahy a logisticky se to časem už prostě nedalo. Nahradil ho kytarista Tomáš Fox Liška, Markův spolužák z gymplu. To byly důvody, proč se to všechno tak protahovalo.
Základní materiál na Labyrintu vychází z Djamkovo éry a všechno už jsme točili v našem studiu, bohužel už bez Mirkovy asistence. Album jsme nakonec vydali ve spolupráci s vydavatelsvím Mlýn Miloše Kebrleho v roce 1999. Jako bonus jsou na něm v původní podobě i ty tři věci, který jsme točili jako promo ještě s Djamellem.

Zastavíme se u desky samotné, je opět v českém jazyce? Sedí vám mateřský jazyk lépe?
Důvody používat angličtinu, který jsme uváděl v případě Brekpointu, už pominuly. Angličtina sice sedí metalu skvěle, ale českýmu zpěvákovi, potažmo Jindrovi, prostě líp sedí čeština. A taky hudebně už Labyrint neposkytoval možnost schovat blbou angličtinu za thrashovej náklad, kterej v případě Breakpointu nad zpěvem dominoval.

Na desce jsou zajímavé texty, kde jste brali inspiraci?
Naše texty začínaj vznikat až v okamžiku, kdy už je hudba v relativně pokročilý fázi. Zbytek kapely už to chce hrát, a tak na všechno ostatní, včetně práce na textu už je nedostatek času. Takže to pak inspiraci hledáš fakt všude, kde se dá. Jestli si to pamatuju přesně, tak jeden text na Labyrintu má na svědomí Martin, ten čerpal z nějaký filmový nebo knižní předlohy o válečnejch ponorkách. Zbytek jsem psal já, nebo s Jindrou.
Protože nejsem profesionální a ani moc zodpovědnej textař, nepíšu si texty bez hudby do šuplíku, maximálně tak nějaký poznámky, nebo obraty, ale většinou se mi stejně po čase přestanou líbit, takže je nakonec stejně už nikdy nepoužiju. Při psaní se vždycky snažim, aby text pokud možno tematicky a náladou korespondoval s muzikou. Když si myslim, že to mám hotový, tak si to do muziky sám nazpívám a pak nastává další fáze úprav ve smyslu výrazovejch možností zpěváka. Teprve pak to beru do zkušebny a řešim s nim. Úplně finální verze textu je tedy vlastně až ta nazpívaná ve studiu, protože i tam to prochází ještě úpravama a změnama. Prostě ve studiu toho a vnímáš víc, než ve zkušebně.

V roce 2000 ještě vychází 6ti písnové CD s názvem XIII.ka , myslím, že Atomic v té době nějak přestal existovat???
Tím, že jsme měli studio, jsme si mohli dovolit luxus nahrávat, kdy se nám zachtělo. Ta číslice roku 2000 vypadala tak magicky a sexy, že jsme si prostě řekli, že v tom roce něco vydáme, i když ze začátku nebylo úplně co. Takže v první fázi padla volba na osvědčený skladby ze starejch dem, nebo na starý, nikdy nenahraný kusy. Tenkrát to byl docela trend, plno kapel točilo covery, nebo svoje starý věci v novym kabátě. Tím jsme teda začali, no a taky vlastně na delší dobu skončili. Ani jsme to celý nedotáhli do konce a bohužel o dost nahránýho materiálu nakonec i nenávratně přišli. Ta třináctka v názvu měla odrážet skutečnost, že ATOMIC existuje už třináct let. Jenže Martin s Markem začali v tý době hrát s Mopedem, časově to logicky začalo kolidovat, a tak šel ATOMIC, místo oslav třináctin, k ledu. Neumim to dneska popsat úplně přesně, ale když jsme spolupráci přerušili, já osobně jsem v sobě cejtil něco jako úlevu od toho všeho a okamžitě ve mně začal převládat pocit, že nemám další motivaci a chuť dělat muziku. Takže jsem se začal naplno věnovat úplně jinejm věcem.

