ROCKPALACE TITULKA2018

I´m Rebel…. Palace/Anvil/Dirkschneider

Je neděle 27.3. a metaloví fans postávají před pražskou MeetFactory na smíchovském depu. Dnes je zde zastávka Back To The Roots Tour. Všechny předešlé české zastávky v Ostravě a ve Zlíně byly vyprodány a nejinak je tomu i Praze. Přijíždíme krátce před půl osmou a využíváme backstage vstupu a dostáváme se do zákulisí celé akce. V půl osmé startuje první předkapela Palace, kterou pořadatelé nasadili pár dní před začátkem akce.

Kapela předvedla slušný výkon, ale přece jen jsou na programu jiné hvězdy. Ke konci jejich setu je už v klubu poměrně horko a tak využívám možnosti jít o přestávce ven.

Okolo se mihne kytarista od Dirschneidera a venku stoji Steve Kudlow, známější pod jménem Lips – leader, zpěvák a kytarista kanadských Anvil. Vypadá přesně tak jak ho znám z mnohých videí stále usměvavý s dobrou náladou. Vrací se do Prahy po několika letech, poprvé to byl hodně nepovedený koncert v Hells Bells, budiž mu dnešní plný sál náplastí za tehdejší vystoupení.

Anvil nastupují před půl desátou se skladbou March Of The Crabs instrumentálkou z druhé desky a od té doby je celý sál Lipsův. Stojíme kousek od něj a je vidět, jak se vystoupením neuvěřitelně baví. Za bicími je jeho věrný kamarád v dobrém i zlém, stokrát rozhádaní a stokrát usmíření - Robb "Robbo" Reiner a na basovou kytaru Chris Robertson. Mám tuhle kapelu hodně rád, kdysi jsem na deskách Hard And Heavy a Metal On Metal vyrůstal. Setlist mi vyhovuje, jde o průřez nejzákladnějších alb – další skladba 666 – opět z druhé desky. Lips je stále v pohybu a s Chrisem jsou sehraní. Pro mne nemělo vystoupení Anvil slabšího místa...Oooh Baby, Badass Rock n Roll, Winged Assassin, Free As The Wind, Daggers And Rum, Mothra – zde si Lips neodpustil svůj kousek, kdy vibrátorem hraje na kytaru. Co Anvil znám, tak snad už někde od roku 84 tímto kouskem baví lidi. Swing Thing, Die For A Lie a samozřejmě hymna, která v roce 1984 rozhýbala Monsters Of Rock – Metal On Metal, kdy Anvil vystoupili po boku Bon Jovi, Scorpions či Whitesnake...a byl konec. Setkali jsme se Lipsem venku o přestávce, sršel nadšením a spokojeností a byl nadšený z českých fans. Snad mi jen chyběl z posledního alba, které skupina vydala nedávno (Anvil Is Anvil 2016) song Zombie Apocalypse, ale aspoň zahráli Daggers And Rum a Die For A Lie. Určitě se zmíním o výborném dokumentu, který kapela sama o sobě vydala na DVD - Anvil! The Story of Anvil documentary, and This Is Thirteen (2006-2009), který zachycuje všechny pády, které kapela musela zažít. Vše začíná na vrcholu již zmíněným Monsters of Rock 1984, kdy všechny kapely katapultoval tento festival na vrchol. Všechny, až na jednu – Anvil. Dokument o neúspěšných návratech, o neuvěřitelné vitalitě a buldočí zarputilosti Lipse...

Před desátou vypuklo to, nač mnozí čekali... intro z milované desky Breaker – první tóny Starlight a začal opravdu heavy metalový cirkus. Udo tentokrát nedal všanc své jméno a vystoupil v rámci tohoto turné pod hlavičkou Dirkschneider, přestože kapelu tvoří kmenoví muzikanti jeho kapely U.D.O. Udo pravil, že je to naposled, co zazpívá svoje skladby z období Accept, tak jsme byli v očekávání. Už první tóny zaplašily moje obavy, protože Accept a jejich staré skladby byli a jsou pro mne stále modlou. Kapela šlapala jako hodinky a na muzikantech bylo vidět, jak si hraní starých fláků svého chlebodárce užívají. A my všichni v sále s nimi. Každý z muzikantů dostal dostatečný prostor pro svoje exibionistické kousky a já se opravdu fantasticky bavil. Living For Tonight, Flesh Rockin Men, London Leatherboys. Následuje jedna z prvních klipovek, která se dostala do zemí Východního bloku – Midnight Mover, kterou vysílal jeden polský kanál. Hymna Breaker, Head Over Heels, Neon Nights. Úvodní intro uvedlo Princess Of The Down, kterou zde proslavil Brichta ještě s Arakainem a pak pomalou Winterdreams z alba Balls To The Wall mi udělali pánové nesmírnou radost. U Restless And Wild, nevím, zda úmyslně, nebo omylem vypadla jedna textová pasáž. Kontraverzní Son Of A Bitch, u které Accept museli později upravit text, zazněla v plné kráse a šlo se do finále – Up To The Limit, Wrong Is Right, Midnight Highway – o Andělích, co nikdy nejsou tam, kde jsi ty, když se řítíš po dálnici, Screaming For A Love Bite a z poslední společné desky Accept - Monsterman a TV War a závěr patřil Loser And Winners. Že bude přídavek, bylo nadmíru jasné, nezazněla ještě heavy metalová klasika – Metal Heart otevřelo posledních zhruba dvacet minut. I´m Rebel – byla první skladba, kterou jsem od Accept kdysi ze starého kotoučáku slyšel a stokrát jí doma sjížděl, až mi duněly stěny pokoje. Jen se mi zdálo, že to chlapíci vzali trošku svižněji než na albu. Speedmetalová Fast As A Shark s bravůrně zahranými rify přešla do šlapavé Balls To The Wall a závěrem zazněl Burning z alba Breaker. Odcházeli jsme neuvěřitelně spokojení a nadšení. Někdy v 90. létech jsem viděl Accept v plné sestavě, pak již několikrát bez Uda, ale nikdy jsem se nebavil tak jako dnes. Uznávám, že Mark Tornillo je fantastický zpěvák, ale tenhle starý materiál byl psán pro Uda. Hlavou mi běží ještě jedna myšlenka, i když se obě strany nerozešly v žádném případě v dobrém, přesto jedna druhé nehází klacky pod nohy a Fast As A Shark či Breaker hrají obě, bez zbytečných obstrukcí nebo nového textování. Ne jako na našem malém písečku v kauze Limetal/Citron.