V roce 2004 má Atomic singl …limit, prakticky stejně jako jeho předchůdce bez informací na obalu, takže jak proč a s kým vyznikl?
Martinovo a Markovo působení v Mopedu skončilo, takže jsem neodolal vábení a začali jsme zase společně zkoušet. Hledal jsem sám pro sebe nějakou vnitřní motivaci a důvod proč v muzice pokračovat, ale bohužel jsem necejtil úplně 100% návaznost. ATOMIC jako by mi proklouzával mezi prsty a žádný výrazný uspokojení z muziky, jaký jsem pociťoval dřív, nepřicházelo. Já jsem do tehdejšího skladatelsko-textařskýho procesu nechtěl moc nezasahovat, protože Jindra se chtěl proti minulosti víc angažovat a já nechtěl jít hned na „novym“ žačátku do konfliktu. Jenže celý se to tak nějak zvrtlo a stylově směřovalo někam úplně jinam. Studio zatím ještě pořád existovalo, takže samotná možnost točit byla asi hlavním důvodem, proč se vůbec ty tři skladby natáčely. Ve studiu tenkrát vypomáhal a točil Pavel Marcel, s ním jsme nahrávali i my, takže tam někam se datuje počátek naší spolupráce. Nahrávka se zvukově docela povedla, ale zpěvem a celkovym výrazem mi výsledek připomínal spíš ten Moped, než ATOMIC. Ne že bych nějak zvlášť poslouchal a hodnotil naše vlastní nahrávky, ale tyhle tři věci vlastně jako posluchač ani moc neznám a vůbec nemám potřebu se k nim vracet. Hlavně kvůli tomu zpěvu, ten mi tam fakt vadí, ale mluvim jen za sebe. Vůbec, celý tohle období ATOMICu bylo nějaký divný a snad ani nemělo bejt. Po natáčení následoval jeden jedinej koncert a po něm okamžitej konec. Vlastně beze slov, bez vysvětlování, prostě konec komunikace, tma. Nebyl důvod v čemkoli pokračovat a myslim si, že to tak cejtili všichni bez rozdílu. Nedávno jsem se dostal k videu z toho koncertu. Zahraný to bylo sice skoro bezchybně, ale ta sterilita a vzájemný odcizení z toho úplně čiší.

Pak je asi doba „temna“ Co jsi dělal v době, kdy Atomic byl „u ledu“?
Od mládí se věnuju přírodě, od roku 1996 až donedávna jsem jezdil na přírodovědný expedice po celym světě. Rozhod jsem se, že budu studovat a vystudoval jsem dvě vysoký školy. Myslim, že jsem se v tom mezidobí rozhodně nenudil a nezahálel. Na muziku jsem ale pochopitelně taky nezanevřel. Jezdil jsem dál na koncerty svejch oblíbenejch kapel, motivaci k dalšímu hraní jsem hledal spíš v kytaře, než base. Občas jsem si něco skládal a zaznamenával, už ne ale ve zkušebně s kapelou, ale doma a jenom když jsem na to měl 100% chuť a náladu.

Poslouchal jsi v době, kdy jsi aktivně nehrál jiné kapely? Máš nějaký zajímavý objev??
Muzika mě provází celym životem, poslouchám jí pořád a všude. Nechci, aby to vyznělo nějak namyšleně, ale poslouchám hlavně zahraniční kapely. Pořád rád jezdim na koncerty a festy, takže objevů je spousta. Z čekejch kapel programově poslouchám de facto jen Doda a Arakain, tedy osvědčenou klasiku. Za všechny ty „objevy“ bych zmínil třeba MURDER Inc. Jsou autentický, co žijou, to hrajou a rozhodně si to užívaj. Na dálku jim fandim a přeju, aby jim jejich nadšení vydrželo co nejdýl.

A dostáváme se k hlavní myšlence – Atomic – Grand Prix – album po 17ti letech. Kdy jsi zjistil, že je čas na desku?
Prvotní impuls vyslal Marek zhruba tak dva roky zpátky. Má sice vlastní kapelu Black Hill, ve který je výhradním dodavatelem repertoáru, ale po čase dostal chuť na muziku, která by byla žánrově jinde a i technicky na jinym levelu. Oslovil mě a Martina a dohodli jsme se na spolupráci. Nejdřív jsem si myslel, že to bude něco jako jeho sólovka, víc stylů, zpěváků a tak. Když jsme to pak dokola a v detailech probírali, překlopilo se to do ATOMICu. Marek pak oslovil Jindru, ale ten coby zpěvák další spolupráci odmítnul. Dlouho jsme to neřešili a volba padla na Jirku Helera, kterej v Black Hillu hraje na kytaru a zpívá vokály. Celý jsem to bral jako novou výzvu a po dlouhý pauze jsem byl strašně natěšenej a namotivovanej.

Jak vznikaly skladby na Grand Prix ? Psal jsi do šuplíku, nebo vznikly po impulsu?
Základní hudbu vymyslel a dodal Marek. Byla vymyšlená na tenhle projekt, na tohle album, nebylo to vymetání šuplíku. Hned na začátku jsme si řekli, jak by to mělo celý vypadat, že nechceme dělat žádnej epos, že vybereme a nahrajeme „jenom“ osm věcí. Bylo z čeho vybírat, takže jsme hned na začátku dost selektovali. Když byl výběr hotovej, začali jsme zkoušet, hledat optimální tempa, výrazy, aranže. Chtěli jsme, aby to bylo pestrý a barevný, samozřejmě v rámci žánru. Když bylo v tomhle ohledu jasno a hotovo, šlo se do studia a Martin nahrál bicí. V ten moment jsme na tom s Markem začali dál pracovat, skladby rozvíjet a oživovat. Doma jsem k tomu nahrál basu, poslal emailem ke konzultaci, řešili jsme aranže a začaly vznikat texty, zpěvový linky, hlasy. Točilo se v mezidobích, kdy bylo studio volný a Pavel nebyl zrovna třeba s PUMPOU nebo Skinny Molly na tour. Proto se může zdát, že to všechno trvalo hrozně dlouho, ale v součtu to zabralo jen standardní nahrávací časy. V rámci kytar to na další level posouval Marek s Pavlem, tak nebylo co řešit. Dokonce jsme použily i klávesy, a když pominu jeden náhodnej sranda úlet na Breakpointu, tak to bylo vlastně za celou dobu existence ATOMICu poprvé. V procesu nahrávání těch osmi skladeb mi Marek poslal novej kytarovej motiv, kterej mě okamžitě nadchnul. Hned jsem to v hlavě slyšel poskládaný celý, pomalu i se zpěvem. Někdy to tak prostě je, na to by bylo dobrý mít patent. Chtěl jsem tu věc dostat na album, takže jsem kluky ukecával a Martin znovu, asi tak po roce, stěhoval bicí do studia na jednu jedinou věc. Jsem ale moc rád, že se to nakonec realizovalo a skladba na albu je. Než jsme šli do studia točit zpěvy, dopředu jsme je zkoušeli ve zkušebně, hledali jsme výrazy, opět jsme nechtěli stereotyp. Když bylo i v tomhle jasno, teprve pak jsme je šli do studia natočit. Všechno včetně obalu bylo hotový letos v červenci. Album vyšlo „oficiálně“ 1. září 2016, takže je to pořád ještě hodně čerstvý.

Co kapela, koho se ti povedlo sehnat k sobě?
Ze tří pětin to byl původní ATOMIC. Jak už jsem říkal, Jindra spolupráci odmítnul, takže to nazpíval Jirka. Spolupráce s nim byla pro nás oba nová, s Markem se pochopitelně znali. Bylo znát, že ho jeho nová role baví, na tom se dalo hodně stavět. Přestože je to primárně kytarista, je coby zpěvák svolnej k experimentování a je schopen ze sebe dostat spoustu poloh a nálad, a to přesně zapadalo do záměru. Na začátku a hlavně ve studiu si myslel, že ho zbytečně moc buzeruju, ale i to jsme si vyjasnili a vlastně se nám spolu dělalo docela fajn. Většinu kytar nahrál Marek, v sólech se střídá s Pavlem, kterej je nejen skvělěj kytarista, ale i klávesák, takže klávesy v nahrávkách má na svědomí on. Jeho technický znalosti studiový práce a cit jsou úctyhodný, takže stačilo vyjasnit si zvukovej záměr a nálady, o zbytek se postaral sám. Super spolupráce se všema.

Kde se deska nahrávala, kde mastering, jsou na ní hosté?
Grand Prix se kompletně celé nahrávalo a masterovalo v Pavlově Fat Dog Studio Karlštejn. Nikoho dalšího už jsme k nahrávání nepotřebovali. Co se týče obalu, moc jsme stáli o to, aby ho dělal zase Franta Štorm, ale ten je tak vytíženej, že to nedopadlo. Třeba příště…

Kolik je skladeb a můžeš nám přiblížit každou skladbu??
Album začíná Intrem, který je pojatý nehudebně, ale vzhledem k Pavlově zálibě v letectví a následujícím Dronovi, je to docela k tématu. Původně bylo s Dronem spojený, ale ten pak vycházel docela dlouhej, takže jsme z toho udělali tracky dva.
Následuje zmíněnej Dron. Vlastně to byla i první věc, kterou jsme zkoušeli a nikdy jsem ani nějak zvlášť neuvažoval, že by album otevírala jiná skladba, než tahle. S tím záměrem byl i tak trochu vystavěnej zpěv - strojová sloka a temně laděnej refrén.

Grand Prix – titulní věc, jedna z nejrychlejších na albu. Textově neni o žádných automobilových závodech v tom pravym smyslu, ale je to o každodenním shonu a závodění na silnici, třeba cestou ráno do práce.

Maulwurf – náš „špionážní“ song, s německym názvem a německym refrénem, do kterýho jsme zakomponovali decentní podbarvovací klávesovou vyhrávku. Maulwurf jsme tomu říkali od začátku, ani nevím proč, prostě to byl vždycky Maulwurf, přitom text vzniknul až potom. Němčina je v refrénu taky docela náhodou, zařadili jsme jí až ve studiu, přímo při natáčení. Původně byla tahle část zpívaná anglicky, ale bylo to moc „obyčejný“. Z nudy jsme hodili původní text do německýho překladače, a když překladač „promluvil“, byli jsme mrtví smíchy. V tu chvíli jsme věděli, že to je ono a že nemůže bejt jinak, než německy.

Union – sice to je asi nejpomalejší věc na albu, ale podle mě asi s nejhustějšim kytarovym riffem, muj favorit co se tohohle týče. Textově je to tak trochu politický téma, který sice programově neděláme, ale v tomhle případě je to víc sranda, než že bysme něco vážnýho chtěli řešit a sdělovat přes naše texty.

Nomád – střední šlapavý tempo, tak trochu alternativní mezihry, minimalistickej refrén a smyčce na konci. V týhle skladbě jsme dali klávesám úmyslně hodně prostoru, proto je taky na albu zařazená zhruba uprostřed.

Další věc se jmenuje Zůstaň němou a načíná druhou půlku alba. Sloka je hudebně takový metalový disko po našem a textařsky je to Jirkův příspěvek. Popisuje v něm, jak si asi tak představuje ideální partnerku. Zvukově tak trochu experimentální sólo na konci je moje oblíbený.

Gambler – laděno tak trochu v hard n‘ heavy. Hodně jsme se vyblbli se zpěvama, je tam plno různejch výrazů a hlasů. Textově to není o závislácích na automatech, jak by se mohlo zdát, ale gamblerství je tu trochu přenesený a posunutý jinam. Je to o všech, kteří svádějí svůj každodenní boj s vlastním, kolikrát úplně šíleným, osudem, ale navzdory tomu všemu zůstávaj pozitivní, nikdy nic nevzdávaj a jdou do toho znova a znova. Gambler je můj favorit na celym albu, co se týče textu, zpěvu a takový celkový atmosféry.

Jekyll&Hyde – nosný tempo týhle věci je takový to středně rychlý. ATOMICu skvěle padne a věc skvěle „šlape“. Znovu jsme nasadili kombinaci několika zpěvovejch výrazů. Název skladby je sice převzatá klasika, kterou už použilo asi milión kapel, ale významově je to v tomhle našem podání zase trochu jinde.

Poslední skladnou na albu je Anděl spásy. Asi největší nátěr, tak trochu kombinace starýho ATOMICu, něco mezi Vetřelcema, Svědomím a Breakpointem. Na druhou stranu má ale Anděl asi nejzpěvnější a nejmelodičtější vícehlasej refrén, jakej jsme kdy použili. Vždycky je těžký vybrat jednu nejoblíbenější skladbu z alba, ale kdybych to měl teď udělat, vybral bych určitě tuhle a ani bych moc neváhal. A to spíš z pohledu mě jako posluchače, než z pohledu někoho kdo v tom hraje a zná to všechno v detailech. Kdybych si koupil nějaký cizí CD a tam byla podobná věc, prostě a jednoduše by byla moje oblíbená taky. Je to skoro přesně můj styl.

Kde si můžou lidé album koupit a kolik stojí???
Album neni v žádný oficiální síti, koupit ho lze až na výjimky jen přímo od nás. Informace jsou na našem Bandzone profilu, kde nabízíme i některý naše předchozí tituly. Grand Prix stojí 150,- Kč včetně poštovnýho a přímá cesta pro objednávky je přes e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..

Na závěr ještě taková podpásovka, Štefane, Atomic měli hodně slušně našlápnuto do 1. Ligy, kde se stala chyba, že jste tam nedošli???
Teď budu radši mluvit jen za sebe, protože každej to může vidět trochu jinak. Nechci, aby to vypadalo alibisticky, ale já osobně jsem nikdy neměl přehnaný ambice a nechtěl jsem dělat muziku tak, abych se s ní prvoplánovitě někam dostával. Je jedno, jestli do první ligy, do televize, nebo kamkoli jinam. Chtěl jsem jí dělat tak, aby mě bavila a naplňovala a jak já sám bych jí rád slyšel v roli běžnýho posluchače a fanoušek nějaký kapely. To, že jsme to společně jako kapela z provinčního města protlačili až na nějakej relativně vyšší level a třeba i zůstali někde pod vrcholem viset, bylo daný spoustou okolností a ne všechny jsme měli možnost nějak zásadně usměrnit a ovlivnit. Je to tak se vším, co v životě děláš. Plno věcí se prostě jen tak děje, ty často jen přihlížíš, a přestože se tě to bezprostředně dotýká, nezmůžeš nic. V tom, že všechno „nevyšlo“ úplně na 100% nevidim zas až tak osudovou chybu, protože to byl zase přesně ten startovací moment, kterej mě posunul jinam, umožnil mi objevit zas něco novýho, dal mi jiný možnosti. Myslim si, že tu dobu, která nám byla daná na to užít si muziku, jsme si užili docela dobře a já osobně považuju za obrovský štěstí, že jsem takovou příležitost vůbec v tomhle životě dostal.

A co vzkážeš všem starým fanouškům Atomic??
No, že snad ani nejde dostatečně poděkovat za jejich zájem a podporu, kterou ATOMICu projevovali, nebo projevujou. Ať pořád poslouchaj svojí oblíbenou muziku, ať dělaj, co je baví a naplňuje, neřešej kraviny a ať se maj skvěle. A když si občas naší muziku pustěj, bude to pro nás vždycky znamenat, že to všechno dávalo a dává smysl. A jestli dovolíš, tak bych naše povídání zakončil sloganem, kterym jsem zakončoval všechny naše pradávný fanziny: ROCKU ZDAR, METALU ZVLÁŠŤ!